Boris Filanovsky: Play.list
Vladimír Rannev: Two Acts
Pavel Karmanov: Get In
Fancy Music (https://fancymusic.ru/)
Moskevský label Fancy Music je jediným v Rusku, který vydává původní soudobou hudbu ruských autorů. Nyní se tři loňské tituly z tohoto vydavatelství dostaly do nejužší nominace International Classical Music Awards ve své kategorii. Fancy Music se tak ocitl ve společnosti takových gigantů, jako Deutsche Gramophone, ECM či Naxos. Ceny ICMA jsou udělovány každoročně sice teprve od roku 2011, ale desítky let jsou známy pod názvem Cannes Classical Awards a ještě dříve jako MIDEM. Porota je složena z hudebních kritiků specializovaných periodik v Evropě. Vyhlášení vítězů za rok 2014 a galakoncert proběhne dne 28.března tentokrát v turecké Ankaře.
Prvním ruským želízkem v ohni je Boris Filanovsky a jeho album Play.list. Jde o živou nahrávku v rámci projektu Platforma na The Future Music Festival 2013 v Moskvě. Skladatel (nar.1968), odchovanec mistrovských kurzů Paula-Heinze Dittricha a Louise Andriessena, je od roku 2000 uměleckým vedoucím jediného petrohradského souboru soudobé hudby eNsemble a držitelem několika cen z festivalů v Rusku, Tokiu, Soulu, USA a Berlíně. Šestnáct poměrně krátkých, ale hutných kompozic na nahrávce provedl soubor Moscow Contemporary Music Ensemble pod taktovkou Fedora Ledneva a s hostujícími vokalisty Olgou Rossini (soprán) a Sergejem Malininem (baryton). Album uvozují i zakončují minimalistické, a tudíž přehledné skladby Timecode I.(aria) a Timecode III.(variations). Mezi nimi se pak odehrává cosi, co bych nazval rozsekaným minimalismem, přičemž spojujícími švy jsou Chord (a to od A po E) v podobě stále hlubších a rozměrnějších hudebních vrypů. Od tónových změtí, z nichž se střídavě vynořuje ženský a mužský vokál či pouze hlas (např.Cento I.), přes značně rozvolněné plochy, tvořené neidiomatickými výhřezy (Syntax I.), či snová zneklidnění (Endless Melody III.-quasi cento), až po podladěné klavírní zvuky (Timecode II.-concertino) a nálety smyčců (Syntax II.), to vše vás donutí k dobrovolnému bloudění něčím téměř amorfním…
Album Two Acts Vladimira Ranneva je v podstatě záznamem premiérového provedení stejnojmenné opery ze dne 1.listopadu 2012 v Petrohradě. Libreto napsal známý moskevský konceptualista Dmitrij Prigov, který vedle sebe postavil Hamleta (zpívá ho Gunnar Brandt-Sigurdsson) a Fausta (Reiner Killius), dva archetypy vědomí, zakořeněné v evropské kultuře, a to v konfrontaci s Duší, respektive Duchem (Natalia Pschenitschnikova). Instrumentální stránku má na svědomí berlínský soubor Ensemble Mosaik (dir.Enno Poppe). Autor ideu svého díla vysvětluje takto: „Současnost stanovuje rámec, který neumožňuje tyto postavy dožít své osudy, pravidla života nejsou ve sváru s patosem vznešených myšlenek – patos se stal rutinou, pouhým zvykem. Jen to jen šustění, šepot. Jazyk, slova, nic víc.“ A tomu podřídil skladatel (roč.1970) i kompozici díla – vzhledem k jeho studiu také elektronické hudby (Hans Ulrich Humpert 2003-05) má opera vlastně charakter elektroakustické hmoty, rozdělené na dvě části: Act I. (35:59) a Act II. (24:48). První část je ještě ušima uchopitelná – rozeznáme prvky minimalismu, občas na nás dýchne Noc oživlých mrtvol, vše je zacyklené a gradující. A čistě instrumentální. Po deseti minutách začnou zpěváci chrlit rozsekaná anglická a posléze německá slova, jen občas zazní slovo celé, a to většinou jen číslovky, předložky a členy. V různých frekvencích, dynamice a intenzitě také samplovaně, tudíž zmnoženě, občas elektronicky zašpiněné. Dochází též k hlasovým souzvukům. Druhý akt je sestaven výhradně ze sborově zmnožených hlasů, kdy ve spodním proudu občas zazní souvisle mluvená němčina, a to vše je ještě navíc drásáno tónovými erupcemi a vrypy nástrojů. Tahle dravá koláž evokuje naplno elektroakustickou operní kompozici. V závěru už zní jen brunátné plkání, hlasy jako další nástroje, nástroje jako další hlasy. Opera vrcholí minimalisticky dronovou plochou…
Existuje také obrazový záznam, a to zde:
Třetí naději na získání ceny ICMA v kategorii soudobá hudba představuje Pavel Karmanov s profilovým albem Get In. Tento skladatel (nar.1970 na Sibiři) žije posledních 20 let v Moskvě a patří k nejvýraznějším ruským minimalistům. Hudbu začal skládat již v pěti letech, absolvoval moskevskou konzervatoř a jeho kompozice na nejrespektovanějších festivalech ve světě interpretují takové soubory a sólisté, jako např. Seattle Chamber Players, Pocket Symphony Ensemble, Jurij Bashmet, Alexej Lubimov, Tatiana Grindenko a její Opus Posth Ensemble. Karmanov je také sám vynikajícím hráčem, jako flétnista a pianista působí v rockovém souboru Vezhlivy Otkaz. Píše též hudbu reklamní, televizní a filmovou. Nejprve vycházel z různých stylů (od serialismu přes sonorismus až k pseudobaroku), ale od devadesátých let setrvává v post-avantgardní estetice a minimalismu. Což ilustruje naplno právě toto album. Úvodní kompozice Force-Major (pro dvoje housle a dva klavíry) z roku 2010 je ve znamení tonálně lahodného minimalismu, stejně tak Different Rains (pro flétnu, piano a tape), jež přímo odkazuje k Reichově signifikantní skladbě, i když tématem je zcela jinde (oslava vody a přírody vůbec). K 800.výročí nejslavnější anglické univerzity napsal na objednávku klavírní kvartet Cambridge Music, který působí až průzračným dojmem. Naopak Funny Valentine (pro violu a harfu) z roku 2012 není minimalistická, je inspirována slavným jazzovým standardem a viola je zde hrána výhradně pizzicatem. Lyrické, zpěvné, lahodící. Taktéž Second Snow On the Stadium (pro violu a klavír) z roku 2013 je ve formě lyrické sonáty. Album pak vrcholí opět minimalismem, lyrickým i emotivním, v titulní skladbě Get In (pro 5 hudebníků – housle, violoncello, flétna, klarinet a bicí nástroje), již autor v roce 2006 věnoval narození svého syna…
