Ma(r)ně si vybavuji, zda na české hudební scéně existuje podobný solitér, jakým je u našich východních sousedů Attila Tverďák. Košický rodák (ročník 1972) vystudoval klasickou kytaru na konzervatoři ve východoslovenské metropoli a tam nyní sám i vyučuje. Od roku 2011 je členem experimentálně-performačního (hudebního) seskupení Urban Hudák. Prošel navýsost nonkonformními kapelami (jako např. Ryža nad zlato či Žena s blchou), než si ho všiml přední slovenský skladatel soudobé vážné hudby Daniel Matej a napsal mu přímo na tělo kompozici pro elektrickou kytaru. A protože Attila Tverďák je skutečně výjimečný instrumentalista, nezůstalo jen u jedné skladby. Přidali se další skladatelé a nakonec z premiér těchto děl vznikl nejprve Tverďákův sólový projekt pro festival New Music At Home a posléze také repertoár pro album, jež pod lakonickým, ale všeříkajícím názvem Elektrická gitara nyní vydal odvážný label Hevhetia. Tverďák se na něm podílí i jako výtvarník – je autorem malby na přední straně obalu (koneckonců od roku 2008 má jako výtvarný umělec na svém kontě již 5 samostatných výstav!).
První čtyři skladby byly nahrány naživo v šamorinské synagoze právě v rámci festivalu New Music At Home, a to v roce 2009. Zbylé tři pak vznikly v košických studiích v průběhu posledních tří let; totiž nápad vytvořit toto album se zrodil v roce 2012. Díky vydavateli Jánu Sudzinovi tak máme možnost slyšet hudbu, která snese ta nejpřísnější umělecká a interpretační měřítka! Samozřejmě je bezvýhradně nutné posluchačské soustředění, schopnost hlubokého ponoru a jistá dávka zkušeností s touto hudbou, založenou nikoli na melodii, ale zvucích a struktuře.
Hned ta úvodní kompozice (od které se celý proces vzniku alba odrazil) vás dostane – jmenuje se jednoduše „E (for e.g.)“ a zkomponoval ji Daniel Matej. Na ploše bezmála osmi minut dokáže Tverďák svou elektrickou kytaru přetvořit v perkuse, posléze ve zdroj staccatového hluku či mimalistických repetic, jež dokáže dynamicky i strukturálně obměňovat, a to od zvukových erupcí až po absolutní ztišení, jakési skonání…
Následuje nádherná pocta skladateli Mortonu Feldmanovi, Continuous (12:25), kterou složil Boško Milakovič. Autor v pěkně vyvedeném bookletu uvádí, že přesně v duchu velikána americké soudobé hudby “zaobírá se jednou myšlenkou, jednou chvílí; zkoumá ji a pokouší se ji pochopit, a při tom procesu neustále plyne čas.” Jednotlivé kytarové tóny znějí ve zdánlivě náhodném sledu, uvnitř každého tónu dochází k atonálním rozkladům a neobvykle voleným souzvukům. Na jedné straně máte pocit zhušťování a gradující dynamizace zvukové materie, jinde vás naopak přepadne až neznatelná niternost – spíše zvukový pocit, respektive podprahové cítění zvuku. Pouze opravdu soustředěný poslech vám umožní dostat se pod povrch; tam totiž uslyšíte imaginární melodie neobyčejné síly!
Tížeji uchopitelná (i když zase jinak) je též Urban Song (for electric guitar, unprofessional vocal and possibly other improvising co-performer) Juraje Vajó – sedmiminutový ulítlý kus, inspirovaný Tverďákovou poezií ve formě sms zprávy. Důležité je zapojení lidí z publika a slovní projevy případného volně improvizujícího performera (v nahrávce se tohoto úkolu zhostil jinak pianista a skladatel Vladislav Šarišský). Nedílnou součástí je též nejmasovější slovenský vulgarismus…
Akordy a kordy (7:13) představují kompozičně složité dílko, jež napsal Pavol Bizoň; sestavené z neobyčejných (dokonce spektrálních) souzvuků tónů a akordových řetězů, jejich proměnlivých dozvuků, dynamiky, rytmické a zvukové intenzity. To vše vytváří širokou škálu nálad – od útočných, uzurpátorských, až po meditativní.
Attila Tverďák zařadil na své profilové album taktéž dílo zahraničního autora – a není jím nikdo jiný, než italský velikán soudobé hudby Luciano Berio. Ten od roku 1958 až do své smrti (2003) skládal číslované skladby pro jednotlivé nástroje, v nichž objevoval nové výrazové i technické možnosti toho kterého instrumentu. Sequenza XI. per chitarra sola je extrémně náročná kompozice pro akustickou kytaru, trvající přes 17 minut. Tverďák je pravděpodobně první na světě, kdo ji přetransformoval pro kytaru elektrickou; pracoval na tom bezmála celý rok. Ohmatávání zvukového terénu dostává místy pevné kontury, občas se interpret vydává do rozbouřených vod téměř flamencového charakteru, někdy navrší až hlukovou stěnu; struny drtí, rozdrnčí, hladí, jakoby obrací, vyvrhuje kytaře vnitřnosti, jinde zacituje barokní fugu či romantickou píseň ve flažoletovém fragmentu. Strhující záležitost!
Až nekytarově působí skladba For Atti, již kytaristovi věnoval v roce 2007 Ivan Buffa. V mezích preludia a volné improvizace vychází interpret z hukotu a šumů, zvuků a polozvuků, které dokáže z kytary doslova vykutat – i tady však najdeme nejen atonální výstřelky, ale taktéž plochy, jež jsou obecně srozumitelnější, měnící se tu v preludium, onde v rockové riffy.
Album Elektrická gitara vrcholí trojdílnou kompozicí Let (11:39) Petera Machajdíka. V úvodní části Down This Is Cedar můžete slyšet táhlé, vesměs lahodné tóny, ne nepodobné gregoriánskému chorálu. Postupně hudební tok nabývá na intenzitě a zabarví se až hororově. Ve druhé části …I Can See The Earth vás zaplaví témbrový zvuk, z něhož se vylupuje cosi jako zvony; mysteriózní charakter vyvolává až husí kůži. A pak je tu opravdu svobodný let (I´m Feeling Perfectly) v jednom jediném, dynamicky odstíněném tónu a´la Terry Riley. Lepší závěr alba si vskutku nelze představit…
P.S.:
Než si seženete recenzované album (třeba zde), nebo než zavítáte na Letní hudební festival Hevhetia 2015, v jehož rámci proběhne 24.července v košickém Kulturparku křest tohoto alba, můžeme nabídnout pouze jinou ukázku z Tverďákových aktivit:
Attila Tverďák: Elektrická gitara
Hevhetia (https://www.hevhetia.com/Hevhetia)