Jedna z nejvýraznějších britských hlukových kapel Sly & the Family Drone vlastně ani není kapela – spíš připomíná komunitní kolektiv se zálibou v rituálech. Narušují hranice mezi hudebníkem a posluchačem a nutí vás se k nim přidat.
„Ve světě volné improvizace už nejde vymyslet nic nového,“ přesvědčoval mě onehdy známý na terase žižkovského klubu Punctum. S tímto zdánlivě paradoxním tvrzením je jednoduché souhlasit, od prvních náznaků borcení jazzových improvizačních struktur na začátku šedesátých let po osmdesátkovou a devadesátkovou fúzi s metalem a harsh noisem už volná improvizace absorbovala idiomy snad všech hudebních žánrů a postupně si vytvořila a zakonzervovala vlastní jazyk. Možná je ale chyba chtít po volné improvizaci, aby vymýšlela něco nového. Jak svěže může znít oproštění se od akademických nánosů hledání cest k inovaci žánru, ukazuje čerstvá deska britského kolektivu Sly & the Family Drone.
Poslední studiovou nahrávku vydali Sly & the Family Drone v roce 2017. Na Molar Wrench spolupracovali s Dead Neanderthals, legendární nizozemskou kapelou pohybující se na hraně free jazzu a grindcoru. Sonický teror desky byl logickým vyústěním jejich dlouholetého snažení. To zahrnovalo i dlouhou řadou koncertů, během které testovali hranice volné improvizace a komunitní kompozice. Jedno z jejich turné vrcholilo v londýnském Cafe OTO, kde se k jádru formace přidávali lokální hudebníci a amatéři. Sly & the Family Drone totiž spíš než jako uzavřená kapela chovají jako vykonavatelé komunitního rituálu. Jejich koncerty nevybízejí ke koncentrovanému poslechu, ale k zapojení se, což je ostatně dobře vidět na hrstce videích z vystoupení na youtube. Sly & the Family Drone stojí ve středu publika, do perkusí rozmístěných kolem členů náhodně mlátí fanoušci a všichni zúčastnění se společně oddávají slastnému ponoru do narůstající masy hluku.
Komunitní princip je zdokumentován i na nahrávce koncertu z Cafe OTO. Na ní jsou zřetelně slyšet vlny, ve kterých se do valícího se zvuku přidávají další a další muzikanti. Nástroje se místy mísí s dunivým halasem publika, který přechází v radostné ryčení na konci půlhodinových improvizací. Sly & the Family Drone plánovali záznam vydat někdy na počátku loňského roku, vše ale zkomplikovala nehoda, která v té době kapelu zasáhla. Z těžké bouračky na začátku francouzského turné si jejich leader Matt Cargill odnesl potrhanou plíci, roztříštěnou pažní kost, klíční kost, žebra a prsty. Z vraku jejich auta byly ke všemu ukradeny nástroje a aparatura. Kapela si dala nucenou pauzu, během které Cargill absolvoval řadu operací a dlouhé rehabilitace. Zrušili turné a sbírali síly na budoucí aktivity. Z přestávky se vrátili čerstvou deskou Gentle Persuaders, na níž je zřejmé, že neztratili nic ze svého zvukového arzenálu nebo smyslu pro humor zakodovaného v ironických názvech jednotlivých tracků.
Při poslechu Gentle Persuaders je jednoduché podlehnout banálním dojmům a vnímat desku jako bezprostřední reakci na události loňského roku. Jako by Sly & the Family Drone ohledávali střípky svého autorského jazyka a z nich skládali nové abstraktní zvukové struktury. Ty využívají výrazové prostředky free jazzu, noisu, ambientních koláží, ozývá se v nich i drive post-hardocorové rytmiky. Ani zdaleka nejde o nové žánrové kombinace, znaky všech těchto žánrů jsou organickou součástí volné improvizace už několik dekád. Sly & the Family Drone ale rezignují na plytké snahy o novátorství, to u nich dokonale supluje překotná energie, kterou více než půlhodinová deska překypuje. Spolu s ní na nahrávce probublává jejich dlouholetá snaha o dekonstrukci klasické koncertní dynamiky mezi performerem a posluchačem.
V tradici západní hudby je zakódován specifický typ násilí, které vychází z nevyrovnaného vztahu, který se mezi interpretem a posluchačem vytvořil na evropských dvorech 18. století. Účast na provedeních tehdejšího populárního žánru opery seria byla pro dvůr a nově vznikající měšťanstvo povinností. Bez pravidelné návštěvy koncertního provozu placeného monarchou neměly nižší třídy možnost se podílet na sociálním a politickém životě úsvitu modernity. Zároveň s tím se těžiště zájmu postupně začalo přesouvat z autora hudby na jeho interpreta. Vznikla tak dynamika, ve které na jedné straně stojí postava symbolizující moc a vůli panovníka a zároveň génia autora nebo interpreta, na straně druhé jsou posluchači, které se se návštěvou koncertů snaží dosáhnout společenského postavení.
To že experimentální hudba 20. a 21. století v drtivé většině případů bezhlavě přejala tento model, je v mnoha ohledech paradoxní. Euroamerická avantgarda se během posledního století snažila vymanit se z harmonicko-rytmických vazeb zděděných po předchozích generacích a je s podivem, že rozpad klasických kompozičních struktur nešel ruku v ruce se zpochybněním základních parametrů moderního koncertního vystupování. Naopak by se dalo tvrdit, že i v kontextu artificiální hudby 20. století pokračovalo v budování kultu hvězd, který i pro svoji blízkou příbuznost s populární hudbou přejal i svět volné improvizace. Sly & the Family Drone na tento model totálně rezignují, hlavní je u nich radost ze zvuku, z jeho organizace a z erupcí hluku. Na desce je slyšet, že jsou zdatní hudebníci, nicméně svoji zručnost nedávají okázale na odiv.
Až na budou dalším turné projíždět někde kolem České republiky, doporučují na jejich koncert zajít. Jediná forma násilí, které budete vystaveni, je čistý akustický tlak. V něm je ale schovaná osvobozující možnost zapojit se a podílet se na destrukci zastaralého modelu koncertní produkce. Aspoň na těch pár minut si užijete zvukový svět, ve kterém je všechno možné. A je až druhotné, jak taková hudba vlastně zní.
