Arrigo Cappelletti Quintet: Hot Music
Leo Records (www.leorecords.com)
Pianista a skladatel Arrigo Cappelletti má v Itálii dlocela záviděníhodné postavení: Hot Music je od roku 1982 jeho pětadvacáté album a po dosavadních Metamorhosis a Mysterius (obě z roku 2011) už třetí na Leo Records. Pakliže se však někdo nechá pomýlit žhavostí názvu, bude zklamán. Ne že by vstup neměl určitou, byť odměřenou ráznost; hned však převládne tradičnější jazzová melodičnost, křtěná snad někde zpovzdálí Waynem Shorterem nebo Carlou Bley, pokud ovšem jeden italský kritik zmínil Paula Bleye, připadá mi to přitažené za vlasy. V dosti jednoduchých, hodně poslechových skladbách vedoucího pořádají ostatní členové kvintetu své sólovanky a všechno je, jak má být, s respektem k předloze, všichni dávají, co jim uloženo jest, ba ještě něco navíc, klavírista vše propojuje a podmiňuje, návaznost nástrojů je poklidně soustředěná, a třebaže jde o následnicky prolínavé prostřídávání, nemůžeme nikoho nařknout ze stereotypu.
Italská dvojice s trubkou (Sergio Orlandi) a tenor saxofonem či sopránkou (Giulio Martino) nemá v dialogizování nejmenší rozmíšky, jejich vlastníci si vzájemně vyhovují, zprostředkují nám, co nástroje nabízejí, neznásilňují je ani sebe, a tak vše plynule plyne jaksi pod sordínou, jen občas slyšíme drobné odpoutávačky (Breaks 1, ale už nikoliv Breaks 2), jinak se drží na uzdě v poklidném soustředění, snad aby vyhověli předložené usměrněnosti. Nicméně celkově uvážlivou polohu alba poněkud rozdychťuje norská rytmika: rozeběžně a neledabyle okolkující kontrabas (Adrian Myhr) a znepravidelňující a zrozmanitelňující bicí (Tore Sandbakken), protýkající chlácholivé klavírní pasáže a bystře asistující dechům. A tak v nepříliš otevřeném vějíři nálad vévodí neprotisrstná lahodnost, potichlost, ze které se vynořuje jemně preludující klavír, vedoucí nás do sametově hladivé melodie, přímočaré zaokrouhlenosti bez rébusů, nikdo se tu troufale nepokouší o pokušitelství. Všechno tak povzbuzujícně odsejpá i v pasážích, v nichž občas zaslechnu prefabrikáty, a nezmění to ani ošidný název závěrečné skladby Waves, protože v něm neslyším žádné vlnobití přes špetku neutíkavé těkavosti, je to spíše pokojně repetitizující živobytí. Čímž se pootevřený vějíř nálad uzavírá, nikdo z bravurně odvedené předurčenosti příliš nevybočil.
Věřím, že to nadšeně uvítají všichni ti, kdo nechtějí trpět překvapeními, nýbrž dávají přednost zaběhanosti. A vy ostatní? Vyzvali jste někoho na taneční parket, abyste se uvolnili při ploužáku?