Komplet tří kompaktních alb čtené poezie a prózy nesoucí název Fragmenty 1963/1964 do revue HIS Voice svým zaměřením bezpochyby náleží: jak napsal Vladimír Lébl, “avantgardní skladatel měl vždy blíže k avantgardnímu básníkovi či malíři, než k současným producentům konvenční hudby”. Záznam pochází z první poloviny šedesátých let, což není bez významu: přítomní autoři mohli začít publikovat až po skončení stalinistické dekády. Teprve šedesátá léta otevřela možnost veřejné prezentace autorům, jež spojovala poetika avantgardní, surrealistická a experimentální.
Po období těžkých padesátých let, kdy byl jazyk mocensky zneužit a oficiální proud literatury dosáhl vysokého stupně ideologické a mechanické sterility, poetika z úkrytu vylezlé a svěží avantgardy postulovala samotný jazyk jako hlavní téma i formující prostředek svého vyjádření, což přineslo mnoho inovativních podnětů v práci s materiálem. Centrální dominantou tvorby se stává jazyk sám, je struktura, fóničnost. Tento strukturní důraz zasáhl i surrealismus, který od počátku pracoval spíše s automatičností a řetězením představ a slov, nikoliv s metodami variací, opakování a zvukem slov. Důkazem toho je tato unikátní a pečlivě vyčištěná poslechová antologie básní a próz čtená herci, mezi jinými, Janem Třískou, Libuší Švormovou, Milanem Machem. Ačkoliv např. ve Francii či Německu je běžným zvykem vydávat čtenou poezii (např. Rimbaud, Valéry) herci či zpěváky, zde se jedná o jeden z pilotních počinů. Některé záznamy se sice již objevily ve zvukové příloze ke knize Alternativní kultura (Novák, Nápravník), ale Fragmenty jsou ucelenou kompilací s jasnou dramaturgickou koncepcí a autory spřízněné poetiky. Nalezneme zde jak tradiční a velice citlivý přednes, který převádí spád a napětí textu – Jan Tříska recitující Vratislava Effenbergera, Josef Velda magicky působící Hru na ohradu Stanislava Dvorského, Albert Mareček Věru Linhartovou, tak i přednes vycházející ze záměrně odcizených a depoetizujících próz Bohumily Grögerové, znějící stroze jako četba vědecké práce. Tato díla tematizují jazyk, ukazují jeho hranice, stejně jako hranici subjektu, moci, tvorby a jazyka jako strukturujícího systému.
Za poslechově nejvděčnější, alespoň po stránce zvukové, lze považovat nahrávky autorů Milana Nápravníka a Ladislava Nováka. Zde se totiž již pracuje se zvukem jako takovým, prostor zde mají smyčky, echa, překrývání záznamů, zrychlování pásky a proto je možné hovořit o strukturovaných dílech fónické poezie, velice se svým charakterem blížící zvukovým experimentům 60. let. Milan Nápravník, který surrealistickou metodu rozvíjí strukturovanou kompozicí v textu Předmoucha a naléhavým opakováním vět, jako by samotnému čtení určoval rytmické schéma. Nejdůslednějším experimentem je práce Ladislava Nováka recitovaná třemi interprety, kde jsou na sebe vrstveny hlasy v repetitivních smyčkách. Toto dílo lze v evropském kontextu srovnávat s podobnými experimenty rakouského básníka Ernsta Jandla, též známého spoluprací s Vienna Art Orchestra (viz. HIS Voice 3/2002), v českém s výboji Petra Váši. Zde se také artikuluje problém, zda se již užitím rytmu a melodie v přednesu neblíží čtení hudbě, neboť se jedná o funkce hudbě vlastní. Myslím, že Novákova kompozice dalece překračuje hranice čtené poezie a stává se svébytným hudebním dílem ne nepodobným minimalistickým skladbám. Novákův Text pro M.M. je blízký hudbě šedesátých let i svým izolováním jednoho slova, které stojící samo o sobě, vyvázané ze syntaxe, ukazuje svoji sóničnost, což je též skladebný princip Nové hudby, která hledá nové potence zvuku, hlasu i nástroje.
Toto 3CD ukazuje blízké sepětí literatury, hudby a výtvarného umění v šedesátých letech. Cítíme přímou návaznost na avantgardu, lásku k spontánní akci, také i touhu po nových výbojích směrem k abstrakci, matematickým principům tvorby, možnostem permutace a využití náhody. Fragmenty 1963/1964 jsou výtečným záznamem doby nejen svým mistrným čteným hereckým projevem literárních předloh, ale také ukázáním hranic proměn různých literárních poetik a diskursů. Zbývá jen doufat, že Fragmenty nebudou jediným dílem svého druhu, ale že i další archivní a velmi cenné záznamy čtené poezie spatří světlo světa. Rozšiřují možnosti samotné literatury a prohlubují náš náhled na dobu svého vzniku, ale hlavně jsou samy o sobě surově krásné.