Anna Homler & Sylvia Hallett: The Many Moods of Bread and Shed
Orchestra Pit Recordings (www.theorchestrapit.com)
Na ten podzimní pozdní večer v jazzovém klubu Železná v rámci festivalu Alternativa Praha 1998 nezapomenu. Bylo už dávno po hlavním programu, když jsme vyhecovali americkou zpěvačku Annu Homler a holandského vokalistu Hana Buhrse, aby si spolu zajamovali. Jejich improvizace, při které se protýkala Annina zamžená sametovost s Hanovou příkrou drsností, byla neoficiálním vyvrcholením Alternativy toho roku – alespoň pro mne a pro náš stůl hudebních publicistů. Kdybych byl vlastnil nahrávací studio, nelenil bych a výsledkem mohla být jedna z veleúspěšných desek.
Proč se o tom zmiňuju? Protože Anna Homler, rodačka z Kalifornie, při svých nesčetných vystoupeních a na svých ne už tak početných albech zůstává zároveň totožná ve své dívčí pohodovosti (která se nemění s věkem) a tajnosnubné ztajemnělosti i značně různorodá podle toho, s kým právě hudebně komunikuje. Tyto (snad bezděké) posuny si uvědomíme, posloucháme-li ji na (výtečných) kompaktech s Pavlem Fajtem a Geertem Waegemanem Macaronic Sines (1995) a Corne de vache (1997) i při spolupráci s Davidem Mossem, Steuartem Liebigem, Frankem Schultem, Judy Dunaway a dalšími. Její kontakty s anglickou experimentátorkou Sylvií Hallett (proslulou především albem White Fog z roku 2001 na Emanemu) se sice datují už do začátku devadesátých let minulého století, ale vyvrcholily až nyní deseti pozoruhodnými improvizacemi na albu The Many Moods of Bread and Shed. Pojmenování právem zdůrazňuje různotvárnost nálad jednotlivých hudebních táček, jejich nádechovost či náznakovost i jejich ronivou rozdávačnost. Samozřejmě tu neschází humorná hravost, až hračičkářství, to však není racochejrně nadbytečné; má svůj protipól ve zvukových koupelích, jež ukolébávají, rozdírají a pročišťují, kdy se obě improvizátorky oddávají výběžnostním zvukovým svírankám, probírankám, zadýchankám, klopýtankám a ostrouhankám (Seething Bay). Souvisí to s celkovým pojetím, protože tu nejde oproti minulým extravagancím pouze o hlasové eskapády; hlas se stává namnoze součástí celkového rušňujícího hudebního prostírání, sice důležitou, ale přece jenom ingrediencí rozkotáleného menu. Souvisí to s tím, s čím obě pokušitelky vyrukovaly: Hallett s houslemi (s těmi je neodmyslitelnou součástí London Improvisers Orchestra), cimbálem, harmonikou, mbirou, hudební pilou, pianem i dětským pianinkem, židovskou harfou, zvonky, kamínky a samozřejmě se svým typickým bicyklem, Anna Homler zase nejenom s (leckdy i zkreslovaným) hlasem, ale i s kapesním thereminem, kuchyňským nádobíčkem, hračkami, krátkovlnnou vysílačkou, mašinkami atd. atd. Prostě obě využívají všeho možného, co vyluzuje propištěnosti, zurčenky, vypiskování, prokvičování (jako na Jolly Chondra), zvukové proočkovávání s vyvěranostním vrhcábováním, plné proskočnostních náklapnůstek, mýcenek či přetrhnůstek (viz Yves´s Eyes) nebo co vyvolává čarování houkavůstkami, zmnoženkami, zvonivůstkami, modlivůstkami, protaženkami a moudivláčkováním (ty zdrobněliny sem patří!), obstupujícími základní zpěvné ladění (například Omina noctis). Vokální vemlouvavost, přehrnovaná houslováním nebo rozhrčenkovým zvučenkováním, má až dětskou naivitu, aniž ztrácí napětí, ale díky zneobvyklení souběžností s Hallettiným zrůzňováním, znezřetelňováním, vykružováním a zbytňováním se přes rozbručování dostává od výdešnosti přes rozčepýření či zcizování až ke střečkování. A tak se ležérnost střídá s echováním, prodyšňování s prochrupáváním, ševelení s rozbručováním. Je to pročišťující desatero, vzbuzující radost i rmut, dodávající snad i novou kuráž „dospělým dětem, ztraceným na této planetě“, jak to vyjádřil recenzent blogu Monsieur délire. Nebylo by na škodu obě pokušitelky při nějaké blízké příležitosti zažít z očí do očí i u nás.
