Groovující psychedelický postrock slovensko-české sestavy mimo jiné potvrzuje, že estetika experimentální neidiomatické improvizace, která se i u nás začala rozvíjet s přelomem milénia, značně rozšířila výrazové prostředky hudebníků napříč žánry.
Pod jménem Ankramu se během posledních let zrodila špičková kapela se slovensko-českým obsazením. V teamu okolo textaře a zpěváka Michala Kramára se sešli pozoruhodní hudebníci ze slovenské scény se zkušenostmi z mnoha žánrů i mnoha hudebních experimentů, zde ale své umělecké záměry usměrnili směrem k postrockovým inspiracím, k psychedelickému rocku a k písňově strukturovaným elektrickým groovům hraným s jazzovým nadhledem. V roce 2015 vydali eponymní desku, na níž hostoval i klávesista Vojtěch Procházka, jenž nyní patří též do základní sestavy. Práce na druhém albu přivedla aktuální kvinteto (vedle Kramára a Procházky je tvoří kytarista Michal Matějka, baskytarista Lukáš Mutňanský a bubeník Jozef Krupa) k rozhodnutí natáčet si vše po svém, s vlastní technikou a výsledek publikovat pod vlastní vydavatelskou značkou Rieka. Hostující studiová dechová sekce je složena z těch snad nejpovolanějších zdejších hráčů – saxofonisty Marcela Bárty, pozounisty Jana Jiruchy a trumpetisty Oskara Töröka.
Album Si teraz skôr ako zem bylo pokřtěno 15. prosince v bratislavském klubu Pod lampou a obsahuje sevřenou kolekci pěti skladeb o celkové stopáži kolem čtyřiadvaceti minut. Případné pochybnosti, zda není celek příliš krátký, se rozplynou hned po prvním poslechu a nahradí je hluboký zážitek z brilantní kapely. Síla začne působit vlastně hned od prvního kytarového riffu, na nějž se okamžitě napojí správně zatěžkaný groove bicích a baskytary. Kytary se začnou vrstvit a nenásilně vstoupí procítěný zpěv. Kramárův vokál příjemně splývá s celkem, nesnaží se dominovat nad instrumenty, ostatně i jeho texty jsou často o neulpívání, skromné existenci, usebrání a pokoře. V návaznosti na slovenskou rockovou tradici se může posluchači maně připomenout tvorba Deža Ursínyho, produkčně a aranžérsky se tu však nacházíme v kontextu současném. První skladbu Vzduchu sa najem, koľko chcem skvěle vygraduje společně improvizující dechová sekce.
Prostřední tři písně přinášejí jemnější nálady, každá však po svém. Tento čas nieje krátky vychází z jazzovější rytmiky a snivých kytarových harmonií. Skúšaj ho privolať, prosím (voda tečie, bolesť bolí) se buduje okolo baladické rockové kytary nad pomalým beatem, v refrénech ji harmonicky i melodicky opentlí dechy, zde možná nejvíce připomínající aranže z Procházkovy, Bártovy a Törökovy domovské kapely Vertigo. Finále pak zahustí ještě Procházkovy hammondky. A triphopově laděná píseň Ruka nechává zase největší prostor klávesovým barvám. Procházka zde kombinuje hammondkové atmosféry s klavírními party melodickými i impresionisticky vířícími.
Závěrečná titulní skladba je aranžérsky možná nejpropracovanější. Nad nátlakem bicích se buduje vícevrstevnatý doprovod, v němž dominuje zkreslená kytara sólující přes reverzní efekty až k rockově opojnému závěrečnému groovu. Michal Kramár nás při tom všem bezpečně provede všemi dynamickými zvraty svým textem o divadle světa.
Zvukové zpracování této desky je zkrátka skvostné. Vyvolává i představy detailních pohybů rukou virtuozů na nástrojích a má i patřičnou hutnost. Čtyřiadvacetiminutový hudební sen možná uplyne rychle, ale vyžádá si mnohá další zkoumání při opakovaných posleších. Projev kapely Ankramu vnímám také jako další potvrzení jevu, kdy estetika experimentální neidiomatické improvizace, která se i u nás začala rozvíjet v první dekádě tohoto století, značně rozšířila hudebníkům výrazové prostředky, ti je v posledních letech začali úspěšně uplatňovat i v žánrově či formálně tradičnějších vodách a i z nich nyní vycházejí díla nové kvality. Doufám, že se od Ankramu dočkáme ještě mnohých potěšujících aktivit a že je budeme moci spatřit v nadcházejícím roce také na co nejvíce pódiích.
Ankramu: Si teraz skôr ako zem
Rieka (https://vydavatelstvorieka.sk)