Cedrik Fermont neboli C-drík Kirdec je umělec, organizátor koncertů, zakladatel vydavatelství Syrphe, člen přibližně patnácti hudebních uskupení, sólový producent se zálibou v terénních nahrávkách a pravděpodobně největší odborník na nezávislou, industriální, punkovou, hardcore, ambientní a elektronickou hudbu a noise v Asii a Africe.
Narodil se v Kongu, vyrůstal v Belgii a nyní tráví čas buď v komunitním obydlí v Berlíně nebo na turné po Asii, Africe či východní Evropě, na kterém nejen vystupuje, ale předně sbírá kontakty, informace a nahrávky muzikantů, které následně zapisuje do rozsáhlé databáze. Šíře jeho záběru, intenzivní pracovní zápal, hloubka vědomostí a neutuchající hlad po nepoznané hudbě z těch zapomenutých nebo nepředvídatelných koutů světa (alespoň pro západní svět) jsou stejně fascinující, jako fakt, že k tomu ještě stíhá vydávat nejrůznější kompilace, organizovat pravidelné Syrphe Nights v Berlíně, nahrávat podcasty pro rádio i jen tak pro radost a spolupracovat s dalšími umělci.
V době, kdy prý neexistuje underground a kdy Západ pomalu obrací svou zvědavost ke zbytku světa a začíná hlouběji zkoumat hudbu a umění minorit nebo národností, které byly donedávna pro mainstream nebo klubovou scénu v podstatě neviditelné (za všechny jmenuji program letošního CTM, který vznikl ve spolupráci s Norient a na kterém měl C-drík také přednášku), je Cedrikova již dvacetiletá činnost relevantnější, než kdy dřív. Snad i proto svoje poznatky částečně shrnul ve své první knize Not Your World Music o hudbě jihovýchodní Asie, kterou sepsal společně s kolegou Dimitri della Faillem a která právě vychází, samozřejmě i s CD kompilací.
Odkud pramení tvoje obsese s nezápadní nezávislou, elektronickou a extrémní hudbou a punkem? Jak to začalo a čeho všeho se týká?
Řekl bych, že to je spojené s tím, odkud pocházím a kde jsem vyrostl.
Moje rodina je z Demokratické republiky Kongo, kde jsem se narodil (když se tomu ještě říkalo Zair); v Kongu jsem ale žil jenom dva roky a vyrostl jsem v Belgii. Jako teenager jsem musel čelit faktu, že jsem jediný nebílý mezi svými vrstevníky; to bylo v osmdesátých letech.
V druhé půlce osmdesátých let jsem začal šířit kazety s elektronickou, industriální a experimentální hudbou skrze poštovní síť uměleckých kontaktů, kterou založila kapela Crno Klank v roce 1989, a od roku 1991 skrz kazetové vydavatelství, na kterém jsem vydával některé z mých projektů a další umělce z různých koutů světa.
Rychle jsem seznal, že se dá najít spousta hudby v severní Americe a západní Evropě, něco málo ve východní Evropě (částečně kvůli tomu, že svět byl rozdělen na kapitalistický Západ a pseudokomunistický Východ), Austrálii nebo Japonsku. Byl jsem ale přesvědčen, že hudba existovala v mnoha koutech světa. A tak jsem si začal kupovat fanziny a psát dopisy komukoliv, kdo by mi mohl pomoci krok po kroku objevovat tvůrce elektronické, noiseové a experimentální hudby z míst jako Čile, Brazílie, Jižní Afrika, Jugoslávie, Sovětský svaz nebo Československo. V roce 1996 jsem pak vydal kazetovou kompilaci, která zahrnovala několik umělců z Jižní Afriky, Brazílie, Chile, Japonska a mnoha dalších zemí.
Potíže, které jsem při hledání umělců z nezápadního okruhu lidí měl, byly frustrující, stejně jako to, že většina scény byla bílá. Nevěřil jsem tomu, že tyhle hudební styly mimo Západ neexistují. Začal jsem tím být posedlý a řekl si, že se pokusím najít umělce z tolika zemí, z kolika to jen bude možné. Mnoho lidí nevěřilo tomu, že bych v Asii nebo Africe něco našel. Ale pak jsem začal vystupovat mimo tradiční místa: v roce 2003 v Turecku, v 2004 v Thajsku a v roce 2005 jsem měl turné po Dálném Východě a jižní Asii, kde jsem vystupoval a sbíral hudbu a kontakty v Singapuru, Číně, Jižní Koreji, Malajsii, Laosu a tak dále.
Dnes můžu říct, že jsem vydal několik kompilací a alb umělců, kteří pochází většinou z asijských zemí, včetně Středního Východu a Afriky, napsal jsem několik esejů, odprezentoval spoustu přednášek a koncertů ve více než padesáti zemích, vytvořil databázi věnovanou Asii a Africe, stejně jako sítě kontaktů.
Myslíš, že by ses tolik zajímal o africkou a asijskou hudbu, kdyby ses nenarodil v Kongu a nevyrostl v rasistickém prostředí Belgie?
Tohle nemůžu potvrdit, ale můj život by se odvíjel jinak, kdybych nebyl součástí jakési minority. Ale lidský charakter formuje opravdu hodně faktorů. Celý život jsem v určitých fázích rebeloval – proti rodičům, proti školám, společnosti… Ne speciálně kvůli svému původu. Takže možná, že bych nakonec stejně dělal víceméně to samé, co dělám teď. Nikdy to nebudu moct říct s jistotou.
Belgie tehdy byla (a je i nyní, i když v jiném kontextu) plná elektronických hudebníků a experimentátorů, úplně jsme se v elektronické hudbě koupali, ať už to bylo disco a electro-pop, electronic body music, new beat, techno nebo industrial. Nedalo se tomu uniknout. Rasismus jsem nezažil na denní bázi, spíš to přicházelo od hrstky dětí ve škole, ale bývalo to i násilné a trpěl jsem určitým rasismem přímo uvnitř vlastní rodiny. Ve škole jsem byl jedno z několika nebílých dětí. To už je v dnešní Belgii skoro nepředstavitelné.
Takže bych neřekl, že jsem vyrůstal ve výslovně rasistickém prostředí, ale často jsem se setkával s rasismem a netolerancí. Nyní, jako dospělý, hnědé pleti, v sukni, s piercingy, tetováním a čírem, jsem stále konfrontován s tím, čemu říkám rasismus (i když v Berlíně nijak zvlášť). Všechno tohle mě formovalo a mám rád takřka všechno to, čím jsem.
Připravovanou knihu jsi napsal spolu s Dimitri della Faillem, belgicko-kanadským sociologem a hudebníkem. Co vás přivedlo dohromady a jak se on dostal k asijské experimentální hudbě?
Dimitri a já jsme se poznali, když jsem žil v Bruselu, možná ještě pár let dřív, než jsem se tam přestěhoval. Už tehdy měl hudební projekt Szkieve, a také založil hudební vydavatelství Hushush, kde jsme vydávali některé z projektů, na kterých jsem se podílel kolem roku 2000: Ambre, Moonsanto a mé první sólové album. Díky jeho práci na univerzitě Dimitri často cestoval; skrz Ameriku, Asii a někdy i Evropu a Afriku. Sem tam se mě zeptal na kontakty v Asii, když chtěl koncertovat, protože věděl, že mám známosti po celém kontinentu.
Každý z nás má odlišný přístup, když tudy cestujeme – jak jsi zmínila, Dimitri je sociolog, takže nejen vystupuje, ale také analyzuje místní scény ze sociologického pohledu. Já na druhou stranu se více než čemukoliv jinému věnuju výzkumu a přehrabuji se v minulosti, abych schraňoval hudbu a informace o lokálních scénách, všechno to, co bohužel zatím nebylo nikde popsáno, nebo alespoň ne dost nahlas. Snažím se porozumět tomu, jak jsou tyto scény a umělci propojení, jak se to celé vyvíjí, odkud a odkdy.
O jakých tématech a zemích se v knize rozepisujete a jak je členěna?
Píšeme o noiseových scénách v zemích jihovýchodní Asie: Barma, Thajsko, Vietnam, Laos, Kambodža, Malajsie, Singapur, Indonésie, Brunej a Filipíny. Kniha je rozdělena do několika kapitol: historie, diskografie, rozhovory s místními umělci nebo organizátory, definice (noiseové hudby jakožto žánru), sociologická analýza, bibliografie populární hudby (od tradiční po pop, dangut, noise, metal, elektronickou hudbu a podobně). Snažili jsme se do knihy zahrnout různorodé aspekty včetně genderové problematiky. Historická část není limitovaná čistě jen na noise, protože noise je spojen s dalšími žánry jako elektroakustická hudba, improvizovaná hudba, rock, grindcore, punk; a také s politikou. Zohlednili jsme proto i tato témata. Rozhovory jsou vedeny se ženami, muži a transgender umělci, lokálními umělci i těmi, kdo v regionu žijí mnoho let.
Informujete také o historickém a sociopolitickém kontextu té které země?
Ano. Historická kapitola je rozdělena na země a začíná krátkým úvodem o minulosti a současnosti, o cenzuře (nebo svobodě), které museli umělci a obyvatelé čelit, o některých kulturních souvislostech s politikou (Vietnam, Laos, Kambodža a Barma v rámci socialismu a Malajsie, Singapur a Indonésie v rámci kultury a jazyka). Řekl bych, že by bylo těžké porozumět tomu, proč někde noise existuje a jinde ne, bez historického, sociopolitického a někdy také náboženského a filozofického kontextu.
Jak dlouho jsi na knize pracoval a máš nějakou představu o tom, kolik hodin jsi strávil poslechem hudby v rámci výzkumu?
Tuhle otázku je těžké zodpovědět. Dimitri mi navrhl tuto knihu napsat, když jsem byl na turné po jižní Asii a trochu po Dálném Východě v roce 2014; dohromady to dělalo osmnáct zemí. Tehdy jsem pracoval na knize, kterou jsem nikdy nedokončil, jež by se týkala globálnějšího pohledu na Asii i Afriku a zaměřovala se na elektronickou hudbu jako electronica a breakcore, a experimentálnější hudbu jako noise a elektroakustickou hudbu. Já sám jsem ale příšerně pomalý, protože mám dojem, že nikdy neposbírám dost informací, tudíž většinou čtu víc, než píšu a tím shromažďuji čím dál víc a víc informací… Měl jsem spoustu dokumentace, něco z toho jsem už měl napsané a Dimitrimu jsem neskonale vděčný, že tenhle projekt inicioval. Na knize jsme začali pracovat v létě 2015, a v čase této odpovědi (červen 2016) provádíme ještě nějaké aktualizace a úpravy. Blížíme se ke konci a to je skvělý pocit.
A těžko říct, kolik hodin jsem strávil poslechem hudby – nejen hudby, ale i hudebníků a skladatelů a toho, co mají říci: jejich názorů, pocitů, znalostí. Navštívil jsem také spoustu koncertů (pokud jsem je tedy sám neorganizoval). A do toho dělám pořady v rádiu… Nakonec by bylo jednodušší spočítat, kolik hodin jsem strávil bez poslechu hudby!
Spolu s knihou vyjde také kompilace. V jakém formátu a kteří umělci na ní budou prezentováni?
Kompilace vyjde jako CD a v digitální verzi. Umělci, které tam najdete, jsou: Cheryl Ong & Vivian Wang (Singapur), Menstrual Synthdrone (Indonésie), Nguyễn Hong Giang (Vietnam), Sodadosa (Indonésie), Dharma (Singapur), Sound Awakener (Vietnam), Bergegas Mati (Indonésie), GAMNAD737 (Thajsko), Goh Lee Kwang (Malajsie), Yandsen (Malajsie), Teresa Barrozo (Filipíny), Musica Htet (Barma).
Název knihy Not Your World Music mi připomenul něco, co jsi zmínil během své přednášky na CTM 2016: Že většinou lidé ze Západu očekávají, že v asijské nebo africké hudbě najdou tradiční prvky, i když se jedná třeba o experimentální hudbu. Jak daleko jsou od pravdy a je tato kniha způsobem, jak vyvrátit tuto domněnku?
Tato kniha, stejně jako moje eseje, částečně existují proto, aby dokázaly nesprávnost tohoto mýtu, a název se tím samozřejmě netají. Většina noiseových umělců ve své tvorbě tradiční prvky nepoužívá, ať už pochází odkudkoliv, tak proč by Asiati nebo Afričani měli toto pravidlo porušovat, jen aby odpovídali očekáváním svých bývalých kolonizátorů? Samozřejmě, že někteří experimentují s tradičními elementy, jako například Senyawa z Indonésie a mnoho improvizátorů a skladatelů elektroakustické hudby jako tajvanský hráč na pipu Luo Chao Yun spolupracují s elektronickými umělci. Je to zajímavé a důležité, ale nemělo by to být povinné pravidlo nebo očekávání. Mluvíme o noise a (experimentální) hudbě, a ta nás má překvapit, ne spadat pod nějaká klišé.
Tak abychom se zbavili dalšího mýtu – na přednášce jsi představil egyptského skladatele Halima El-Dabh jako jednoho z pionýrů elektronické hudby. Musím přiznat, že v rámci studia historie elektroakustické hudby na univerzitě jsem o něm nikdy neslyšela. Zmiňuješ v knize další nezápadní experimentální skladatele nebo spolupráce mezi západním a nezápadním světem před rokem 1970?
Mluvím o některých pionýrech na poli experimentální, elektroakustické hudby a tape music z konce padesátých let až do sedmdesátých let, jako jsou David Medalla a José Maceda z Filipín, skladatel Slamet Abdul Sjukur z Indonésie, dále například Yose Haryo Suyoto, Harry Ruesli, Otto Sidharta, Adhi Susanto a tak dále.
Jaká je situace s genderem, feminismem a queer scénou v zemích jihovýchodní Asie? Kde se ženám a queers daří a kde má scéna stále výrazně mužské zastoupení?
Scéna se skládá většinou z mužů, a pouze Vietnam z důvodů, které popisuji v knize, má scénu, která není tolik nevyvážená, a kterou následuje singapurská scéna. Nicméně některá hnutí sílí a zvyšují povědomí o těchto problémech a některé noiseové hudebnice, například Rega Ayundya Putri z Indonésie (půlka noisového dua Mati Gabah Jasus) nebo vietnamská hudebnice Nguyễn Nhung (Sound Awakener) jsou si toho vědomy. Singapur má také nějaké aktivní queer nehetero-normativní umělce, jako X’Ho a Tara Transitory. Indonésie a Malajsie, stejně jako Singapur mají velkou punk hardcorovou scénu, tudíž genderová problematika tam není ponechána stranou.
V roce 2014 jsem se v Yangonu (Barma) účastnil panelové diskuze o právech žen, gayů, leseb a menšin v rámci bienále. Sice nás nebylo mnoho, kdo přišli, ale je to krok správným směrem. A nedávno filmová tvůrkyně Hera Maryani z Indonésie natočila dokument o ženách v punkové a hardcorové scéně v Jávě, který se jmenuje Ini Scene Kami Juga! (volně přeloženo Jsme také součástí scény!). Pro ženy a queers samozřejmě není vždy jednoduché, vyjádřit sebe sama v konzervativní společnosti, ale situace se za posledních deset let zlepšila.
Jak je na tom oblíbenost noise? Očividně je populádní v Indonésii, soudě podle Psychomedusa magazínu nebo reportáže od Noisey. Proč bys řekl, že noise a improvizovaná hudba našly svoje posluchače a tvůrce právě zde?
Indonésie má největší noiseovou scénu z celé jižní a východní Asie, jenom kvete a je plná experimentů. Punková, metalová a grindcoreová scéna jsou taky velké, jedny z největších na světě řekl bych. Je tam spousta netlabelů a některé z nich publikují fyzické nosiče, hodně fanzinů to dělá taky tak. V Surabaye je zajímavá mediální knihovna jménem c2o Library, kde se dá zajít na koncerty, přednášky, koupit fanziny, hudbu nebo knihy většinou od lokálních undergroundových umělců.
Někteří hudebníci v Indonésii říkají, že odmítají určitou část punkové scény, která se stala moc mainstreamovou jako třeba kapela Superman Is Dead (S.I.D.) z Bali, která se před lety upsala SONY/BMG, což některé znechutilo. Takže v současnosti lze najít mnoho umělců, kteří přichází z punkové, metalové, grindcoreové scény, ale teď hrají noise, protože chtějí něco radikálnějšího a svobodnějšího.
A otázku, proč tomu tak je, nedokážu zodpovědět, protože se to stále snažím pochopit i já sám.
https://noisey.vice.com/blog/indonesias-insane-noise-scene
Vidíš nějaké zlomové body ve vývoji experimentální a elektronické hudby v zemích jihovýchodní Asie? Například s příchodem dostupnějších syntezátorů, nebo počítačů, laptopů…?
Ano, existují určité důležité události, které přispěly k utváření tamějších podmínek: přístup k internetu, politické proměny (pád nebo změna diktatur), a samozřejmě ekonomický vývoj, většinou pro mladé lidi z měst. V některých zemích pomohly rozšířit informace smartphony, internetové komunity a platformy jako MySpace, Soundclick, Soundcloud, Bandcamp a Facebook. Mnoho lidí v Indonésii si například nemůže dovolit vlastní počítač, ale mají levné smartphony nebo chodí do internetových kaváren. Člověk může navíc dělat noise nebo experimentální hudbu bez počítače a řada umělců v Indonésii si vyrábí vlastní nástroje, ať už elektronické, nebo akustické.
Jaké jsi za ty roky našel nejcennější nebo schované poklady z těchto zemí? Ať už nahrávku, umělce nebo kolektiv, kazetu, nebo třeba koncert?
New Music China, kompilaci vydanou v roce 1988. Obsahuje od každého trochu, od tupého popu po klasiku a folk, ale hlavně kus od jednoho z pionýrů čínské experimentální hudby a musique concrète: Jing Jing Luo. Kompozici Monolog část 1 (úryvek) jsem hledal už nějakou dobu a konečně se k té kazetě dostal.
Kolektiv Jogja Noise Bombing, který dělá harsh noise performance na veřejných místech jako v parcích, ulicích, restauracích. A jejich koncept se šíří Indonésií.
První mini-festival noise, improvizované a experimentální hudby v Barmě v roce 2014. Nejenom, že to bylo báječné místo ke hraní, ale také k setkání s umělci. Slyšet je a vidět všechny ty lidi z jejich okolí, kteří přišli se svými dětmi, které tančily na noise.
Tady bych se zastavil… V posledních třinácti letech jsem v Asii a Africe zažil tolik koncertů a posbíral tolik nahrávek a knih, že je opravdu těžké vybrat jen pár věcí.
Protože se také zajímáš o africkou a východoevropskou hudbu, můžeme od tebe v budoucnu očekávat nějakou další knihu?
Řekl bych, že ano, a sám bych si to přál. Ale musím si nastavit nějaké limity a přestat se snažit zestručnit všechno najednou, a taky se smířit s faktem, že vždycky budou nějaké informace chybět, jakkoliv je to frustrující. Nemůžu říct přesně, o čem bude příští hypotetická kniha, ale bude jednoznačně napojená na Asii a Afriku. Je to toho hodně, co je třeba napsat o sound artu, noisu a industriální hudbě v Číně, Hong Kongu, Macau a Taiwanu; dále o elektroakustické a ambientní hudbě v Íránu (budu o tom psát esej, který by měl vyjít na podzim, půjde-li vše dobře), improvizované a experimentální hudbě v Turecku, elektronické hudbě v severní Africe, Indii, Pakistánu a Bangladéši, nebo podrobněji prozkoumat undergroundovou scénu v Indonésii. Ale nejdříve musíme vydat naši knihu, odpočinout si a pak se uvidí, co bude dál.
Nakonec bych se ráda zeptala, kdy si bude kniha Not Your World Music k dispozici ke koupi a kolik exemplářů vyjde v první edici?
Vydání stále odkládáme a za to se omlouváme. Kniha bude venku koncem srpna. Kompilace už jsou vylisované. CD bude 500 kusů, ale ne všechna budou v prodeji, protože některá nabídneme samotným umělcům a kulturním centrům. Co se týče knihy, nebude to limitovaná edice a pro ty, kteří to tak mají raději nebo si ji nebudou moci dovolit, bude online verze zdarma.