Bylo by opravdu těžké nalézt skladatele nebo hudebníka, o kterém by se nedalo říci, že pracuje s protichůdnými silami fúze a přerušení. První zmíněný princip ilustruje už samotné shromáždění alikvotních tónů různé síly, díky němuž na běžných hudebních nástrojích, jako jsou třeba housle nebo klarinet, vznikne tón. Fúze je zřejmá v existenci harmonie, systému vztahů v rámci akordů, díky němuž určujeme tonální centra strukturální gravitace. A existence zvukových struktur všeho druhu nevyhnutelně závisí na míře skutečných i vnímaných fúzí zvuků.
Druhý jmenovaný princip, přerušení, v hudební a zvukové tvrobě nalézáme zrovna tak běžně. Vrátíme-li se k příkladům houslí a klarinetu, uvědomíme si, že oba nástroje spoléhají na tělesnou intervenci, která zastaví energii vibrující struny nebo vzduchu a tím změní výšku tónu případně ovlivní zabarvení zvuku. Bez přerušování ticha a zvuku by nemohl existovat rytmus. V elektronické hudbě na sebe přerušování bere mnoho podob, v neposlední řadě podobu filtrace, během níž je signál přerušován alespoň zčásti a často plynule proměnlivě. Ve větším měřítku organizace zvuku a elektronické i akustické hudbě přerušení slouží ke zvýraznění míry kontrastu mezi jednotlivými frázemi nebo částmi díla.
Přestože lze říci, že většina skladatelů s těmito principy pracuje denně, způsob, jakým je využívá Caspar Johannes Walter, je pozoruhodný svou vynalézavostí, lehkostí, originálností i jemností.
Walter se narodil v roce 1964, skladbu studoval ve Wiesbadenu a v Kolíně nad Rýnem, a i když jeho hudba nevykazuje téměř žádnou stylovou podobnost s hudbou nejslavnějšího kolínského skladatele, má se Stockhausenem společný novátorský pohled na jednotu hudebního obsahu na úrovni detailů a hudební formy, jakož i bohaté praktické znalosti akustiky, které – zrovna tak jako Stockhausen – virtuózně aplikuje při vlastní skladatelské práci. U Stockhausena je ale aplikace vědy o vzniku a šíření zvukového vlnění nejzřetelnější, když využívá elektroniku, ať už samotnou nebo v interakci s hudebníkem nebo akustickými nástroji. To Walter ve své hudbě vytváří zvukový svět, jehož bohatost závisí na základních fyzikálních vlastnostech zvuku. Při hledání zřetelných a jasných zvuků a struktur Walter tře, přefukuje, otlouká, hladí a jinak rozeznívá běžné instrumenty a vyluzuje z nich zvuky nejen nekonvenční, ale nanejvýš osobité; zvuky, které za svou dočasnou existenci vděčí jeho rozsáhlým, důkladným a praktickým znalostem fyziky. Při orchestraci Walter netvoří dosud neslyšené barvy prostřednictvím elektronického procesingu ani groteskních mutací těl instrumetů, ale díky velice detailnímu fúzování zvuků běžných nástrojů. Vznikají tak hyper- či meta-instrumety, v nichž se na společném zvuku a jeho proměnách v čase mohou podílet třeba virbl, klarinet, housle a klavír: bubínek dejme tomu vytvoří nasazení zvuku, který pak volně přejde v sustain držený současně znějícími tóny houslí a klarinetu – jejichž nástup byl bubínkem zamaskován – o doznívání se postará jediná klávesa piana.
Takto elegantně konstruované struktury by v méně obratných rukou zůstaly tak, jak jsou. Jsou tak bohaté, že uspokojí lehce nadprůměrného skladatele i posluchače. Walter ale spokojen není. Kromě zálibě v soudržnosti jeho dílo totiž vykazuje i silnou touhu po kontrastu, který se místy stará o pohyb vpřed – ke zvuku popsanému výše, jenž je vlastně neustále se proměňující strukturou, Walter zničehonic přidá dalšáí strukturu, čímž tu první zruší, skutečně i v posluchačově paměti. Jindy, předveším při překvapivé spolupráci s experimentálním divadlem, v sobě takto náhlé změny mohou skrývat osten satiry či parodie. Tato technika je přítomna i ve Walterových manipulacích hudby, kterou si přivlastnil, nebo idiomů historických hudebních stylů, které se díly osobitému kombinování obou zmíněných principů stávají jeho výsostným dílem.
Krajinu hudebního modernismu není snadné prozkoumat díky širokému spektru přístupů k tvorbě a množství koncertů a nahrávek, jež celosvětově vznikají, díky manipulaci s informacemi v neprospěch skutečného vývoje na úkor potřeb trhu a tudíž díky nedostatku financí na podporu vznikajích projektů, které jsou po hudební či technické stránce skutečně inovativní. Ve Walterově tvorbě nejsou jednoduché výchozí materiály brány za samozřejmost, experiment dává vzniknout jedinečným momentům, které jsou využívány k tvorbě vpravdě osobních děl. A pokud podobné nadšení projeví i pozorný posluchač, otevře se před ním svět nových perspektiv a zážitků.
Překlad: Petr Ferenc