Co čekat od skladatele a klavíristy, který se dle vlastních slov zaměřuje na elektroakustickou orchestraci, polytemporalitu a sluchové halucinace? Pokud se jmenuje Anthony Pateras, především neutuchající proud nové a nové hudby.
Anthony Pateras, narozený roku 1979, je skladatel, pianista a hráč na různé elektronické nástroje. Na Monashské univerzitě v Melbourne dokončil magisterský i doktorský studijní program s Thomasem Reinerem, během něhož zkoumali souvislost kompozice, volné improvizace a elektronické hudby, což je téma, kterému se věnuje dodnes a jak uvidíme, odráží se v celé jeho tvorbě. Ve svých jednačtyřiceti letech patří mezi nejaktivnější australské tvůrce, kteří se dlouhodobě věnují jak volné improvizaci, tak skladatelské práci. V té se Pateras momentálně zaměřuje především na elektroakustickou orchestraci. Soupis všech jeho skladeb je celkem úctyhodný, má jich na kontě zhruba osm desítek a hráli je např. Australský komorní orchestr či symfonici BBC.
Vydal přes čtyřicet alb a mezi jeho spolupracovníky najdeme hvězdná jména avantgardní, radikální, elektronické či improvizované hudby. Jindy jej můžeme najít jako hostujícího hudebníka na nahrávkách Orena Ambarchiho, Sunn o))) či Fennesze. Pateras vystupuje jak sólově, tak i s několika aktuálně fungujícími sestavami (kvarteto tētēma s Mikem Pattonem, Willem Guthriem a Erkkim Veltheimem či trio North of North), ale také ve dvojici, například s Jérômem Noetingerem, s Valeriem Tricolim (Astral Colonels), s pianistou z The Necks Chrisem Abrahamsem nebo s erikM, v duu, které jsme mohli předloni vidět v pražském klubu Punctum během série Stimul Nights, což byl vpravdě nezapomenutelný koncert.
Pro studium jeho tvorby doporučuji především značku Immediata, kterou Pateras pro prezentaci svých děl založil v roce 2012 a na níž jako první album vydal objemný box obsahující pět kompaktních disků s výběrem své dosavadní tvorby z let 2002 až 2012. Všechny položky v katalogu obsahují výpravný booklet s obsáhlými texty, jež tvoří, dle Paterase, důležitou součást díla, protože dávají prostor pro popis vývoje a praxe jeho spoluhráčů, kteří na jeho vlastní hudební přístup měli vliv. Obaly mají jednotný, minimalistický design. Už při vzniku značky Pateras avizoval, že Immediata ukončí svou aktivní činnost dosažením patnácti položek v katalogu. Tohoto čísla dosáhl katalog vloni pokračováním sebraných děl prezentujících Paterasovu tvorbu z let 2005 až 2018, opět na pěti kompaktech. Předposlední položku katalogu pak tvoří 2CD s názvem Bern-Melbourne-Milan jeho nejdéle fungujícího projektu, improvizačního tria Pateras / Baxter / Brown, které muselo počátkem letošního roku ukončit činnost, když bubeník Sean Baxter, klíčová postava melbournské scény, nečekaně ve svých padesáti letech zemřel. Pateras k důležitosti Baxtera na melbournské scéně říká: „Sean uměl skvěle držet v chodu Make It Up Club, udržoval naživu jeho pohostinného ducha, každý byl a cítil se vítaný. Ustanovil vlastně něco jako ‚Melbournskou citlivost‘ – směs akademického uvažování a abstraktní hudební estetiky s punk rockem či metalem. Hodně mi prospělo, že jsem v takovém prostředí mohl vyrůstat.“ Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit právě řečené. V klubu Bar Open během série Make It Up Club loni v lednu Sean celý večer uváděl a každému ze čtyř koncertů věnoval speciální proslov, který se svou energií dal srovnat s HC koncerty a deklamací k MC sessions. Každý z účinkujících měl pocit, že je tou největší hvězdou a ten narvaný klub je tam právě kvůli němu, ale stejně dobře se cítil návštěvník, jenž je stejně důležitou součástí scény. Každý koncert byl přitom úplně odlišný (minimalistické perkusivní duo s laptopem, ukřičená performance kolektivu, jehož jedna členka hrála na ozvučenou trampolínu, na které i divoce poskakovala, akustické ad hoc impro projíždějících cizinců s lokálními hráčkami a elektronický noise nářez). V klubu, který normálně pojme tak 80 lidí, jich bylo spíš 120, každý koncert sklidil obrovský aplaus a ti, kdo s sebou měli merch, jej komplet vyprodali.
Trio Pateras / Baxter / Brown vzniklo v roce 2002, kdy kytarista Dave Brown a Sean Baxter ve svém tehdejším triu ještě se zvukovým inženýrem Philipem Samartzisem vystupovali na křtu prvního alba Anthonyho Paterase Malfunction Studies a byli jeho sólovým klavírním vystoupením natolik fascinovaní, že okamžitě začali uvažovat o společném triu a hned po koncertě mu to navrhli. Pateras byl sice pro, nicméně chtěl směřovat více k volné improvizaci a zvukovým exploracím. To vyhovovalo všem, a tak mohlo trio Pateras / Baxter / Brown nastoupit svou objevitelskou cestu. Záznam z úplně první zkoušky tria přináší zmiňovaný dvojdisk, z něhož bych doporučil k poslechu dvě skladby: McIlwraith 1 z roku 2002, přinášející úplně první společně tvořenou hudbu nového tria, a Inland 2 z roku 2017. Tyto dvě improvizované skladby, které vznikly v rozestupu patnácti let, nám můžou posloužit k zamyšlení nad vývojem tvorby tria i nad komponovanými skladbami, u nichž v některých případech téměř není možné určit modus operandi jejich vzniku. Zmiňované dvojalbum tria Pateras / Baxter / Brown na stránkách HIS Voice recenzoval kolega Petr Slabý, proto ho zde necháme stranou.
Zmiňovaný CD box Collected Works vol. II obsahuje deset skladeb pro sólový nástroj a elektroniku (Revox s různě manipulovanými páskami, EMS, Doepfer aj.), dvě skladby pro trio, jednu pro kvarteto a pět skladeb pro improvizační ansámbly, všechny z let 2005–2018. Některé ze skladeb byly psány na objednávku, jako například The Sound Signs the Tpeed (2015) vytvořená pro pařížský festival Musique concrète. Pro tuto příležitost získal Pateras od festivalu čtrnáctidenní rezidenci v La Muse En Circuit, kde se nachází starý ateliér Luca Ferrariho. Pateras ve studiu vyzkoušel údajně každý syntezátor, ale každý prý zněl právě jako hudba Luca Ferrariho. Až na jeden, Hintonem modifikovaný model EMS VC83, a ten nakonec pro tuto skladbu použil. Ve skladbě The Sound Signs the Speed pro osm preparovaných pian a elektroniku hraje Anthony Pateras na analogový syntezátor EMS i na preparované piano. Skladba je to výtečná, a jestli chtěl, jak naznačuje v bookletu, představit hru na preparované piano jako rytmicky ukázněnou práci s drobnými nuancemi, myslím, že se mu to povedlo dokonale. Precizní práce s detailem, proměnlivá, ve výsledku však heterogenní struktura, velmi jemná práce se syntezátorem.
V úplně jiném duchu se nese nejmladší skladba z prezentované kolekce, skladba A Happy Sacrifice z roku 2018. Pateras zde, podobně jako v některých dalších napsaných pro sólový instrument a elektroniku, zkoumá interakci mezi fyzickou možností různých nástrojů produkovat nekončící tóny a elektroakustickým živým zpracováním, ke kterému dochází v reálném čase. Zde k manipulaci používá magnetofonový pás. Na kontrabas hraje Jonathan Heilbron. „Mám rád tu nejasnost, mísení zdrojů, kdy nevíme přesně, co je pouštěné z pásky a co se zrovna hraje živě. Když je tenhle vjem silný, vždy to působí podmanivě,“ dodává k tomu Anthony Pateras.
Na zcela opačné straně spektra co do délky skladby i co do počtu hráčů zaujímá místo elektroakustická orchestrace, o niž se momentálně zajímá Pateras především. Padesátiminutovou skladbu Decay of Logic provedl Kitchen Orchestra a Anthony Pateras zde hraje na polyfonní syntezátor Korg minilogue. Při jejím živém provedení se posluchači nachází uprostřed a hráči vysílají signál do svého reproduktoru, který mají umístěný naproti sobě. Diváci tedy slyší z jedné strany akustickou a z druhé strany amplifikovanou verzi hraného zvuku. Dva hráči na elektroniku, kteří zrcadlí ladění instrumentálních hráčů, vysílají signál v proměňujících se prostorových permutacích.
Jak v bookletech k Paterasovým deskám, tak v různě po internetu roztroušených rozhovorech má člověk šanci nakouknout skladateli pod pokličku, například webový portál Fifteen Questions vedl v nedávné době s Paterasem rozhovor, kde se dočteme:
Jednu ze svých nejlepších skladeb jsem napsal v Microsoft Excelu 98. Beauty Will Be Amnesiac or Will Be Not At All je hodinový perkusní sextet, který využívá instrumentaci z Xenakisových Plejád a ještě ji dál posouvá, včetně šestikanálové elektroniky. Zabralo to dva roky práce.
Začalo to tím, že jsem přenášel krabici potravin francouzským venkovem na rezidenční pobyt, kde jsem chtěl složit první album pro soubor tētēma. Slyšel jsem cestou dost zajímavou večerní produkci hmyzího sboru, který opakoval určité motivy. Odložil jsem krabici a zapisoval jejich rytmy co nejpodrobněji. Tak vzniklo rytmické jádro celého kusu. Odtud jsem ho začal rozvíjet, nafukovat, a to pomocí Excelu, nikoli standardní notace. Tahle skladba mi ukázala, že notace nebo záznam nemusí být vždy nejlepším možným způsobem zachycení nápadů, které se u skladatele mohou vynořovat. Matematický, tabulkový software, který většině lidí slouží na účetnictví, mi umožnil využívat surová data.
Když jsem měl připravenou základní strukturu, strávil jsem tři dny u Jérôma Noetingera a nahrával na pásky základ. Smyčky s pianem, náhodné nářadí a kladívka, modulární syntezátor. Úplně jsem tím zaplnil externí disk, pak jsem nahrávky sestříhával podle kostry načrtnuté v Excelu. Svou roli sehrálo ještě dost proměnných, ale v posledku jsem na konci kompozice pochopil, že takhle už pracovat nemohu, dost jsem od té doby změnil strategii.
Podotknu jen, že skladba Beauty Will Be Amnesiac or Will Be Not At All vyšla taktéž na Immediata, a to v roce 2017 a je volně k poslechu na stránkách vydavatelství:
Od vydání výpravného CD boxu Collected Works vol. II a zároveň ukončení činnosti značky Immediata uplynul zhruba rok a za tu dobu stihl Pateras vydat čtyři LP: Albédo s eRikm (CCAM Editions), A Sunset For Walter s Jérômem Noetingerem (Penultimate Press), The Difference of Similarity s Valeriem Tricolim (Second Sleep) a Necroscape s kvartetem tētēma (Ipecac Recordings). Kromě toho ještě napsal dvě větší skladby: Pseudacusis pro festival Musica Sanae a Interlinear pro GRM. Krom toho rozjíždí i další projekty a pracuje na dvou nových skladbách, vloni díky rezidenčnímu pobytu CONA v Lublani začal spolupracovat s vokalistkou a hráčkou na subbasovou flétnu a elektroniku Majou Osojnik (známe např z Broken Heart Collector, Rdeča Raketa či Zsamm, které jsme všechny mohli v Čechách vidět). Podle Paterasových slov se máme na co těšit: „Strávili jsme několik dní zkoušením, jak spolu hrát, a vypadá to, že jsme si dost sedli. Zní nám to jako nějaká podivná rituální hudba. Doufejme, že nás v září čeká několik koncertů, pokud se to tou dobou bude smět.“
S Majou je pojí i skládání písniček, v případě Anthonyho například pro kvarteto tētēma. O tom, jak náročné je napsat dobrou písničku, říká: „Obvykle několik hodin improvizuju se syntezátory a magnetofony, až nakonec vyříznu malý kousíček, který mi zní dobře, a na něm postavím celou skladbu. Pak přidám bubny, housle, nakonec hlas – roste to velice organicky, jako houby. S Majou se jedná o jakýsi sourozenecký rituál, jako bychom byli dva spolucestující, co mají tajemství a rozumějí nepojmenovatelnému. Psaní písniček je dost náročná forma komponování a vyžaduje velice sofistikované hudební myšlení a cit pro nuance. Naučí člověka hodně o variacích, o načasování nástupů a zanoření motivů, o vztahu mezi melodií a harmonií, a to všechno velice syrově a napřímo. Svým způsobem je mnohem těžší napsat dobrou písničku než přesvědčivou avantgardní komorní skladbu, tedy alespoň pro mě. Teď je to pro mě velká výzva, vytvořit něco, co chci poslouchat opakovaně, pořád dokola jako své oblíbené desky.“
Což, tedy alespoň pro mě, přesně platí o desce Necroscape. Od úvodní ambientní titulní písně s hypnotickým vokálem Mikea Pattona přes klasicky řízné songy, u kterých se nedá nevzpomenout na slavnější Pattonovy inkarnace (Mr. Bungle, Fantômas, Tomahawk), až po hard-corově laděné a zároveň brutálně sekané kusy (např. Milked Out Million). A ta třešnička na dortu v podobě závěrečné Funerale Di Un Contanino (Chico Buarque / Ennio Morricone)… prostě slast. Při každém dalším poslechu mám pocit, že je deska pestřejší a pestřejší. Určitě tomu pomáhají Paterasovy syntezátory a Pattonova vokální variabilita, k čemuž jsou ale naprosto rovnocenným partnerem dokonale šlapající bicí Willa Guthrieho a virtuózně hrané housle a mandolína Erkkiho Veltheima.
Pateras je pracant, který neustále skládá, ať už pro velké ansámbly, sólisty či experimentální kapely, a pokud to lze, tak cestuje a hraje s některým ze svých četných improvizačních uskupení. K tomu sebereflexivně přezkoumává své kompoziční postupy a neustává ani v „ohmatávání“ svých nástrojů. „Snažím se naučit hrát na piano jinak, snažím se vymyslet nový elektronický setup, snažím se skládat víc tak, jak jsem to dělal před deseti lety, když jsem chtěl objevit něco nového. Nemám skoro žádnou kontrolu nad tím, jak to funguje, ať už jsem jakkoli disciplinovaný. Musím to prostě zkoušet a být přítomný a pokračovat v práci nejlíp, jak dovedu, jinak to nejde. Není jediná správná cesta. Hledám věci, co jsem já osobně dřív neslyšel. Kupuju si desky, které mě něčím překvapí. A věřím, že dobré výsledky opravdu vzcházejí z tvrdé práce, ačkoli dnes se to moc nenosí.“
