- Inzerce -

Brian Eno: Reflection

Dělají-li dva totéž, není to vždy totéž. Tolik rčení. O tom, jak se věci mají, když jeden člověk dělá totéž, nám ale lidová moudrost nic nepraví. Budeme tedy muset mudrovat sami. V případě nové desky Reflection od táty všeho ambientu Briana Ena, to nebude nijak zvlášť složité.

Za víc než čtyři dekády bylo dost času si zvyknout na to, že (a teď pokračujeme v našem mudrování) když Brian Eno dělá totéž, není to vždy totéž. Jeho žánrový záběr a počet zářezů na hlavni jeho hudební houfnice je úctyhodný. Přes glam rock, art pop k ambientu všech podob, spolupráci třeba s Davidem Byrnem, Lucianem Pavarottim, U2 a mnoha dalšími, dospěl k soustředěnému, vycizelovanému pojetí ambientu jako generativního projektu, zpočátku jen zvukovému, pak i plně multimediálnímu.

A to je místo, kde právě teď stojíme. Narozdíl od předchozí sólovky The Ship (2016), kdy Eno zavzpomínal na potopení Titanicu, nesměle si zabroukal na nově objeveném „hlubokém C” a udělal cover I’m Set Free od The Velvet Underground, máme zde meditativní počin, který sám tvůrce popsal jako prostor pro přemýšlení a setkání se sebou samým. Kulisy tohoto rande s názvem Reflection jsou velkolepé: 54minutový harmonický dron bez třpytivých ploch s výjimečnou témbrovou semknutostí. Ta vyrůstá jakoby z jediného zvukového zdroje, totiž z prvních multitimbrálních syntezátorů poloviny 80. let. Není to však semknutost svazující, ale budí spíš dojem pečlivě uklizeného pokojíčku, byť s fest zataženými závěsy. Nerušit!, křičí na nás Eno.

Název desky dává smysl, a nejde jen o hru se slovy a grafikou desky, na které vidíme potemnělý odraz Enovy tváře. Kompozice má sice lehce nesymetrickou formu, ale její druhá část je zrcadlovým odrazem části první. Leitmotivem, který dokládá tuto progresi, je nejdřív opakující se sestupná oktáva (např. 17:43, 26:40, 30:18), aby ji smetlo to, co můžeme ve vesmíru ambientních titěrností popsat jako zemětřesení (30:35), a od té doby nás až do vítězného konce blažilo soustředěné a kontemplativní ubývání.

Když jsem zmínil starý synťákový hardware, nebylo to z plezíru. Po celou dobu prvního a několika dalších poslechů Reflection mi připadalo, že jsem potkal starého známého. Sice už v důchodu a o holi, ale váženého. Celá zvuková výbava Enovy nové desky mi až příliš připomíná Vangelisův soundtrack ke kultovnímu Blade Runnerovi (1982, resp. 1994). Jako anglofonní “kouřící pistoli” doporučuji poslechnout tracky Dr. Tyrell’s Owl nebo Empty Streets. Rozhodně netvrdím, že se Brian Eno dopustil nějaké umělecké nemravnosti a opovrženíhodnosti. Naopak: sám přispěl na Vangelisův soundtrack skladbou Qu’ran (ve spolupráci s Davidem Byrnem), ale ta se bohužel na finální několikeré vydání hudební stopy filmu nedostala. A já jsem rád, že jsem její sestřičku či bratříčka našel sice až teď, ale vychutnal ji s o to větším gustem. A příště si možná snad i zatemním.

Brian Eno: Reflection

Warp (https://warp.net)


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.