BILLIE DAVIES: 12 VOLT
Cobra Basement (www.cbps.net)
Narodila se v belgických Bruggách, výstřední, avantgardní jazzová bubenice – samouk, neúprosná a explozivní inovátorka jazzového způsobu hraní, teprve od roku 2009 žijící v Los Angeles, to je letošní vítězka prestižních LA Music Awards v kategorii „Jazzový umělec roku 2013“ – Billie Davies. K tomuto ocenění jí největší měrou dopomohlo její poslední (v pořadí čtvrté) album „12 Volt“, jež si vydala na vlastní značce Cobra Basement.
Do Spojených států se dostala Billie Davies až ve svých dvaatřiceti letech. Předtím, a to od svých 19 let, hrála avantgardní jazz a volnou improvizaci s kdekým po celé Evropě, hlavně Francii, Španělsku a Středozemí. Učila se z nahrávek, na kterých bubnovali Al Foster, Billy Higgins, Billy Cobham, Peter Erskine, Billy Hart a Jack DeJohnette. Přitom do sebe nasávala různé etnické vlivy, především romskou hudbu. Zjevením pro ni bylo setkání s kytaristou Ricardem Baliardem, známým pod uměleckým jménem Manitas De Plata, a s bluesmanem Claudem Mazetem – oba kytaristé také nerespektovali tradiční rytmická pravidla. Billie Davies dokonce s Romy žila několik let jejich způsobem života, což její bohémskou náturu uspokojovalo natolik, že v pětadvaceti odmítla nabídku legendárního bubeníka Maxe Roache ke studiu na Berklee College Of Music v Bostonu, poté, co ji slyšel hrát v Montpellier na ulici. „Všechna ta vystoupení běžela na dvanáct voltů, takové ozvučení nám stačilo,“ vzpomíná Billie Davies. „Proto se mé album jmenuje 12 Volt. Hudba na něm je inspirovaná vzpomínkami na tohle období mého života, kdy jsem žila co nejblíž přírodě a co nejblíž úžasným lidem, přírodním lidem. Deska je věnovaná všem Romům v Evropě, těm nejúžasnějším muzikantům, jaké jsem kdy poznala. Miluju je.“
Album 12 Volt je v amerických médiích řazeno do škatulky „beyond jazz“. V nadšených recenzích se to hemží intelektuálním výrazivem, jako např. „organické esence improvizační hudby“, „melodický minimalismus“, „dokonalé manželství jednoduchosti a složitosti“. Ale co si pod tím máme představit? Citujme ještě jednou samotnou Billie Davies: „Základem mé hudby je samozřejmě improvizace. Pro mne to znamená rozhovor mezi hudebníky a hudebními nástroji, společný emocionální výraz inspirovaný určitým společným pocitem, myšlenkami, pohledem na publikum, posluchače, určitou komunitu lidí. Hledám nová vyjádření, nové rytmy, zkouším najít nový, expresivní a přitom humanistický jazz, avantgardní jazz, přitom plný radosti, jednoduše avantgardu jako takovou.“ O něco podobného se již v roce 1960 pokoušel saxofonista Jimmy Giuffre se svým triem – jeho pojetí free-jazzu pomocí tří na sobě nezávislých nástrojů a vytvoření jakéhosi nového zvuku, trojrozměrného jazzu, připomíná hudbu Billie Davies na albu 12 Volt nejvíce. Ta však jde ještě dál – v jejím triu je saxofon samozřejmě nahrazen kytarou, jde přece o poctu romským kytaristům, ale ta není tak výrazově bohatá jako saxofon, takže basista a především ona, s bicími, musí rozšířit výrazové prostředky, jež jsou oproti harmonickým nástrojům pochopitelně omezené. Ale naštěstí pouze zdánlivě. Davies vnáší do své hry až fantastickou tvárnost, napětí a neklid, a to jedinečným užitím činelů a hustě propletených polyrytmů. Basista Adam Levy, rodilý Američan, studoval kontrabasovou hru na universitě (jižní Florida), v 21 letech se přestěhoval do New Yorku a od roku 2004 žije v Los Angeles. Jeho hra je velmi emotivní, zvukově neobvyklá, místy až brutální, především při použití smyčce. Kytarista Daniel Coffend pochází z Amsterodamu, ve své hře vychází z be-bopu a Djanga Reinhardta, ale protože do sebe vstřebal usilovným studiem také blues, reggae, rock, soul a tradiční hru na indický sitar, japonské koto, africkou coru a další lidové strunné nástroje z celého světa, je jeho pojetí jazzu hodně avantgardní.
Album o celkové stopáži devětapadesáti minut obsahuje osm autorských kompozic Billie Davies. Pouze v jediné (Tango for Patti) najdete bubenické sólo v tradičním smyslu. Ve všech skladbách totiž posloucháte přediva a spletiva a vrstvení tří nepřetržitě sólujících muzikantů, kteří jsou však až kongeniálně geniálně spojeni v jeden jediný tvůrčí organismus a nevyčerpatelný rezervoár neotřelých hudebních nápadů. Některé skladby jsou více avantgardně pojaté (např.hned úvodní Collioure), některé méně (Grapes, Plums and Potatoes, 12Volt), jiné se vyznačují průkaznějším důrazem na hispánskou melodii a kolorit (Meeting Manitas, Gypsy, La Sieste) a třeba Les Landes je až šansonově líbivá. Přičemž ani na jedinou sekundu nepocítíte nudu nebo závan lacinosti či tvůrčí podbízivosti. Bez zaváhání – jedno z nejpozoruhodnějších triových alb roku.
