Dojmy z koncertu Orchestru Berg
V pondělí 10. června se v komplexu Gabriel Loci uskutečnil 4. abonentní koncert Orchestru BERG v letošním roce, tentokrát ve spolupráci s festivalem Pražské klarinetové dny a pod taktovkou Petra Louženského. Program koncertu byl koncipován kolem tvorby jedné generace skladatelů: generace Y, tedy generace narozené zhruba mezi lety 1981-1996. Jedná se o první generaci, která se v období dětství nebo mladé dospělosti setkala s výdobytky běžně dostupných počítačů a internetu. V hudebním kontextu tyto výdobytky představují bezprecedentně snadno dostupné nahrávky hudby všech žánrů, programy pro notaci či úpravu zvuku. Nelze jednoznačně zobecnit, jak se tyto nově otevřené možnosti obtiskly do tvorby celé jedné generace skladatelů, ale právě vhodně zvolená dramaturgie koncertu může sloužit (a také sloužila) jako sonda svého druhu. Z tohoto hlediska je dobře, že koncert sledoval nejen průsečík generační, ale do značné míry také estetický. Skladatele nesbližovalo pouze mládí, ale také inspirace v témbrové hudbě. Pro všechny tři skladby bylo společné ponoření hluboko do světa barev a textur zvuku, organická práce s formou a přístup k ansámblu jako k jednomu zvukovému celku.
První autorka pondělního koncertu Sofia Avramidou (*1988) představila svou poměrně krátkou skladbou Metallages (Mutace) první vhled do tohoto bohatě barevného, témbrového světa. Skladatelka řeckého původu vystudovala kompozici v Soluni a později také v Římě, absolvovala kurz elektronické hudby na pařížském institutu IRCAM a není bez zajímavosti, že se zároveň věnuje studiu byzantské hudby a řeckému tradičnímu zpěvu. Ve skladbě Metallages se všechny tyto vlivy propojují: „Vycházela jsem ze své starší skladby pro sólový hlas, kterou jsem obohatila o další vrstvy.” Právě v systematické práci s vrstvami, ale také ve schopnosti uchopit zvuk jako komplexní, nedělitelný celek s určitým energetickým potenciálem můžeme pozorovat v tomto díle paralelu k principům elektronické hudby.
Zvukový svět proměn a mutací staví akustické nástroje do kontextu quasi-noisové estetiky šumů, šelestů a nestandardních perkusivních zvuků, kterou můžeme důvěrně znát např. z díla Helmuta Lachenmanna. Kompozice pracuje s různými texturami a barvami dechu, s vrzáním strun, s pizzicaty a mnoha dalšími prostředky na pomezí tónů a netónů. Tóny (tj. zvuky s určitou, jednoznačně rozpoznatelnou výškou) jsou v nastoleném hudebním jazyce jen jedním ze zvukově-barevných prostředků a nejsou organizovány v určitý (sluchem rozpoznatelný) hierarchický systém nebo tonální plán. Mnohem důležitější je celkový „elektrický náboj” určitého zvuku než jeho intervalové vztahy. Kontinuální proměna textur a témbrů je ostentativně přerušována kontrastním perkusivním gestem ve vysoké dynamice. S posledním zazněním tohoto perkusivního gesta se zvukovost barevného dechu zcela vytrácí a je nahrazena společnou oscilací ansámblu kolem jediného tónu ve vysoké poloze, které se proměňuje v tremola a skladbu uzavírá. Zručnost, se kterou autorka staví organicky se proměňující, dynamickou formu je obdivuhodná a vzhledem ke svému relativně krátkému rozsahu představuje z dramaturgického hlediska výbornou úvodní skladbu koncertu.
Bára Gísladóttir (*1989), autorka druhé skladby koncertu, je islandská skladatelka a kontrabasistka s uměleckým záběrem zahrnujícím nejen koncertní hudbu, ale také interdisciplinární tvorbu. Její skladba nazvaná Animals of your pasture (Zvířata tvé pastviny) zaujme už samotným obsazením ansámblu, které sahá od standardních akustických nástrojů až po cembalo se strunami preparovanými množstvím kovových náprstků nebo elektrickou kytaru. Právě zvuk preparovaného cembala a elektrické kytary je zároveň snímán a dále elektronicky procesován a přetvářen. Jak už jsem naznačil v úvodu, všechny skladby programu propojovalo mimo jiné pojetí ansámblu jako jednoho zvukového celku. V případě této skladby se však jedná vysloveně o koncepční záměr autorky, která uvádí: „Zvířata tvé pastviny vychází z myšlenky na nejrůznější zvířata, která spolu žijí ve skupině fungující jako samostatný organismus. Skladba si hraje s nápadem sledovat toto společenství z nejrůznějších pohledů, při různých příležitostech.” V práci se zvukovým materiálem jako takovým se pak autorka odkazuje na postupy a techniky z oblasti kinematografie, kdy na stejný zvukový materiál nahlíží zaostřeně nebo rozostřeně, zblízka nebo zdálky, ve zpomalení nebo ve zrychlení. Těmito prostředky dosahuje skutečně organického dojmu, který se nejednou vymkne všem očekáváním.
Skladba využívá bohatosti instrumentačních možností ansámblu a vytváří kontrastní zvukomalebné plochy tu připomínající šelest motýlích křídel, tu vodní svět hluboko pod hladinou oceánu. Primárním hudebním materiálem je zvuková masa proměnlivé hrubosti, zrnitosti, někdy až drásavosti. Do ní vstupují také ojedinělá gesta sestávající třeba jen z jediného izolovaného tónu, ale také opakované rytmické pohyby. Skladba místy dosahuje až takové intenzity, že vytváří dojem tělesnosti, hmatatelnosti zvuku. Místy naopak dosahuje intimní tichosti. Když už se některý hudební nápad zdá být vyčerpán, skladatelka v pravou chvíli překvapí buďto neočekávanou mikrotonalitou, nebo exaltovaným sólem elektrické kytary. Formu skladby tvoří celkem deset částí, které se svými programními názvy odkazují na inspiraci světem zvířat. Z těchto názvu by se člověk mohl obávat, že se bude jednat o pouhé naivní zvukové ilustrace (např. V. víření, pádění, VI. a štěkání), ale naštěstí tomu tak není. Každá jedna část navíc organicky přechází v druhou natolik zručně, že jednotlivé části sice jsou poznatelné, ale domnívám se, že pouze při vědomém, analytickém poslechu. Po všech stránkách se jedná o přesvědčivou, řemeslně skvěle zvládnutou kompozici, která pulsuje životem.
Dílem, které uzavíralo koncert, ale v přeneseném významu také celou „generační” sondu, byla prostorová kompozice The Abyss (Propast) pro sedm klarinetů českého skladatele a multi-instrumentalisty Pavla Šabackého (*1995). Také v jeho tvorbě můžeme pozorovat rozvinutý smysl pro barvu a texturu zvuku, který je v kontextu kompozice pro dechové nástroje – nehledě na jejich počet – umocněn vlastní zkušeností klarinetisty, saxofonisty a hornisty. Dokladem toho je právě kompozice The Abyss, kde se multifoniky a mikrotonálně pokřivené zvuky klarinetů nesou prostorem a setkávají se nad hlavami posluchačů, kolem nichž je v kruhu rozmístěno sedm interpretů. Autor sám uvádí, že inspirací k této skladbě mu byl sen: „Sedím na podlaze v malé šeré místnosti, kolem mne tvoří kruh nejméně patnáct vysokých barových židlí. Na nich sedí vyhublé, protáhlé bytosti z černé hmoty, jako by je tvořil jen stín. Každá z nich na mě míří dlouhým klarinetem s obrovským koncem.”
Hned v úvodu skladby je patrné, že prostorové rozmístění klarinetů nebude pouze nějakým ozvláštněním, ale přímo jedním ze základních kompozičních prostředků. Prostor je dotvářen tichem, nad kterým se nesou rozhovory menších nástrojových uskupení. Když zazní všechny klarinety souběžně, jedná se spíše o vzácnost. Právě ticho a střídmost, se kterou autor pracuje se zvukem ansámblového tutti, jsou nezbytné k tomu, aby dynamický pohyb zvuku napříč prostorem patřičně vyniknul. Pro multifoniky (tedy vícezvuky hrané na jinak jednohlasý nástroj), představující základní zvukový materiál kompozice, je charakteristické nejen to, že melodickému nástroji otevřou dveře do světa souzvuků, ale také to, že tyto souzvuky jsou často poněkud rozladěné, vzdálené standardní barvě nástroje, křehké a poměrně nestabilní. Multifonika je tedy stejnou měrou souzvukem, jako unikátní zvukovou texturou. Tyto jsou kombinovány a spojovány v komplexní zvukové entity, chvějící a vznášející se v neustálém pohybu nad hlavami publika. Do mikrotonální, introvertní konverzace klarinetů vstupuje také zvukově kontrastní, méně organizovaná složka dřevěných „chimes“ (sady závěsných tyček se zvonivým zvukem) s quasi-rituálními konotacemi. Formu skladby nelze jednoznačně uchopit. Na jedné straně se forma může jevit jako sled proměn pohybu, hustoty zvuku a jeho kvalit, které nastávají jen proto, aby si skladba udržela posluchačovu pozornost. Na druhé straně dochází v některých momentech ke zcela nečekaně silným, až dramatickým proměnám. Snad nejmarkantnější proměnou je v tomto ohledu závěr skladby. Po asi dvaceti minutách hudby založené výhradně na zvukovosti multifonik a chimes zde nastupuje plocha sestupných „jednoduchých” souzvuků (za jednoduché označuji ty souzvuky, ve kterých každý nástroj hraje pouze jediný tón). Na tomto místě jsem si vzpomněl na autorův sen a na propast, nad kterou se v kruhu tyčí „vyhublé, protáhlé bytosti z černé hmoty.” Závěr skladby jako by byl pohledem ze dna propasti. Tak dlouho člověk padal, tak dlouho snil o pevné půdě pod nohama. Teď ji má, a nemůže se hnout.
Je vhodné zmínit, že se jedná o poměrně nezvyklou situaci, kdy soubor diriguje někdo jiný než jeho zakladatel, umělecký vedoucí a šéfdirigent v jedné osobě Peter Vrábel. Ten se ze zdravotních důvodů nemohl koncertu zúčastnit. Připravoval však s klarinetisty v předstihu skladbu Pavla Šabackého. Dirigent Petr Louženský tedy naskočil na poslední chvíli do „rozjetého vlaku“ a soubor dovedl až k velmi zdařilému koncertu. Bylo by nedostatečným oceněním tvrdit, že Orchestr BERG podal pod jeho taktovkou přesvědčivý výkon. Interpretace všech skladeb přesahovala pouhou přesvědčivost a představila komplexní zvukový svět, do kterého se posluchač mohl celou svou osobou ponořit, naslouchat mu a zapomenout na okolní svět. Výslednému dojmu napomáhala také akustika sálu s bohatým dozvukem, který usnadnil spojení jednotlivých nástrojů v jeden kompaktní celek. To bylo nejmarkantnější ve skladbě Báry Gísladóttir, kde se dokonale propojily elektronická s akustickou složkou, což v praxi nebývá samozřejmostí. Nevýhodou prostoru však byl jeho „skleníkový” charakter, kvůli kterému zde byl zejména v druhé polovině koncertu poněkud těžký vzduch. Domnívám se, že je pro koncert a pro všechny, kteří měli zásluhu na jeho programu, skutečně dobrou známkou, když lze vytknout jen takovou drobnost, která sama nesouvisí s kvalitou hudby jako takové. Celkově se jednalo o velmi působivou událost se skvělým programem a skvělou interpretací a doufám, že se můžeme těšit na další skvělá díla umělců (nejen) této jedné generace.
Foto: Karel Šuster