Björk: Vulnicura
One Little Indian (https://www.indian.co.uk/)
V roce 1996 připravil dirigent Kent Nagano pro festival ve švýcarském Verbier provedení vybraných částí ze skladby Arnolda Schönberga Pierrot Lunaire, erbovního díla hudebního expresionismu z roku 1912. Je to skladba, v němž sólistka používá takzvaný sprechgesang, tedy projev na půl cesty mezi zpěvem a mluvenou řečí. Texty belgického básníka Alberta Girauda jsou vzorkovníkem dekadentních příběhů: noční krajiny, rozervaná srdce, opilé postavy, Pierrot, nešťastná Kolombína… Jako sólistku Kent Nagano angažoval Björk, tehdy již na vzestupné sólové kariéře, a ta se zabrala do studia Schönbergovy partitury. Z provedení se dochovaly jen dva mizerně nahrané fragmenty, i z nich je ale poznat, že k nastudování přistoupila poctivě. Nejde o žádné přibližování Schönberga masám, ale o seriózní interpretaci.
V následujících letech se už sice Björk věnovala jen vlastní tvorbě (s výjimkou skladby Prayer of the Heart, kterou pro ni v roce 2004 napsal britský kýčař John Tavener), ale při poslechu alba Vulnicura se nemohu zbavit dojmu, že jistá společná strunka spojující ji s atonálním Rakušákem Schönbergem existuje. První dvě skladby, Stonemilker a Lionsong sice vzbuzují dojem, že zbyly z natáčení alba Homogenic (1997): pomalé tempo, jasná melodie a smyčcové aranže nad neklidným tepem elektronické rytmiky. Od třetí položky se ale vrací pocit, který jsem cítil již u minulé desky Biophilia, totiž, že přehlednost písňové formy není tím, co by islandskou umělkyni zajímalo, že chce především vyprávět emocemi nabité příběhy a nespoutávat je příliš pravidelnými mantinely. Samozřejmě, že se ve srovnání s Schönbergem stále drží do jisté míry tonality a zvukem připomíná, že kdysi plynula s elektronickou taneční vlnou, u Vulnicury si ale nezatancujete a nejspíš si ani žádnou melodii nebudete pobrukovat.
Ačkoliv použití smyčců asociuje podobnost se zmíněnou Homogenic (a je to poprvé, co nějaká deska Björk připomíná nějakou jinou desku od Björk), ale jejich role je zde dost odlišná. Žádné libé mezihry, často jako by jejich zvuk měl se zpěvem kontrastovat nebo běžet ve volné paralele, v Black Lake se na nepříjemně dlouhé vteřiny zastaví na jednom tónu, ve Family běhají smyčce po strunách v rozsypaných rytmech. Jako aranžérka je teď Björk o notný kus dál a s nástroji pracuje promyšleněji. Elektronické prvky občas připomínají práci, kterou na Homogenic odvedl Mark Bell – hluboko posazený basový buben a neuroticky vířící syntetický virbl – Arca jako přizvaný spoluproducent ale vnáší extra dávku nepravidelnosti a místy i agresivity. Dalšími hosty jsou producent The Haxan Cloak, zpěvák Antony, který je na rozdíl od hostování na desce Volta využit spíše jako materiál k rozsekání, stejně jako islandský sbor.
Písně by mohly existovat jako jeden proud poháněný hlasem zpěvačky, či spíše vypravěčky. Jako by v nich zaznívala ozvěna starých islandských epických zpěvů zvaných „rímur“ . Ona sama se k žádné přímé inspiraci touto formou nikdy (pokud je mi známo) nehlásila, ale i pohled na její pódiovou prezentaci trochu připomíná průvodkyni, která posluchačům či divákům vypráví a jejíž hlas je služebníkem příběhu. Na albu Biophilila to bylo vyprávění o fascinujících jevech přírody, Vulnicura je příběhem rozpadu partnerského vztahu a následném vzpamatovávání se z něj. Tyto dvě desky se zajímavě doplňují: pohled do vesmíru kolem nás a na druhé straně pohled do personálního mikrokosmu. Vypjaté emoce jdou z písně do písně a na rozdíl od Schönbergova Pierrota se Björk neschovává za poetické obrazy, ale je expresivní velice osobně a popisně. Proto je to také občas méně poezie a více zpověď či terapie, což autorka nijak neskrývá.
Silný osobní příběh není zárukou kvalitní hudby a ve srovnání s dřívějškem nelze na desce přeslechnout místa, která jako by byla navíc nebo se roztáhla do přílišné délky. Jako by autorka byla na cestě někam dál, ale ještě nebylo docela jasné, kam to bude a kolik posluchačů ji tam bude ochotno následovat.
