Dostala se mi do ruky pozoruhodná nahrávka Moravské Filharmonie Olomouc, jež v červenci 2002 a pak ještě v říjnu 2003 natočila profilové CD brazilského skladatele Andersena Viany, a to pod jeho taktovkou. Album Moravian Philharmonic Orchestra & Andersen Viana vyšlo pak skladatelovým vlastním nákladem.
Spojení moravského symfonického tělesa s představitelem soudobé hudby z jihoamerické země má na svědomí náhoda a jeden kanadský promotér. Mnozí renomovaní skladatelé spolupracují s orchestry z pomyslného okraje hvězdného nebe, neboť jsou levnější a také odvážnější; přitom dobrá (samozřejmě ale nikoli špičková) profesionální úroveň se v jejich případě ještě snoubí s entuziasmem a sympatiemi. Více než hodinové CD obsahuje čtyři reprezentativní kompozice pravděpodobně nejuznávanějšího jihoamerického skladatele současnosti. V roce 2014 získal dokonce Ibermúsicas Prize; mimochodem jde již o 26. ocenění, kterého se mu dostalo nejen doma v Brazílii či Argentině, ale také v Evropě a USA. Jeho Concert Piece In Blue For Solo Violin and Orchestra zvítězil v roce 2013 např. ve skladatelské soutěži Susanville Modern Composers Competition; a právě tato skladba z roku 2002, z níž oceněné dílo vzešlo, otevírá album (zde pak pod zkráceným názvem Concert Piece In Blue). Sólového partu se ujal, a nutno podotknout, že excelentně, houslista Vít Mužík. Bezmála jedenáctiminutová kompozice je výrazově mnohotvárná, nechybí ani cirkusové či filmově westernové evokace. Z následující Suite Of Brazilian Children´Songs (1998) více než 13 minut tryskají rozverné, radostné, popěvkovité melodie, jež střídají i ty melancholické a úzkostné. Notná dávka dramatičnosti a naléhavosti vytryskne ve skladbě Micro Suite z roku 2001. Skládá se ze čtyř částí: Overture, Mystery, Clown, Pax Mundi a převažují bicí a žesťové nástroje; v závěru zazní latinský citát vztahující se k myšlence světového míru prostřednictvím společného dohledu všech zemí světa. Nejprogresivněji svou rozvolněností, až téměř atonalitou, zapůsobí dílo Quattuor, jež připomíná expresionistickou koláž neobyčejně silných a naléhavých momentů, záblesků, zášlehů a šlehnutí, korunovanou vypjatým vyvrcholením. Album uzavírá čtyřvětá Symphony #3 – Terra Brasilis (1999) s úvodním i závěrečným jímavým a zároveň hymnickým motivem chorálového charakteru; druhá věta pak vykresluje motivy venkova, života původních obyvatel, džungle a vůbec přírody, jež přervou zlověstné tóny vpádu španělských a portugalských conquistadorů, třetí věta odkazuje k brazilské taneční hudbě, jíž se tato země nesmazatelně vryla do tváře kulturní planety…
Andersen Viana se narodil v roce 1962 v Belo Horizonte. Komponovat začal ve 13, profesorem se stal již v 19 letech. (Mimochodem jeho otcem byl Sebastian Viana, výtečný houslista, violista a asistent slavného Heitora Villa-Lobose.) Studoval kompozici také v Římě (Luca Salvadori), hru na housle a violu pak u takových mistrů, jakými byl Max Rostal a je Paulo Bosisio. Absolvoval též kurzy a semináře o hudbě ve filmu a vůbec filmové estetice a tvorbě (Ennio Morricone, Ettore Scola, Giussepe Tornatore, Paulo Halm, Ana Miranda, Cláudio MacDowell a další). Založil celou řadu vokálních a instrumentálních ansámblů – Orquestra Experimental, Septheto Rio, Trio Barroco, Orchestra Virtaul, Camerata Primavera atd. Realizoval nejrůznější projekty nejen v Brazílii, ale také i jinde po Jížní Americe, samozřejmě i v USA a Kanadě a téměř v celé Evropě. Milovník našeho Janáčka složil vedle filmové a scénické hudby již přes 350 skladeb sborových, komorních, symfonických a elektronických, potažmo elektroakustických.
Prozatím jeho posledním vydavatelským počinem je kniha notového a poznámkového materiálu plus CD Post-Modern Pieces For Solo Violin z loňského roku. Obsahuje tři kompozice pro sólové housle a na čtrnáctiminutové nahrávce je interpretuje singapurská houslistka Kia-Hui Tan. Ta studovala doma a poté v USA, kde nyní i žije, hru na klavír a housle, také kompozici a improvizaci. Je považována za vynikající interpretku J. S. Bacha, Bartóka, Ligetiho, Takemitsu, Sang Yuna, Cage a Crumba. Vianovy houslové skladby patří sice k těm obtížnějším, ale nesmírně vděčným. Úvodní Fantasieta (1983) se skládá z drobných fantazií, jež ale dokáží vyplňovat celý život; využívá vícehmatů, umělých harmonií, tremola, glissanda, chvění, rozmanitých tahů smyčcem, samozřejmě to vše v celém rozsahu nástroje. V neustálém emocionálním napětí mezi jednotlivými motivy občas vysvitnou brazilské taneční rytmy (choro, samba). Cantilena, kompozice z roku 2003, je postavena na polyfonické textuře prorůstající celou stavbou, v níž jsou rozpuštěny zpěvné, vzletné i ponorné melodie. Jsou inspirovány lyrismem melodramatické polohy brazilské lidové hudby (sertão). Závěrečné Micropieces (2011) jsou v podstatě koláží 14 kratičkých (nejdelší trvá 3 sekundy!) kompozic, inspirovaných japonskou poetickou formou haiku. Jedná se o excelentní houslový kus, využívající snad všech technik a výrazů hry, přirozených i umělých harmonií. Působí neobyčejně rozvolněným, až surrealistickým dojmem, přičemž pnutí uvnitř toku je až fyzicky vnímáno.
Nikoli skrze olympiádu lze procítit Brazílii…
Další ukázky z díla Andersena Viany lze slyšet například zde: