Ode dne, kdy kapela B4 slavila patnácté narozeniny patnáctihodinovým koncertem, už pár roků uplynulo. Její aktuální album Plastová okna se nyní právem umisťuje v nejrůznějších výročních anketách – jedná se o vrchol proměnlivé béčtyřkovské tvorby.
Jde totiž o album, v němž vůdce souboru, hudebník, divadelník a pedagog Tomáš Procházka vulgo Federsel, dokázal kongeniálně spojit své hudební i divadelní sklony. Zatímco v případě jeho (taky)divadelního souboru Handa Gote Research and Developement se z hravého divadelního kutilství, jež odmítá žánrový patos – Vedení herců? Kultura (neodbytného) mluveného slova? Light design? Třikrát fuj! – postupem času stala čím dál přesněji artikulovaná výpověď o vzájemném vztahu člověka, jeho minulosti a jeho prostředí, novoborská kapela B4 ze srovnání stále vycházeli jako veselá, mírně proměnlivá parta, jíž je v hudbě dovoleno vše.
První nahrávky, které od nich znám, představují čtveřici improvizátorů, v jejichž řadách nechyběl virtuózní houslista. Raná studiová alba – než B4 zakotvili u Polí5, vycházela samonákladem a samopalem – přinášela pestrý kaleidoskop převážně improvizovaných převážně instrumentálek a skupina na jejich obalech upozorňovala, že na koncertech to bývá úplně jinak.
Ringo George Maus
První pětiletka minulé dekády patřila programově eklektickým kolekcím Ringo George Paul John (poslední CDR, už ale u Polí5 – pamatujete si na ty jejich kartónové krabičky?), Didaktik Nation Legendary Rock (rovnou s přibaleným remixovým pendantem Antitank Kiddo Legendary Cork), Lux Oxid (se separátně vydanou, volně dostupnou kolekcí hlukových, šumových a ruchových remixů Debris Music) a Germanium (dual disc, jehož „DVD strana“ obsahovala skoro celý předchozí katalog skupiny a lecjakou novinku k tomu). Tohle „druhé“ období, v němž B4 bedlivě sledovali dění na světových undergroundových scénách, aby inspirace filtrovali vlastní poetikou kapely, která to z bývalé ČSSR nikdy neměla daleko do bývalé NDR, pročež si jen tak z něčeho na zadek nesedne, vrcholilo v roce 2015 kolekcí Die Mitternachtsmaus, tedy albem předělávek písní Plastic People v duchu Kraftwerk či jiných průkopníků syntetizérového a sekvencerového popu. Hranic eklekticismu bylo dosaženo.
Více než čtyři roky – do října 2019 – o kapele nebylo slyšet. Tomáš Procházka spoluzaložil řadu převážně improvizačních sestav: v Poisonous Frequencies se potkává s trumpetistou Petrem Vrbou a rakouským bubeníkem Didim Kernem, v Gurun Gurun s Járou Tarnovským, Tomášem Knoflíčkem a Onřejem Ježkem, Peacock Kings se zrodili s jednorázového úletu s klávesistou Davidem Freudlem, jinak spoluzakladatelem B4. A právě duo Federsel-Freudl je podepsáno pod novinkou B4, zcela písňovým albem Plastová okna. Ostatní členové v době nahrávání prý neměli čas.
Od vláčků k nekonání zla
Divadlo Handa Gote kráčelo poněkud jinými cestami. Od okouzlení nejrůznějšími technologiemi a s nimi spojenými rituály, což u Procházky znamená čištění hub a železniční modelářství i důmyslné digitální realizace, jeho představení kromě vizuálně atraktivního bastlířství čím dál výrazněji akcentovala sociální podhoubí těchto aktivit. Handa Gote – a uvědomuji si, že jejich dílo svým výkladem nyní zplošťuji na jediný rozměr a mimo jiné zbavuji zásadní humorné složky – svými realizacemi nementorsky a nekáravě, postupem času ale čím dál důrazněji upozorňují, že nejrůznější nemódní či úzce módní aktivity, k nimž patří třeba zmíněné houbaření, modelářství, fotografování na film i hrátky s meotarem, drobné opravy a vymýšlení nejrůznějších „zlepšováků“, patří k tomu, co dělá člověka člověkem a v čem lze projevit alespoň do nějaké míry nezkomercionalizova(tel)nou kreativitu a osobitost. Uchovává se tu i pozapomínaný obdiv k těm, kdo umějí něco vyrobit a opravit – ve společnosti, jež se zaklíná outsourcingem a „ekologicky“ přesouvá výrobu mimo vlastní prostředí, aby mohlo ohrnovat nos nad těmi, kdo nemají doma srovnatelně naklizeno, se z těchto osob nutně stávají hrdinské postavy. „Někdo vždy poradí, jak opravit střechu,“ zní janotovská ozvěna z Plastových oken.
A zatímco v představení Eleusis, „post-internetové opeře o nemožnosti velkého příběhu ve světě, kde je vše zároveň lež i pravda,“ se z nás za zvuků online-postahovaných playlistů a vapowave hybridů nakonec stane modrá obrazovka, kusy typu Rain Dance, v němž se ohořelým dřevem na zeď píší loga módních značek, a aktuální Čtvrtá opice, kde si dinosauři v jedné z vrcholných scén pořizují selfíčka vlastního vymírání, se zkrátka ukazuje, že o to „nejblíž lidské“ se člověk nakonec může opírat nejpevněji a nejdéle, byť nereálných snů se nezbavuje snadno a rychle.
Dílo Handa Gote často a obsáhle vypovídá o neustálém ujasňování vzájemného vztahu člověka a jeho prostředí a klade si i zcela primární otázky typu Jaké prostředí vám zbyde, až přijdete o svá data? A máte vůbec nějaké prostředí? (B4 ostatně vydali i album s názvem Data Loss, v jehož historii ztráta nahraného, digitálně uchovaného materiálu sehrála klíčovou roli.)
Na této „post-kutilské“ vlně nejedou Handa Gote sami. Ve výtvarném umění bychom našli velice volné paralely třeba s dílem Františka Skály či Epose 257 (alespoň jeho přednedávnem skončivší výstavou Dýmová hora představující ohně a vůbec komunitu pražských bezdomovců), v hudbě například s českodánským improvizátorem na věci nalezené Martinem Klapperem… a samozřejmě s B4. Mistrovství alba Plastová okna totiž spatřuji právě v tom, že na něm B4 konečně nalezli průsečík s uměleckým a světonázorovým programem Handa Gote. „Já těch témat moc nemám,“ krčí rameny Tomáš Procházka, nevěda asi, co by se tu mělo dovysvětlovat.
Plastová okna
Ne že by se obě jednotky, které vede, dříve nikdy nesetkaly, až dosud šlo ale o zásnuby spíše nesmělé. Důvod, že divadlo sídlí v Praze a kapela spíše „na severu“, není jediný. Handa Gote jsou zkrátka laboratoří a dílnou nejrůznějších zvukových přístupů a každé představení má hudbu pojatou jinak – ve Čtvrté opici jsme svědky koncertu na modulární syntetizéry hostujícího Kena Ganfielda, jenž existuje paralelně s dějem, ale víceméně nezávisle na něm, v alchymistické Mutus Liber souhry elektroniky s varhanním pozitivem, v „jevištním ambientu“ Prales se před námi zrodí propletenec dlouhých smyček… a jinde si aktéři prostě zazpívají u kytary z plechovky. Píši-li tedy, že B4 se setkali s Handa Gote, jde o setkání ideové, nikoliv personální.
Plastová okna jsou písničková deska, s plastikovskou výjimkou první zgruntu písničková deska v historii skupiny. I když na dřívějších albech nebyla o písně nouze, vždy byly jaksi v pozadí; to na novince se dočkáme instrumentálek jen v podobě náladového finále, stručného intra a titulní skladby, jež je zpotvořeninou Hladíkovy Čajovny (a tím, co stylově sjednocuje ty naše opečovávané chaloupky). Řada výpůjček tím nekončí, přiznanou coververzí je Mám svoji zemi rád od OTK, krásně patafyzický pendant k Sudetám, v nichž Procházka konstatuje: „Co je tu krásné, lidské není, snad ďábel žil už v prvohorách.“
Původních písní, na kterých album stojí, je osm, nesou se v posmutnělém duchu a jejich texty mluví o tom, o čem Handa Gote hrávají beze slov. Zdá se mi, že touha artikulovat tyhle pocity v Tomáši Procházkovi musela zrát velice dlouho – snad proto ta téměř pětiletka mezi tituly – a že někdy jde o přímou návaznost na divadelně již ztvárněné. Píseň o tom, že internet hoří „a po nás jenom 404,“ je ozvěnou Eleusis, Území, které si pohrává s klišovitým zpěvomluvným kmenařstvím i zaťatým národovectvím („Tohle jsou naše kořeny, / o kterých máme zjištěný, / že jenom pro nás byly stvořený“), lze ale také vnímat zdivočelou „pre-postapokalyptickou“ (postapo totiž ani nemusí mít své apo, rozhodně ale nemůže existovat bez předapa) optikou Rain Dance, v níž se mobilní telefony potkají s luky a šípy; „ještě nikdy nezněla Škoda lásky tak ohavně, komentuje v recenzi pro Aktuálně konec písně Pavel Klusák.
A zároveň do desky prosakuje McCarthyho Cesta, v níž jsme se z technologií již zbláznili a bez síly k humoru si lížeme rány, i Tutuolův Piják palmového vína, v němž není barel na naftu o nic méně samozřejmý než ořech kola či kompletní démonický pán a pořád lze žasnout radostně.
Jako by z nastoupené cesty nebylo již možné uhnout, jsou Plastová okna realizována téměř výhradně elektronicky, pomocí beatů a nejrůznějších klávesových nástrojů. Vrstevnaté předivo chytlavých motivů a ruchů, šumů a pípanců, které se pro B4 stalo samozřejmostí, přirozeně nechybí, hudba je tu ale zcela podřízena zpěvu, jenž je většinou sejmut a vmíchán až nepříjemně „zblízka“. Digitalizovaný folk, chce se občas říci, každopádně písničkářství vytrysklé z let uměleckého ohmatávání témat jinými než verbálními prostředky.
Jednou větou: B4 vydali album, které jsem od nich, aniž bych to předem přesněji věděl, celou dobu čekal.
