Na záznamu posledního britského koncertu, který dal rok před smrtí na své domácí půdě kytarový novátor Derek Bailey spolu s londýnským improvizačním kvintetem Bruise, je ve skupinové formě koncentrováno vše podstatné, co Baileyho výjimečnou tvorbu charakterizuje již od konce šedesátých let.
V době vystoupení byl již tento hudebník stižený zdravotními komplikacemi omezujícími jeho herní možnosti (nemohl například uchopit trsátko), což však kupodivu na jeho hráčské schopnosti nemá žádný vliv. O generaci mladší muzikanti z tělesa Bruise jsou představitelé tvrdší větve volně improvizované hudby vzešlé z jazzu, na jejímž vzniku se Bailey spolupodílel a touto spoluprací se vracejí přímo ke svým hudebním východiskům. Kapelníkem Bruise, hrajících ve složení kontrabas, saxofony, perkuse, elektronika a bicí, je bassaxofonista Tony Bevan, jehož dominantní úloha ve zvuku skupiny vhodně doplňuje Baileyho přerývavý styl hry plný odmlk, aleatorických stupnic a náhlých sólových vznětů.
Album tvoří tři skladby, které svými názvy naplňují Baileyho životní a tvůrčí krédo: Search, Locate, Destroy. Jejich přímý vztah ke zvukovému vývoji alba je poněkud volnější, avšak zcela evidentně souvisejí s postupným zkoumáním možností jednotlivých hudebníků v průběhu koncertu a s hledáním řeči jejich společné improvizace. A dá se říci, že bylo toto hledání úspěšné plodný dialog se zpočátku nese spíše v duchu tišších intuitivních ploch s výraznou převahou kytary, jejíž hru narušují nápadité erupce bassaxofonu. Role elektroniky je sporadická, slouží spíše k decentnímu přibarvení souhry akustických nástrojů a k vytváření upozaděných šumů. Její roli ale zastupují kovové perkuse Orphy Robinsona, které často rezonují vibrujícími drony či ostřejšími skřípavými výpady. Vnitřní dynamika alba vrcholí zhruba ve dvacáté minutě poslední skladby Destroy, kdy se všechny nástroje potkají v dramaticky vznětlivé a rytmicky explicitnější souhře, která s minimálními pauzami trvá až do konce skladby.
Hudebníci z Bruise si se svým hudebním vzorem porozuměli dobře. Nahrávka je chytře strukturována a rafinovaně vypointována a její přitažlivě komplikovaná nahodilost rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co Bailey v posledních letech svého života nahrál. Po letošním vydání Joseph Holbrooke Tria je tak album Bruise with Derek Bailey dalším z přínosných archivních překvapení.
Bruise with Derek Bailey
Foghorn Records
(https://tonybevan.bandcamp.com/)