„Ideální umění nemá pohlaví!“ To jsou slova, jež vyřkla nedávno americká pianistka a výtvarnice Ann Cummings. Tato provokativní umělkyně, která na svých koncertech nejenže hovoří o klasické hudbě velmi vážně a vášnivě, ale také při tom rozbíjí zrcadla, fouká obří bubliny, kouzlí, nechává rozeznívat vlastní dvanáctitónové skulptury, obklopuje se svými obrazy a filmovými projekcemi, skrývá se za různými maskami. Tento projekt se jmenuje „Inside the Music“ a po celých Spojených státech s ním cestuje od roku 1994. Nyní však přece jen zůstává více v Seattlu, kde žije se svým manželem (taktéž muzikantem), neboť stále více vyučuje, přednáší a vystavuje. V současné době koncertuje převážně v galeriích moderního umění, podílí se na multimediálních projektech. Píše pro ni plejáda soudobých skladatelů – např. Richard Karpen, Diane Thome, Jay Hamilton, Tom Baker.
„Hudba je triumf lidského ducha / Klasická hudba v sobě obsahuje tření.“
Tento dvojvýrok představuje podstatu jejího pojetí hudby. Není to žádná procházka rozkvetlým sadem. Žádná zábava. Přesto je tam radost. A pokora. A věčný souboj se sebou samým. „Skutečným problémem dneška je intimita,“ říká Ann Cummings. „A ta pochází z toho, že člověk sám sebe přijme a nečeká, až ho přijme někdo druhý. S temnými kouty vlastní duše se musí každý vypořádat sám.“ V osmnácti letech šla na vysokou školu. Do té doby žila s velmi přísnými a hluboce věřícími rodiči. „Největším problémem je ale nedostatek sebelásky,“ pokračuje Ann Cummings. „Byla jsem velmi úspěšná dívka, mohla jsem dokonce na olympiádu, protože jsem byla také vynikající plavec. A najednou, když jsem nebyla s rodiči, jsem poznala, že to úsilí být úspěšný byl v podstatě strach. Strach, že zklamu rodiče. Nikoli sebeláska.“ Ale jedním dechem dodává: „Ale pozor – sebeláska se nesmí změnit v sobectví! To je potom s hudbou, s veškerým uměním, prostě se vším konec.“ Podle ní spousta umění vzniká právě zahleděností do sebe. Platí to hlavně pro ženské tvůrce. Pro mužské umění je zase charakteristické získat obdiv žen. A to je typickým znakem pop-kultury. „Vždycky jsem se divila, proč je třeba Mozartova hudba jiná,“ říká Ann Cummings. „Jeho hudba totiž zahrnuje i krutost. A to je důvod, proč je tak čistá, tak nadčasová, tak absolutní. Mozartova hudba není lidská. Je božská.“
Ať už s jejími názory souhlasíme, či nikoli, je umělecká osobnost Ann Cummings pozoruhodná. Trojlístek alb z projektu „Inside the Music“, jež natočila v letech 2002 – 2004, je toho důkazem. Obsahují nejen samotnou klavírní hudbu, ale její vášnivě subjektivní komentáře, cenné nejen pro instrumentalisty, ale především pro posluchače. Učí je totiž poslouchat hudbu. Avšak nenařizuje jim jak, ale spíše proč. První album (s podtitulem „Original“) přináší její veskrze současná uchopení známých skladeb Mendelssohna a Rachmaninova. Druhé CD („20th Century Revelations“) je kolekcí klavírních klenotů minulého století: Sergej Prokofjev – Sonata in F minor, op.1, John Cage – One, Arnold Schoenberg – Suite for piano, op.25, Diane Thome – Ringing Stillness, Pearl Light a Alexander Scriabin – Sonata No.5, op.53. Třetí album (s příznačným podtitulem „Who Says Love Isn´t Dangerous“) obsahuje devět klavírních kompozic romantika Franze Liszta. K tomu Ann Cummings dodává: „Jde vlastně o transcedentální zkušenost – Láska, to je ztráta a pak hrdinské vzkříšení. A z toho vychází moje asi dost odvážná prezentace. Vzrušuje a rve srdce.“
