Kopa nápadů i realizací
V lednu 2009 se litevský skladatel Arturas Bumšteinas obrátil dopisem na pořadatele Bayreuther Festspiele se žádostí o zakoupení vstupenky na operní představení na podzim následujícího roku. Za tři týdny dostal zdvořilou odpověď, v níž stálo, že jeho žádosti nelze vyhovět, ale že bude zařazen do dlouhé řady čekatelů na lístky, s tím, že naději na úspěch má nejdřív za devět let. Je libo přesvědčivější důkaz pro potvrzení Bourdieuovy teze, že v dnešním přeinstitucionalizovaném světě slouží umění především k diferencování tříd a sociálních skupin a vytváření elit? Tak či onak, Bumšteinasovi se takovou dobu čekat samozřejmě nechtělo, a tak si pořídil „svůj vlastní soukromý Bayreuth“. CD My Own Private Bayreuth (2011) je třetím výstupem tohoto projektu s bizarní genezí, jenž měl živou premiéru loni v květnu na Kunstvlaai Art Fair v Amsterdamu. Právě z tohoto vystoupení pochází veškerý zvukový materiál, který autor posléze zužitkoval na novější CD verzi. Seskupení studentů hudby z Amsterdamu a Haagu (5 hlasů, 4 flétny, 3 klarinety, saxofon, trubka, 3 smyčce) na ní hraje v součinnosti s elektronikou Jose Smolderse Bumšteinasovy volné (a hodně uvolněné) úpravy Wagnerovy hudby. Výsledná audio recykláž ale není žádnou cageovskou „levnou imitací“ ani extravagantní „legráckou“, nýbrž legitimním uměleckým příspěvkem do aktuální diskuse o autorské instituci a poetických strategiích, jež ji dekonstruují ve změněných kontextech postmoderní situace. Především je to ale skvělá hudba, plná nápaditých řešení a svěžích aluzí, v níž se úcta k tradici a dovednost snoubí se smyslem pro konceptuální experiment.
V jiném projektu – Organ Safari (od roku 2008) – Bumšteinas nahrává po Evropě zvuky různých varhan (kostelních, koncertních, obřadních, školních atd.) a ze získaných nahrávek postupně buduje rozsáhlý zvukový archiv coby potenciální výchozí materiál pro umělecké kusy, které příležitostně realizuje sám v elektronickém médiu nebo s přizvanými hudebníky (CD Stories from Organ Safari; NMKC, 2010).
„Tradicionalistický radikál“
Kdo vlastně je tento drzý mladík, odvažující se nakládat s posvátným evropským hudebním dědictvím jako s nějakou veřejnou komoditou? Rozhodně to není žádný heretik. Spíše umírněný liberál, hlásící se ke cageovskému konceptualismu i jednoduchosti Roberta Ashleyho a minimalistů, jejichž odkaz s nadhledem a vtipem ve své hudbě komentuje, přičemž z jeho nevtíravých komentářů vane nepatetická úcta. Narodil se v roce 1982 ve Vilniusu, kde vystudoval akademii múzických umění. Paralelně s hudbou se však věnoval i vizuálním uměním; vytváří audiovizuální instalace a soundartové koncepty. Spoluzaložil hudební soubory Works and Days a Quartet Twentytwentyone a realizoval projekty v mnohých evropských zemích, aby nakonec zakotvil ve Varšavě, kde v současnosti žije. Narozdíl od většiny elektronických „hudebníků“ a sound-artistů své generace, kteří nepociťují potřebu vést dialog s tradicí a ignorantsky a technokraticky zužitkovávají všechno, co se jim náhodou dostane do rukou, je Bumšteinas přesvědčen, že umění nelze dělat „z ničeho“ a už vůbec ne bez historického poznání. Podle něj „je lepší přepisovat historii, než se tvářit jako nějaký demiurg,“ nechal se slyšet v této souvislosti v rozhovoru s Michałem Mendykem. Jakkoliv jsou jeho poetická řešení radikální, znalost tradice a bázeň před ní jim nikdy nechybí a slyšet to je i z jeho wagnerovského a varhanního projektu. O jeho „tradicionalismu“ vypovídá též fakt, že často recykluje hudbu jiných autorů – v konceptuální (partitury) i zvukové (nahrávky) podobě – a že jeho kusy bývají (i když nekonvenčně) notovány. Apropriovanou partituru či nahrávku ale nechápe jako pomocnou berli nebo nezbytný technický prostředek pro realizaci svého díla, nýbrž jako zdroj inspirace a pojítko s obecným uměleckým vývojem.
Kopa jazyka
Nejvhodnějším médiem k seznámení se s hudbou, hudebním myšlením a hudebními postupy tohoto zajímavého umělce – samozřejmě vedle návštěvy živého provedení jeho díla – je CD Heap of Language (Bôlt Records, 2010); klidně může sloužit jako jeho reprezentativní profil. Název dostalo podle ikonického díla konceptualismu – stejnojmenné kresby (nebo vizuální básně či vizuální partitury pro fónickou poezii) Roberta Smithsona z roku 1966, na níž jsou kumulovány písemné reprezentace pojmů z lingvistiky a filozofie jazyka do tvaru jakési kopy nebo kopce. Kopa jazyka v Bumšteinasově hudební interpretaci je instrumentována pro zpívajícího cellistu (Anton Lukoszevieze), smyčcové kvarteto (Chordos) a magnetofonový pás. Smithsonovo klasické dílo výtvarného konceptualismu hudebník použil jako výchozí partituru. Jednoduše nechal cellistu pročíst slova na kresbě, jeho čtení nahrál a pak v počítači zmanipuloval, čímž získal rytmicko-harmonickou kostru pro smyčcové party i zvukový materiál pro doprovodný pás. Digitálně zmanipulovaná nahrávka hlasu čtoucího instrumentalisty posloužila též jako zvuková partitura pro sólový part violoncella. Smithsonův konceptuální kus Bumšteinasovi zcela jistě učaroval, jelikož po něm pojmenoval celé album i jeho úvodní kompozici, která je na něm již ve své třetí verzi (z roku 2009). Ve skladbě Verbatim pro soprán, beatbox a orchestr (2007–2010) zase nasamploval nahrávku Webernova Koncertu pro 9 nástrojů, op. 24, aby posléze re-orchestroval jeho harmonie a spojil je s vokálním partem a zvuky beatboxu, imitujícího rytmickou strukturu orchestru. Manipulací již existujících nahrávek vznikly též další dvě skladby alba pro vokálně-instrumentální soubor a v interpretaci tělesa Geba: Nasquad a Malcowa (obě z roku 2009). První vzešla z nahrávek tradiční perské hudby, druhá vznikla manipulací zpěvu polské folkové zpěvačky Malcowy. Ve své starší Antiradikální opeře (2001–2003), jež album uzavírá, Bumšteinas použil libreto Jesse Glasse, traktující reálie „novinové války“ z pohnutých časů americké občanské války, a pracoval s jednoduchou notací, číselnou i instruktivní. Skladatel rozposlal její party profesionálním i amatérským pěvcům, ti mu obratem dodali nahrávky nazpívaných partů, které byly posléze zmixovány a přearanžovány do chóru, jehož členové se nikdy fyzicky nepotkali. Tento „virtuální“ sbor je doprovázen komorním ansámblem ve složení flétna, klarinet, trubka, housle, kytara, klavír (autor) a sampler.
V hudbě i ve vizuálních a intermediálních kreacích Artűrase Bumšteinase se různorodé vlivy a konkrétní díla rozmanité provenience dostávají do poetické rovnováhy s vyhraněnými autorskými záměry a jejími přesvědčivými realizacemi, čehož je docíleno břitkým konceptuálním myšlením skvělého umělce, jeho znalostí tradice a rekontextualizačními schopnostmi. Volnomyšlenkářský Bumšteinas zatím kopy svých nápadů bravurně zvládá a neváznou ani jejich realizace.
www.bumstein.com/art/
www.mic.lt/en/persons/info/bumsteinas
