Anglická houslistka a flétnistka Laura Cannell zkoumá ve své hudbě témata místa, času a paměti. Stejné motivy pokrývá i v katalogu svého labelu Brawl Records. A často se u toho dívá na oblohu.
Stojím uprostřed opuštěného kostela
Studené zimní světlo
proudí skrz průzračné vitrážeVítr se odráží od kamenných zdí
a buší na starodávné dubové dveřeJako zvuk vzdálené pramice
šplouchající přes vřesovištěTáhnu povolené žíně smyčce
přes struny skřipekA pod nohama vidím nápis
vstup do krypty(tisková zpráva k albu Quick Sparrow Over The Black Earth)
Otázky po tom, jakou roli hraje v hudbě konkrétní místo a konkrétní čas, jsou zakódované v DNA experimentální hudby od jejích úplných počátků. „Co je hudebnější – náklaďák, který jede kolem továrny, nebo náklaďák jedoucí kolem hudební školy?“ ptal se dnes už notoricky známým bonmotem v padesátých letech minulého století John Cage. Východoanglická houslistka, flétnistka a improvizátorka Laura Cannell svou autorskou tvorbou a kurátorskou prací na labelu Brawl Records o šest dekád později zkoumá, co má společného současná avantgardní tvorba s hudbou minulosti. Hledá v ní otisky anglické krajiny, svým smyčcem kopíruje manévry pobřežních hejn vrabců, kteří poletují nad 500 mil dlouhou hradbou vápencových útesů anglického pobřeží, a nechává zvuk svých houslí splynout s ozvěnou polorozpadlých venkovských kostelů.
„Nikdy jsem neplánovala hudbou popisovat krajinu, ale nějak se stalo to, že se krajina objevuje ve všem, co dělám.“ říkala loni v květnu Cannell v rozhovoru pro britské Folkradio. Napojení na proudy ostrovní lidové kultury a tamější pozdně středověkou hudební tradici u
Cannell sice opravdu přichází jakoby mimoděk, způsob, jakým své zvukové struktury vytváří a nahrává, ale poukazuje na hluboký prožitek a vědomou koncepční práci s lokální krajinou. Stejně jako čím dál tím víc britských hudebníků stojících na hraně experimentu a folkového revivalu hledá cesty, jak do svých nahrávek otisknout své bezprostřední okolí a představy o sdílené historii míst.
Její debutové sólové album z roku 2014 Quick Sparrow Over The Black Earth vzniklo v kostele svatého Ondřeje norfolského Raveninghamu. Cannell z lodě východoanglického svatostánku pozorovala hejna ptáků kroužících nad normanskou věžičkou a opisovala jejich trajektorii špičkou svého smyčce. Díky technice zvané overbowing generují povolené žíně smyčce ležící na minimálně dvou strunách najednou táhlé drony, které se náhle mění s každou změnou směru tahu. Ty Cannell doplňuje ornamentální improvizací, která odkazuje na melismatickou tradici vokální liturgické hudby. Do zvuku desky se kromě typické sakrální akustiky tak propsala i její touha po navázání dialogu s idealizovanou představou minulosti.
Od roku 2014 a Quick Sparrow Over The Black Earth spolupracovala na nespočtu releasů ať už jako hudebnice nebo jako hlava labelu Brawl. K tomu vydala čtyři sólové nahrávky, které dnes doplnila pátou deskou The Sky Untuned. Každá z nich byla nahrávána na jednom konkrétním místě, během jednoho dne a s jasným autorským záměrem. Nahrávky samotné ale spíš než jako jasně začínající a končící uzavřená díla fungují jako kapitoly autorčina ohledávání možností, jak spojovat akademickou znalost ostrovní hudební tradice, s jazykem volné improvizace a sentimentem plynoucím ze snahy o uchopení krajiny, do které je vepsané sdílené kulturní dědictví. Není divu, že se Cannell často uchyluje ke sledování ptáků. Kroužící hejna vrabců totiž zdobila nebe východní Anglie i v době, ve které byly stavěny kostely, ve kterých Cannell dnes nahrává své desky. Tak jako oni ve čtrnáctém století pozorovali práce na věži Raveninghamského chrámu, pozoruje dnes Cannel jejich pohyb proti dramatu oblohy pobřeží Atlantického oceánu.
Ornitologickou vášeň z prvních desek postupně nahradila fascinace samotným pohledem do nebe. Název aktuální desky The Sky Untuned odkazuje na hudbu sfér, koncept, který se západní hudbou a filozofií táhne od Pythagora. Pohyb vesmírných těles v něm vydává neslyšitelné zvuky, které v nekonečných smyčkách propisují do pozemské krajiny a nebe. Metafora je to skvělá. Lauře Cannell se totiž daří pomocí prostředků volné improvizace a prací s kulturní minulostí vydávat jedny z esteticky nejsvébytnějších desek současné experimentální hudby. Ve své tvorbě zároveň dosahuje stále nových met. Je sice trochu malicherné hledat v jednotlivých kusech otisky ideového vývoje autorky, ale nemůžu se zbavit dojmu, že kmitání povoleného smyčce v tracku Flaxen Fields už namísto pohanských rituálů z Reckonings opravdu zní, jako by v dozvuku houslí nehrál jen opuštěný svatostánek, ale nekonečný prostor kosmu.
