- Inzerce -

Buffa / Battaglia / Bodrato / Mazzucco: Pow-Bee

Anotace Leo Records se nám snaží namluvit, že na albu Pow-Bee najdeme všehochuť od popu k free jazzu, od komorní hudby k funku, od odliky severní Evropy (proč severní, když jde o Italy?) po blues. Opak je pravdou. Saxofonista Andrea Buffa (s tenorem i altkou), pianista Stefano Battaglia, kontrabasista Fiorenzo Bodrato a bubeník Dario Mazzucco nás uhranou právě vzácnou atmosférickou, až zasněnou jednolitostí bez větších výkyvů. Jednoznačně jde o komorní jazz nebo jazzovou komornost a vůbec nezáleží na tom, kdo je autorem které skladby (Bodrato jich má na kontě pět, Buffa dvě, Mazzucco jednu a o No sugar, please se dělí Bodrato s Buffou), protože mezi nimi neexistuje markantnější rozlišení. Battaglia se jim vyrovnává přínosem klavírní hry a jeho role je nepřeslechnutelná. A v tom je právě kouzlo celkové souhry: jde o jednolitost v mnohotvárnosti, o cílené souběžnostní líčení devíti témat, neustále rozevíravé a uzavíravé, spíše zamyšlené, občas bloumavé, ale nepřekypující.

Neptejte se, kdo vévodí, pochutnáváme si na střídavém i prolínavém výkonu každého nástroje, na rozmýšlivém, mudrujícím, přitakávajícím i perlícím klavíru, na saxech, které se nasunou krátce po jednotlivých vstupech a převezmou melodii, vloudí se do ní vlavě a pohodově až k roztancování (leč přitlumeně provokujícímu), hlubokomyslné basnění je tu výraznější, tu zase podestíravé, bicí zahmoždinkovávají, vyzývají, podehrávají, svorníkují, ale ani ony nepůsobí nervně nebo příliš vervně. Cítíme se s těmito muzikanty bezpečně, jsme s nimi na téže vlně, protože vnímáme jejich rozvažování i rozvážňování jako snivostní odhalování světa. Oceňujeme podvojné výkony klavíru a saxu, klavíru a bicích, saxu a basy a podobně, tyto duetové nedlouhé záběry jsou nesrážlivé a mají svou tajnosnubnost. Z celistvé atmosféry se jen poněkud vymyká už jmenovaná skladba, ve které hudebníci skutečně necukrují, ale překrývají se v torzovitém vstupu (basy a saxu) až po závěrečné plynutí a snad i odplývání za účasti celé čtveřice. Ani uváděná tanečnost závěrečné Tapioca dance, rozehrané basou s bicími a s odpovědí klavíru, je spíše poloskrytá a vystupňovává se jen pozvolně povolně. Je to prostě album z jednoho kadlubu, někde až pokorně vroucné, sice záhy odhadnutelné, ale plné jazzové nonšalantnosti, do níž jen občas pronikne italizující příměsovost (například v Il ritorno). Právě ona smírčí atmosféra si dokáže posluchače podmanit.

Buffa / Battaglia / Bodrato / Mazzucco: Pow-Bee

Leo Records (www.leorecords.com)

 


Nejde jen o talent, ale hlavně o podmínky

S Barborou Vackovou Gillies o ženách skladatelkách.

Zkouška sirén – experimenty na ajmarský způsob

Cergio Prudencio a jeho divoký postkolonialismus

laug.sonoris chce hrát hudbu bez kompromisů

Zrodil se nový ansámbl pro českou a slovenskou soudobou hudbu.

Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.