Může v dnešním světě působit nahrávka skotských dud jinak, než nepatřičně a archaicky? Dvacetiletá skotská dudačka Brighde Chaimbeul na své debutové desce dokazuje, že ano. Je syrová, magická a provokující.
Sgiath znamená ve staré gaelštině okřídlený, nejsevernější ostrov skotského souostroví Vnitřní Hebridy je tedy An t-Eilean Sgitheanach, okřídlený ostrov, ostrov Skye. Žije na něm deset tisíc obyvatel, pálí se tam whisky, svoje sídlo zvané Pevnost stínů tam má skotská bojovnice Scathach, učitelka bojových umění z tradiční keltské mytologie. Na pobřeží ostrova, kde ještě na začátku 20. století mluvili téměř všichni obyvatelé gaelsky, jsou dodnes k nalezení stopy jurských dinosaurů. Po obloze létají orli skalní a alkouni a do studené vody se potápějí papuchalkové. A pochází odsud Brighde Chaimbeul, dvacetiletá hráčka na malé skotské dudy, jejíž debutové album The Reeling na ploše šestatřiceti minut splétá most mezi minulostí a budoucností, hypnotizuje, udusává půdu pod nohama a zároveň vás zvedá do vzduchu jako větrný vír.
„Ahoj Jiří, zrovna na tom pracuju!“ ujistila mě Brighde Chaimbeul poté, co se asi na týden odmlčela a neodpovídala na moje otázky. Zpráva byla odeslána z iPhonu. Nevím, co jsem si myslel – že dvacetiletá holka nebude mít smartphone? Nebo že na ostrově Skye nemají internet? Ostrov Skye opravdu není sídlem pohanské komunity jako z filmu Rituál a tamní obyvatelé pravděpodobně neupalují policisty v proutěných panácích. Album The Reeling, které vychází u nového labelu River Lea zaměřeného na britskou folkovou hudbu, naopak ostrov představuje jako místo žijící přítomností – hudba Brighde Chaimbeul pulzuje životem, jako ty nejlepší noisové nahrávky vám dává v každý okamžik pocítit, že se nacházíte teď a tady, a jako ty nejlepší folkové desky vám umí říct, co máte společného s lidmi, které nikdy neuvidíte. „Když hraju, cítím spojení s krajinou, s životem, s mými předky i s budoucností,“ píše Brighde Chaimbeul v e-mailu. „Skladby, které hraju, v sobě nesou úzké propojení se svými kořeny i s jazykem.“
Úzké propojení s místem a časem si v sobě nese i sama Brighde Chaimbeul. Pochází z hudební rodiny, skotské dudy jí poprvé ukázal její řecký soused a hrát začala už v sedmi letech. Rychle taky začala sbírat ocenění – na Youtube je dodnes možné najít videa, na nich desetiletá Brighde svojí hrou okouzluje nadšené folkloristy a sběratele lidové hudby. Společně se světem konzervativního folkloru ale obývá i úplně jiné dimenze – zvuk jejího nástroje ji přemisťuje do okultního britského undergroundu za kapelami jako Current 93 nebo Nurse With Wound, její deska sdílí stejný životní prostor s tvůrcem přírodního ambientu Richardem Skeltonem nebo experimentální flétnistkou Laurou Cannell. S Laurou Cannell Brighde navíc spojuje i záliba ve starých kostelech. Stejně jako Cannell, která nahrávala svoji působivou loňskou desku Reckonings v kostele sv. Ondřeje v Norfolku, natočila i Chaimbeul svoje album ve svatostánku, konkrétně ve starém středověkém kostele ve městě Cromarty uprostřed Skotské vysočiny. „Ta budova má dlouhou historii,” vysvětluje Brighde Chaimbeul. „A nahrávat na takovém místě je vždycky výjimečné. Akustika v kostele je jako stvořená pro skotské dudy, je to přesně ten zvuk, který jsem vždycky chtěla vytvořit. Je prostorný a skvěle doplňuje basy.“
Prostor je pro vnímání alba The Reeling asi nejdůležitějším pojmem. Pokud si album pustíte dostatečně nahlas, což se i kvůli zmíněným basovým tónům dud připomínajícím bzučení vymírajících včelích populací výrazně doporučuje, budete mít pocit, že jste na několika místech současně: samozřejmě na pobřeží Hebridského moře, ale i v undergroundovém klubu uprostřed noiseového setu nebo na experimentální zvukové instalaci rozkročené mezi La Monte Youngem, Pauline Oliveros a Phillem Niblockem. Díky detailnímu nasnímání desky je možné ji poslouchat jako zástupce field recordings, ostatně takhle se kdysi v terénu nahrávaly autentické lidové písně. Hudba Brighde Chaimbeul ale může být i magický ambient nebo syrový drone. Je jako Púca, keltský duch, který na sebe dokáže brát podobu koně, kozla, zajíce či psa.
Je těžké říct, co The Reeling ve skutečnosti je. O něco jednodušší je ale říct, co není: není „pouhou“ folklorní nahrávkou a nesnaží se konzervovat do sebe jedinou správnou podobu lidové hudby. Neomezuje se dokonce ani na skotské kulturní prostředí, kromě skotských písní na albu totiž najdeme třeba i bulharskou hudbu. „Před dvěma lety jsem cestovala po Bulharsku a jejich dudáckou tradici si okamžitě zamilovala,“ píše Brighde Chaimbeul. „Je to hodně hypnotická hudba a já mám ze všeho nejradši, když se v hudbě můžu ztratit. Přestože Skotsko a Bulharsko spolu moc společného nemají, ta hudba je neuvěřitelně podobná.“
Téma nevědomého propojení je na The Reeling hodně zřetelné. Vystupuje z něj ale i komunitní duch, výrazná strategie spolupráce, solidarity a předávání zkušeností. Poprvé to slyšíme ve skladbě Taladh Nan Cearc, ve které se k ostrému zvuku Brighde Chaimbeul přidává slabý hlas prozpěvující nesrozumitelné slabiky. Je to Rona Lighfoot, dnes dvaaosmdesátiletá dudácká legenda. „Rona byla jednou z prvních žen, které si ve Skotsku dovolily hrát na dudy,“ vysvětluje Brighde Chaimbeul. „Otevřela tím cestu všem ostatním. Vždycky jsem zbožňovala její hru na dudy i její zpěv a chtěla jsem je dostat na desku. To, co na desce slyšíte, je canntaireachd, vokální technika, pomocí které se hra na dudy dodnes vyučuje.“ Kromě ní se na albu objevují i housle Aidana O’Rourkea nebo staré harmonium. „Našli jsme ho stát zaprášené v rohu kostela, tak jsme na něj prostě zahráli. Skvěle se tam hodí.“ říká Brighde Chaimbeul. Tenhle pocit uvolněnosti a improvizace je nakonec asi převažující emoce, kterou člověk může z alba vydestilovat. Brighde Chaimbeul občas působí, že ani moc neví, proč na dudy hraje, je to prostě nutnost, potřeba a radost. Stačí se podívat na jakýkoliv záznam jejího hraní – Brighde se nepřítomně dívá kamsi nad posluchače a její prsty jako by patřily k úplně jinému tělu.
