Ballet Mécanique, music for four pianos and percussion ensemble: Carl Czerny, Morton Feldman, Vladimir Martynov, George Antheil
Moscow State Tchaikovsky Conservatoire (https://www.mosconsv.ru)
Jestliže nás ekonomie poučuje o principu mezního užitku, kdy při dosažení určitého objemu vstupů již nedostáváme adekvátní navýšení výstupů, potom lze uvažovat i o mezním užitku v případě zapojení více stejných nástrojů do hry a vytěžení tohoto efektu z hlediska posluchače.
Tento přístup se evidentně vyplatil Carlu Czernému (1791 -1857), známému to autorovi klavírních etud a prstových cvičení, a patrně podvědomě nepříliš milovanému ze strany dítek pokoušejících se osedlat klavírní tónopohyb. Czerny nedbal na to, že v únoru 1830 byla ve Vídni povodeň, a v dubnu toho roku uspořádal benefiční koncert pro čtyři klavíry, kde se mohly blýsknout čtyři dámy z vyšší společnosti. Concert Qaurtet for Four Pianos je tedy něco jako potpourri s tématy dobově populárních operních melodií Rossiniho, Aubera aj. skladatelů; nebýt tohoto obsazení, tak by patrně tato Czerného skladba zapadla, podobně jako jiné jeho skladby „pro dospělé“. Lidé zkrátka milují kuriozity, a to i ty starožitné.
Piece for Four Pianos Mortona Feldmana (1926 -1987) z roku 1957 patří mezi tzv. jiné kafe. Feldman patřil k představitelům americké poválečné avantgardy, která uvažovala nejen o nových hudebních technikách, ale také o samotné esenci hudby; je to taková hra s elementem náhody a překvapení, kdy významnou roli hrají i pauzy, což má vytvářet prostor pro meditativní dotvoření zvuku posluchačem. Feldmanovy instrukce hudebníkům jsou následující: „První akord budiž zahrán současně. Délka trvání každé noty je určena interpretem. Všechny takty jsou pomalé a ne nutně stejné délky. Dynamika je jemná, s minimálním nasazením.“ Zajímavé, meditativní, pro ty, kdo nikam nechvátají – nebo se v tom kvaltu aspoň zastavili.
Vladimir Martynov (1946) napsal Albumblatt 2 for Four Pianos v r. 2009 speciálně pro účinkující na koncertě, z jehož záznamu vzniklo CD. Stylově se jedná o dnes již klasický minimalismus, kdy původní motivická buňka postupně expanduje do jakoby strojového vývoje. Dramaturgická klimaxe skladby se má projevit v přídavném tématu, v němž autor cituje sám sebe, jímž je jeho Autumn Song s nepříliš rozvinutým souvětím „The autumn has arrived, the flowers have faded.“z r. 1982. Obávám se však, že ne všichni posluchači tento starý hit ve skladbě rozpoznají. Myslím, že ani Michael Nyman by se však nemusel za takovouto skladbu stydět.
Zlatým hřebem CD je však evidentně Ballet Mécanique for Four Pianos and Orchestra of Percussion Instruments od George Antheila (1900 – 1959). Tento americký skladatel zřejmě komplexem méněcennosti netrpěl: „Jsem jediným skladatelem narozeným v Americe, který byl považován za senzaci v jiné zemi. Nechci říct, že jsem posledním takovým, ale jenom prvním.“ Jak by řekl Mirko Hýl, básník: „Ne každý hejl může být Antheil!“.
Aby podpořil svoji image „futuristy a teroristy“, měl během svých koncertů v Evropě ve zvyku vyndat z kapsy revolver a položit ho na piano. To zřejmě ještě neviděl francouzský film Střílejte na pianistu!
Od Stravinského Antheil okoukal použití pianoly, což bylo právě impulzem pro Ballet Mécanique; materiál hledal v roce 1922 v Berlíně a zužitkoval jej po příjezdu do Paříže při realizaci ideje básníka Ezry Pounda: měl být použit na hudbu k filmu vytvořeném způsobem abstraktního malířství, čemuž nakonec nepřály problémy v synchronizaci hudby a vizuálních obrazů; film a hudba tedy zůstaly odděleny, ale i tak vešly ve známost v kulturním světě své doby.
Pianola ve skladbě (původně jich mělo hrát najednou šestnáct) není brána jako melodický či harmonický nástroj, ale převážně jako nástroj bicí společně s přehršlí dalších perkusivních nástrojů, sirén apod. Podobně jako ragtime bývá uváděn jako prapředek jazzu, tak tento „mechanický balet“ můžeme považovat za staršího příbuzného minimalismu. Narozdíl od Evropy, premiéra v Americe byla propadákem, což Antheila odradilo od dalšího komponování pro mechanické nástroje. I takové věci se někdy dějí, když někdo předběhne svou dobu.
