Benjamin Jusupov: Svěží tádžický vítr z Izraele

Mé příjmení je nejlepší cestou, abych osvětlil své kořeny. Josef je židovské jméno, Jusuf (nebo Jusup) je muslimská varianta Josefa a  Jusupov vznikl rusifikačním vlivem během 20. století. Takže – jsem Žid, který vyrostl na tádžickém folklóru a kultuře, a kterého zasáhly ruské resp. evropské vlivy. Mé myšlení je židovské, mentalita a temperament asiatské a moje hudební řeč (mám na mysli možnosti v přístupu k  orchestru) ruská. Je to komplikované, ale cítím to tak. Skladatel, dirigent a klavírista Benjamin Jusupov (v západoevropském kontextu je častější varianta transliterace jeho příjmení Yusupov) se narodil 22. listopadu 1962 v tádžickém hlavním městě Dušanbe. Profesionálně se formoval v Rusku, když v letech 1981-90 studoval na Státní konzervatoři P. I. Čajkovského v Moskvě kompozici, orchestraci, dirigování a klavír, mj. pod vedením Romana Leděňjova, Dmitrije Kitajenka a Jurije Fortunatova. V roce 1988 nastoupil na místo šéfdirigenta Dušanbského filharmonického orchestru, s nímž se vedle tradičního repertoáru zaměřoval i na provozování děl soudobých skladatelů zemí bývalého Sovětského svazu. Na tomto postu však vydržel pouhé dva roky. V srpnu 1990 se totiž rozhodl emigrovat do Izraele. Do izraelského hudebního života se Jusupov zapojil aktivně velice záhy, stal se jednou z jeho hlavních postav a brzy si vydobyl i pozici uznávaného skladatele, o čemž svědčí také řada ocenění, mj. Klonová cena Svazu izraelských skladatelů (1993), první cena v soutěži vyhlášené při příležitosti otevření Gabrielova domu v Jordan Valley (1993, za skladbu Gabriel), Cena izraelského premiéra (1999) nebo cena ACUM za nejlepší izraelské dílo koncertní sezóny 2001/02 (obdržená za Houslový koncert). Jusupovův talent pak neunikl ani pozornosti prestižního hamburského vydavatelství Internationale Musikverlage Hans Sikorski, které v roce 2003 získalo vydavatelská práva na většinu jeho skladeb. Jako interpret se Jusupov v  90. letech začal soustředit téměř výhradně na uvádění svých vlastních skladeb, ať již v roli dirigenta, klavíristy, nebo dokonce i vypravěče (v kantátě Feelings of Creation, viz níže). I zde ovšem platí, že výjimka potvrzuje pravidlo: nedávno se totiž jako doprovodný klavírista představil v duetu s novosibirským houslovým virtuózem Maximem Vengerovem. Spolu se vydali na turné s programem nazvaným Voyage du Violon (Putování houslí), který sestával z klasického repertoáru 19. století, a s nímž se mj. v říjnu 2004 předvedli také na festivalu Bratislavské hudobné slávnosti.

Inspirace folklórem

Skladatelská tvorba Benjamina Jusupova, kvantitativně úctyhodně rozrostlá a zasahující do oblasti symfonické, komorní, a vokálně instrumentální hudby, může znít Evropanovi exoticky a velice blízce zároveň. Představuje totiž syntézu prostředků, jak je s sebou přinesl vývoj západoevropské hudby, s vlivy etnickými. Syntézu nikoli lacinou, ale důsledně promyšlenou a povýšenou na přesvědčivou koncepci. Rozmanitost spektra etnických prvků ve svých dílech Jusupov opírá o  vlastní studium hudby mnoha národů. Není to tedy jen tádžický folklór, jehož intonace se u něj ozývají, ale zaznamenat tu lze také vlivy z celé oblasti Střední Asie, hudby různých židovských komunit, afrických národů ad. Při hledání nových zvukových možností se v této souvislosti skladatel často obrací i k lidovým nástrojům, přičemž tak činí dvěma způsoby: buď imituje jejich zvuk při pomoci tradičního evropského instrumentáře (např. ve skvěle barvité Sonátě pro dva preparované klavíry z roku 1998), nebo je využívá přímo. K druhému postupu alespoň několik příkladů: arabská loutna ´ud (oud), „král všech středoasijských nástrojů“, jak se jí v dané oblasti přezdívá, se v kombinaci s dalšími nástroji vyskytuje v Jusupovových komorních dílech Jonona (1996), Segoh (1997) nebo Dirlo Bubin (2000), na íránský cimbál santur a arménskou píšťalu duduk můžeme narazit ve skladbě pro 18 hráčů Iniquities, inspirované Žalmem 130 (1998; existuje i v orchestrální verzi z roku 2000) a doslova přehlídku nejrůznějších etnických – bicích a dechových – nástrojů, obsluhovaných zde navíc jediným hudebníkem, nabízí Koncert pro pozoun, etnické nástroje a komorní ansámbl, nazvaný podle pákistánské řeky Dasht (1999; také on má svou symfonickou verzi z roku 2000) apod. Nejde tu samozřejmě o prvenství v uvedení těchto nástrojů do umělých skladeb sui generis, vždyť například duduk (spolu se zurnou) do obsazení své Třetí symfonie již v roce 1975 zdařile zahrnul (u nás dosud bohužel opomíjený) arménský skladatel Avet Terterjan, a ani on v  tom zcela jistě nebyl novátorem. Důležité ovšem bylo, že využití lidového nástroje nepodléhalo samoúčelnosti, a tento aspekt lze vyzdvihnout i v případě Jusupova. Slohově se Jusupov řadí k autorům, kteří dokázali ve svých skladbách spojit posluchačskou přístupnost s  vysokým uměleckým potenciálem. Silný důraz klade na melodii, rytmus (partitury většiny jeho kompozic, zvláště pak symfonických, obsahují početné a současně různorodé zastoupení rytmické sekce), témbr, a nutno dodat, že v tom doslova srší nápaditostí. Příkladem může posloužit Jusupovův dosud nejúspěšnější kus, dvouvětý Koncert pro flétny a  smyčcový orchestr „Nola“ (1994; nola je slovo převzaté z perštiny a  označuje nepatrné výkyvy tónu), který vznikl na objednávku flétnisty Matthiase Zieglera (ten jej také spolu s Curyšským komorním orchestrem pod vedením Edmonda de Stoutze premiéroval v roce 1995 v Curychu). Jusupov ke skladbě poznamenává: „Vedle frekventovaných fléten jsem zde využil i nástroje, které se na koncertním pódiu často neobjevují, čímž mám na mysli basovou a kontrabasovou flétnu a flétny s membránou. Dílo samotné představuje hledání zvukových efektů, vytvářených na základě konfrontace fléten se smyčcovým orchestrem, k čemuž přistupuje estetika východní hudby. To vše se pak generuje v procesu tříbení zvuku. (…) První věta je pomalá, dramatická, plná expresivních melodií a vrcholí manifestací vnitřní krásy. Druhá věta je naopak rychlá, artistická, umožňující sólistovi předvést svou zdatnost. Zároveň je výzvou i pro orchestr, který musí být v souladu jak se sólistou, tak s rytmickým podkladem „smyčkové prodlevy“ (loop delay), která slouží jako východisko pro dialog mezi flétnami a orchestrem.“ Virtuózně laděná Jusupovova díla vyžadují velice precizní interpretaci, neboť jedině tak získávají patřičný efekt, a to jak ve smyslu posluchačském, tak vlastně i diváckém (není jistě náhodou, že se na jejich realizaci podílejí převážně hudebníci zvučných jmen; a také není náhodou, že se na koncertech s jeho takto pojatými skladbami často při aplausu ozývají výkřiky bravo, což u  soudobých děl není jev tak obvyklý). Je to však efekt, ke kterému autor dochází zcela přirozenou cestou, aniž by se poddával vkusu. K tomu ještě jeden názorný důkaz, který navíc odkazuje k Jusupovově schopnosti sebeironie: v roce 2003 se vrátil ke koncertu Nola a jako zcela novou skladbu s názvem Maximum přepracoval jeho druhou větu pro obsazení housle, viola, flétna, harfa a orchestr. Výsledkem se stal jakýsi „remix“, ve kterém jsou pasáže sólových nástrojů za ostře akcentovaného rytmického doprovodu dováděny do „maxima“ (titul skladby však pravděpodobně souvisí spíše s dedikací Vengerovovi). Na premiéře díla v  květnu 2004 v Haifě a jeho následujících provedeních v Německu, Holandsku a Itálii se spolu s dalšími sólisty – houslistou Maximem Vengerovem, violistou Özcanem Ulucanem a flétnistkou Janne Thomsen – podílela také česká harfistka Jana Boušková, která své dojmy vylíčila takto: „Na spolupráci s panem Jusupovem a seznámením se s jeho skladbou mám jen ty nejkrásnější vzpomínky. Již samotné studium tohoto díla přímo s autorem a s dalšími vynikajícími interprety byl zážitek na celý život. Skladba Maximum využívá nesmírně hudební barevnosti všech sólových nástrojů stejně tak jako i virtuozity, která ještě více vyniká ve spojení s úžasným, až ‘vlezlým’ rytmem, prostupujícím celé dílo. Provedení této skladby se vždy zaslouženě setkalo u publika s ohromným ohlasem. Jsem šťastná, že jsem měla možnost Benjamina Jusupova poznat osobně, protože jsem pevně přesvědčena, že tento autor má velkou budoucnost.“ Slova o velké budoucnosti leckomu mohou připadat poněkud nafouklá a předčasná, ale vzhledem k tomu, že Jusupov v sobě zahrnuje tvůrce s jistou kompoziční rukou, s citem, s nápady opřenými o exotiku a  v neposlední řadě i s temperamentem, nemusí být daleko od pravdy. Přesvědčený je o nich i autor článku. Závěrem ještě ve stručném přehledu několik děl, která si zasluhují pozornost: Symfonie č. 1 (1992), symfonické básně Falak (1988; název podle hada z islámské legendy o  Bahamutovi) a Gabriel (1991), Koncert pro flétnu a komorní orchestr „Tanovor“ (1994; titul podle uzbeckého lidového tance), kantáta pro vypravěče, smíšený sbor, bicí nástroje a klavír Feelings of Creation (1995), komponovaná na hebrejské texty izraelského autora Galita Gilada a  výběr z proslulých čtyřverší (tzv. Rabaiyat) perského básníka a  matematika 11.-12. století, Omara Chajjáma, Kvintet pro marimbu (popř.  klavír), dvoje housle, violu a violoncello (1996) atd.

Výběrová diskografie: 1. Music for Piano Duo (The New Stream 2000) – Sonata for two Pianos 2. Benjamin Yusupov: Symphony, Falak, Gabriel, Tanovor (The New Stream 2000) 3. Music from Tajikistan, Georgia, Azerbaijan, Armenia (ARTE NOVA 2001) – Nola (Concerto for various Flutes and String Orchestra) 4. Benjamin Yusupov: Violinkonzert 5. Benjamin Yusupov: Dasht, Trio, Et Ma Sheratziti, Nola, Iniquities