Béla Szakcsi Lakatos / Tim Ries / Robert Hurst / Rudy Royston: Climate Change
Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)
Climate Change – už titul sám, ale také úvodní text od skladatele a klavíristy Bély Szakcsiho Lakatose k současnému CD, brojící proti ničení světa, zmiňující se o globálním oteplování, vybízející k ochraně vody, agrikulturní krajiny a alternativních zdrojů energií a všeobecně varující, abychom mysleli na budoucnost příštích generací, by mohl nasvědčovat, že budeme svědky utilitárně laděného díla, vyšperkovaného záznamy klimatických ruchů nebo alespoň vzdouváním moře nebo fičením větru, jak tomu občas při podobných aktivitách bývá. Ale není tomu tak ani v nejmenším. Sedm skladeb Budapešťana Szakcsiho Lakatose (1943), majícího na svém kontě od My Flower My Flower z roku 1988 asi dvacítku alb, svědčí spíše o hudebním, nežli klimatickém zaměření, proměnlivě sázejícím na jazz, odliku komornosti a cikanizující folklórnosti. Skladatel si tuto proměnlivost posichroval neobvyklým obsazením – nikoli pokud jde o nástroje, nýbrž pokud jde o spoluhráče samotné. Saxofonista Tim Ries, kontrabasista Robert Hurst a bubeník Rudy Royston pocházejí z různých oblastí USA (Detroit, Denver, Michigan), všichni mají za sebou bohatou žeň vlastních desek i participování na nejrůznějších projektech od klasiky přes jazz k popu (Hursta slyšíme například na 150 nosičích od Paula McCartneye po Pharoaha Sanderse) a každý z nich má jako hráč značné renomé, což osvědčují i na koncertní nahrávce z Budapest Music Center Concert Hall z 19. dubna 2014, zde uplatněné i s občasnou reakcí publika.
Hned z úvodní skladby New World přímo prosakuje dobrá nálada, střídající rozvažujícnost s optimistickou zahrávavostí, je podmiňovaná lavírováním klavíru s úderným úhozem i preludujícím vystupňováváním a dopovaná žhavým saxem, který občas utíkáčkovsky nadlétne, s pravidelným propasírováním bicích a s basou, která se v pravé chvíli nehumpolácky nehajdalácky rozhude a posune představu úlevné jarosti. New Beginning přináší v souladu s názvem druhý úvod, kdy se zdá, že klavír vše znovu otevírá, sonduje půdu a chce si i zaprůzkumničit, aniž se však příliš vzdálí od přímočarého pojetí. V těchto intencích se vynoří i hebký sax, lehkonoze přitakávající, nealotrizující. I když všichni přitvrzují, vše schůdně probíhá v rámci pravověrné jazzové romance, ve které můžeme ocenit lehkost, nikoli lehkovážnost klavíristy. V první části Fight over Water se o zásadní proměnu postará hostující Lajos Kathy-Horváth s houslemi, které pojišťují náladu svou vzlínavostí, zahrávají si s tématem, a přitom se tu zasnoubí s basou a náplavně si zavýbušní, tu se poštrikují s pianem, zvlídněně jedináčkují a stráží prostor nad ostatními, ti však zavčasu převezmou vůdčí roli a kabrňácky vše navrátí do obvyklejšího tempa, přičemž opět dominuje sax s pianem. Právě tyto dva nástroje si předávají vedení za stáložárného a nešizuňkového ofrankovávání rytmiky. Délka skladeb (tato obnáší šestnáct a půl minuty, celek nabidne pak více než 73 minut) dovoluje, aby se hráči vybudili, zazkolabovali a opět si zaextravagantnili (tvrdí, že dokonce dodechromatizují), aby každý z nich dostal zde i jinde patřičnou sólovou šanci, které se zhostí se ctí, aniž překročí hranici mezi krkolomností a nekrkolomností. I vzryv celého kvartetu po dokončení sóla proběhne tak, jak bývá zvykem: nepřekvapí, protože víme, že přijde.
Jsme všichni bratři, tak zní podtitul kompozice Soul-bell, což kvituje zádumčivě chápající klavír, přecházející do protolerantňující a produševňující rozevlátosti. Roli „maďarizujícího“ saxu, kterým vévodí jeho „amerikánský“ majitel, bych v takovémto pojetí očekával spíše v následujícím Out of the Past, into the Future, protože se tu do popředí dostávají zřetelné názvuky někdejšího sebevražedně působícího hitu Smutná neděle (pamětníci si vzpomenou na Szomorú vasárnap) i dalších příbuzných popových či folklórních motivů. Následná A múltból a jövö felé (dopřejme si alespoň jednoho originálního pojmenování, když jsem jeho anglický název předčasně vyzradil) spíše probíhá v neustále rozehrávaném stopaření rytmu a melodie, nežli v jakémkoli hledání či odhalování (vzpomínám si, co mi na mé otázky po jakémkoli smyslu nějakého hudebního artefaktu kategoricky sdělil Peter Brötzmann: „Já prostě hraju…“). Násměchová hravost saxu s probírkováním klavíru, škálovitě vystupujícím a sestupujícím a opentlovávajícím dané téma, má svoji matrikulativnost a vede konec konců k pochopení nezaměnitelnosti pojetí Szakcsiho Lakatose. K folkující odióznosti se naopak znovu vrací Hungarian folksong (Give the Earth a Rest!), což uvede s potměchuťovní zásuvností kontrabas a zadokladní piano se saxem s nešikanózní čirostí a jemností, s rozehranou odevzdaností i houževnatostí. Basa téma doklene do zavírkového zavelebení.
Závěrečné Hail – Fire – Blue in Green (Love the Music!) nabídne ve zrychleném sledu periskopické vyhlížení nástrojů (což může být po stavu přírody, ale zároveň také po čemkoli jiném), hráči se předhánějí nejenom v jasnozřivém vyzírání, ale i v usebraném útočnění či přímočaré výtočnosti, proklidňují se i znovu povstávají do rozvířeného rumraje jakoby poloobratem čapího nůsku (nezkoušeli jste ho nasměrovat na vývoj počasí jako kluci?). Jako by v tomto momentu skladatel rezignoval na šanci uzavřít, co předestřel, přizve si na pomoc Milese Davise a jeho Blue in Green, aby závěr vyzněl v opojném naladění a všichni si mohli nekontroverzně zaexcelovat s jemností i chvějivostí (tu zejména nabídne kontrabas), a tím uzavřeli pajánovou výzvu „Milujte hudbu!“ Takovouhle hudbu není kumšt si zamilovat. Netvrdím, že objevuje nové prostory, to ani není jejím cílem, je však precizní ve své ustálenosti, vyvolává obapolnou spřízněnost tvůrců i posluchačů.
