Asstma: Mumlání
Polí5 (https://www.polipet.cz)
U nového počinu Filipa Jakše, sólově tvořícího pod jménem Asstma, může posluchač hned na začátku snadno sklouznout k rozvzpomínání se na definice uměleckých disciplín hudby a poezie, neboť k jeho uším proudí cosi hybridního. Název Mumlání to ovšem sám o sobě dosti trefně vystihuje. Jev mumlání má přeci svou vlastní poetiku na hranici běžné řeči a intimní nesrozumitelné a tedy abstraktnější hlasové/zvukové produkce. Mumlat může z nějakých důvodů introvert, filozof, jakýkoli člověk zraněný citově či fyzicky a vlastně i jakýkoli člověk nijak nezraněný ale zrovna alespoň trochu přemýšlející. Mumlat se může i z mnoha dalších důvodů. Mumlá se i z důvodu nebezpečí, mně momentálně vytanulo na mysli i slovo “mumláníčko” jako směs nastrouhaného tvarohu, rozpuštěného másla, moučkového cukru a skořice na ovocných knedlíkách. Z desky je ale slyšet, jako kdyby autor/veleuměl očekával i takto ujetý moment mého fantazírování a vrátil mi ho v podobě nepopsatelné improvizace na této výjimečné desce znovu zpátky, a pak ještě několikrát jinak a mnohokrát dokola, třeba i stále dokola, pokud budu chtít a možná i kdybych nechtěl.
V každém momentu tady čeká překvapení, v každém momentu je tu nějaký další dosti silný obsah navíc. Významy se vrší a prolínají, intertextovost přechází v intermedialitu a přitom to má celé pořád tah a šlape to jako rychlá auta, kterými uhánějí filmoví hrdinové s mýtickými krasavicemi. Až na samém konci se to snaží autor/zloděj kamuflovat veselým a čistě hudebním či rituálním minimalismem.
Desku je sice možné si stáhnout na Bandcampu vydavatelství Polí5, ale hned třetí track významově pracuje také s fotkami, které najdete pouze v originálním a ručně docela komplikovaně poslepovaném bookletu limitované edice CD-R. Myšlenka se tu vciťuje i do obrazu, takže i nad vztahem zvuku a výtvarně zajímavě vyřešeného obalu si tu může konzument pomumlávat. A teprve pak nám do toho vstoupí filozofická přednáška, která se ve stereoobrazu pohádá naráz s vlastním poznámkovým aparátem, s citáty a i se záznamy z médií a ještě bychom si mohli něco dolistovat ve Foucaultovi a Derridovi. Filozofičnost je tu roztažena symbolicky ještě i mezi dvě metropole, odkud pocházejí terénní nahrávky – Prahu a Vídeň. Thomas Bernhard by se celé téhle desce možná vysmál, ale jeho názor bychom nikdy neměli možnost slyšet naráz oběma ušima, ve druhém by třeba bylo bití srdce nebo by tam zpíval muezín. V obou uších si tu může něco pomumlávat pouze sám maestro Assstma.
Pokud nám to tady od začátku zavánělo rozhlasovou hrou, i ta se ještě explicitněji dostaví, avšak hlavní roli tu jednou vyklape psací stroj a jindy ji jednomu hlasu nabídne jeho vlastní echo. Až pak s jednoaktovkou v podpaží poděkuje autor minimálně o generaci mladším fanynkám či studentkám rozebírajícím jeho životní dílo.
Málokdy dává takto ucelený smysl nahrávka tak dlouhá, jako je tato. Jsme tu bezmála na hranici kapacity CD, ta hranice je vlastně nepatrná, avšak překročit ji znamená utopení v bezčasí, v němž se deska potká snadno třeba i s již nějakou dobu vydanou hudbou kapely Postižená oblast, v níž Jakš též nyní významně účinkuje. Básník se tu může pohádat sám se sebou jako s frontmanem kapely, a to je také naprosto raritní situace, kterou také nenabídne ledasjaké album. Je možná i mnohem raritnější než úvodní beatlesovský kytarový paakord.
Všichni jsme jedni z mnoha, ale jen někteří z nás se dostanou do takové formy, aby si pořídili i tak prazvláštní artefakt, jakým je toto album ručně vyvedené od autora, “od něho”, předtím než ho stihl popřít pohádáním se s vlastní vzpomínkou na Ernsta Jandla a zpochybněním celé formy nahrávky, dokud z nebe nezačnou všude pršet voňavé květiny, dokud ho na základě jeho přání nezatknou jeho vlastní agenti za krádež vlastnictví jeho vlastní duše. Gratuluji Filipovi k jeho Asstmatu.
