Brenno Ambrosini a Franz Liszt

Dostalo se mi do ruky CD, které bylo sice vydáno již před třemi lety, ale vlastním nákladem, tudíž jeho cesta k posluchači je složitější a proto může být považováno kdykoli za novinkové. Sice se HIS Voice běžně nezabývá klasickou hudbou romantismu 19.století, ale toto CD budiž čestnou výjimkou. Musím naň upozornit, neboť je ve svém ranku docela jedinečné.

CD s Klavírní sonátou h moll a pozdními skladbami romantického velikána Franze Liszta si vydal jejich interpret, italský klavírista Brenno Ambrosini, jak už bylo řečeno, sám. Album bylo načasováno na rok 200. výročí Lisztova narození a jeho dramaturgie je nápaditá, neboť na albu zní klavírní skladby, jež Liszt napsal v Benátkách, sto metrů od Ambrosiniho rodiště. Navíc tyto jeho kompozice patří k nejzralejším i ve smyslu novátorství a v podstatě se dočkaly plného ocenění až ve druhé polovině 20. století. A když si k nim přidáte až monumentální, bezmála symfonickou a rafinovanou interpretaci klavíristy, který se nebojí s materiálem v průběhu interpretace dál pracovat (a nejen ve smyslu improvizačním, ale především výrazovém), a tím kvalitu Lisztovy předlohy ještě víc umocnit, je pak nabíledni oprávněnost zmínit takovou náhravku právě zde.

Na albu je stěžejním kusem Klavírní sonáta h moll S.178, kterou Liszt napsal v roce 1854. Věnoval ji příteli a taktéž skladateli Robertu Schumannovi, ale ten ji už neslyšel, neboť v té době dožíval v psychiatrické léčebně. Tato sonáta nerespektuje vůbec formu, je založena na myšlence tématické transformace, tzv. pojetí vizionářském, jehož byl Liszt průkopník. Jednovětá forma skýtá možnosti plout střídavě ve dvou tóninách, v h moll a paralelním D dur. Zaznívají zde témata, která o pět let později skladatel použije ve Faustovské symfonii. Ambrosini uchopí toto hudební magma s plnou vervou a smyslem pro dramatický detail, přičemž každý úhoz je výbuchem emocí, od vřelého citu až po tragičnost a strach ze smrti ducha, nikoli smrti fyzické, kterou Liszt jako kovaný romantik považoval za nicotnou. Až později, v souvislosti s Richardem Wagnerem, je smrt Lisztem uchopena i s veškerou fyzickou tíží. Skladby, jež dokumentují tento posun, jsou na albu zastoupeny samozřejmě také a tvoří jeho gradaci a finální vyvrcholení. Ale zůstaňme ještě u titulní sonáty. Ambrosini obkružuje oněch šest hlavních motivů spíše jako jazzový pianista, ale mefistofelské záblesky přesto (a nebo právě proto) vyznívají ještě ďábelštěji, grandioso triumfálněji a nocturno připomene spíše stav insomnie. Navíc pianista prodlužuje původní Lisztovo rozpoložení bezmála o pět minut (na délku 37 minut).

Následující skladbička Wiegenfield S.198 byla zkomponována sice v roce 1881, ale objevena a publikována byla až v roce 1958. Posluchač si při ní trochu vydechne, aby byl připraven na nejexperimentálnější Lisztovu pětiminutovou kompozici Nuages Gris, S.199. Jak vidno, Liszt ji napsal v témže roce, ale odrážejí se v ní jeho tíživý zdravotní stav a téměř morbidní pocity. Tuto skladbu obdivoval třeba Arnold Schönberg a naplno oceněna byla až v druhé polovině 20. století – doprovází např. šokující scénu v márnici v Kubrickově filmu Eyes Wide Shut a nechal se jí inspirovat experimentátor Mauricio Kagel (1972). Dvoudílná La Lugubre Gondola S.200 přináší pak onen zmíněný hmatatelný pel fyzické smrti. Tato výrazová proměna souvisí s Richardem Wagnerem, který v roce 1882 přijel Liszta do Benátek navštívit. Liszt pocítil silnou předtuchu Wagnerovy smrti a napsal první část skladby. Ta byla mimochodem objevena až v roce 2002. O rok později Wagner skutečně umírá a Liszt kompozici dokončuje v roce 1885. A také poslední tři skladby se vztahují k Wagnerovi a potažmo k tématu smrtelné předtuchy a osudu. Unstem Sinistre S.208 album až drtivým způsobem uzavírá.

Po celou dobu 76 minut vás album s pouhým jedním jediným klavírem udržuje v houstnoucím napětí a neustálém vnitřním zápase mezi bolem a euforií. Tomu říkám pravá klasika…