Organizátoři festivalů a kurátoři se nacházejí v paradoxně složité pozici, nejen co se týče tvorby, ale i v rámci kulturního milieu obklopujícího jejich aktivity, tedy určité „scény“, za jejíž existenci jsou zčásti zodpovědní. Na jedné straně je to jejich nezávislá iniciativa, jejich vlastní energie a kreativita, co utváří podobu proběhnuvších hudebních akcí. Tito lidé nám vytvářejí příležitost vychutnat si to, co často nelze označit jinak než coby švédský stůl plný neznámých hudebních lahůdek. Nastupujícím umělcům umožní set na natřískaném festivalu přístup k mnohem širšímu a různorodějšímu publiku než koncert v normálním klubu či galerii. Nikde to neplatí více než v menších hudebních společenstvích, jako je „experimentální“ komunita, kde je „scéna“ – lokální i mezinárodní – hanebně malá. Vyznačuje se těsně propletenými kladnými i zápornými vztahy a lze-li ji označit za jednu velkou rodinu, připomíná tato rodina místy hejno kanibalských piraní. A tak je role kurátorů poněkud ošemetná. Organizátor / kurátor v jedné osobě musí svá tvůrčí rozhodnutí přizpůsobovat materiálním a časovým a prostorovým podmínkám festivalu. A navíc je tu často i nesmlouvavá kritika v rámci společenství. To, co se říká kurátorovi do očí – samá chvála, pochopitelně – může být pravým opakem toho, co se povídá jinde, kde je motivace téměř každého rozhodnutí podrobována zkoumání a kritice. Během uplynulého léta jsem měl příležitost dlouze pohovořit s kurátory dvou velkých festivalových scén ve Finsku. Úplné verze obou rozhovorů si můžete přečíst v prvních dvou částech mé právě začínající pravidelné série článků.
První obětí mého výslechu byl Sami Sänpäkkilä, který již řadu let organizuje a uvádí scénu Other Sound obřího helsinského festivalu Flow. Rovněž přivedl na svět značku Fonal, na níž vyšla řada alb navýsost originálních umělců nejen z Finska. Hovořili jsme obědvajíce karí a do řeči nám pravidelně vstupoval Tomutonttu neboli Jan Anderzen, který naši diskuzi obohacoval o další otázky a postřehy a který 5. října vystoupí v pražském Cafe v lese.
Jorge Boehringer: Ty jsi dřív hrál v Kemialliset Ystävät… a… jak se jmenuje ten tvůj sóloprojekt?
Sami Sänpäkkilä: Es.
Jé, Es znám, ale nevěděl jsem, že jsi to ty. Jak jsi začínal s hudbou?
Začal jsem někdy v roce 91 nebo 92 nebo snad 93, takže už to dělám dvacet let. Začínal jsem s experimentální hudbou a poslouchal soundtrack k Lynchově Mazací hlavě… to je asi dobrý výchozí bod. Pak jsme začali dělat experimentální hudbu s Niko-Mattim Ahtim a někdy v roce 93 jsme spolu založili kapelu Kiila.
Já ani nevím, že jsi měl kapelu…
Jo, založili jsme ji s Niko-Mattim a já pak v roce 2006 odešel, abych se mohl zabývat jinými věcmi. Hrál jsem za ty roky ve spoustě kapel, ale teď jsem toho tak nějak nechal… poslední dva, tři roky jsem moc nenahrával a téměř úplně přestal koncertovat sólově i s kapelami. Už je to, myslím, rok, co jsem naposledy stál na pódiu.
Doma jsi taky přestal hrát?
Jo, dokonce i doma… Nějakou hudbu jsem doma udělal, ale zabývám se teď hlavně videem… tak nějak v kostce to je.
Když říkáš, že jsi skončil s hudbou, ať už v Kiile nebo vůbec, bylo to plánované rozhodnutí nebo se to prostě tak nějak přihodilo? A myslíš, že tenhle „odpočinek“ bude pokračovat, nebo tě prostě jen začaly zajímat jiné věci, jako je tvůj nový samurajský film, tak ses do nich pustil?
Ne, jsem dost starý na to, abych neříkal nikdy. Hudbu určitě zase někdy začnu dělat, jenom nevím kdy. Myslel jsem to tak, že jsem si prostě v životě udělal místo na to, co zrovna potřebuji. Když jsem v posledních dvou letech sáhl po hudebním nástroji, nijak mě to neinspirovalo, zatímco když popadnu videokameru, cítím, že žiji, takže prostě kráčím tou nejsnazší cestou a dělám si, co chci.
Co Fonal Records, kdy vznikly atd.?
No, oficiálně v roce 1995, tak to alespoň vyprávím, ale s tou myšlenkou jsem si v té době už pár let pohrával. Tohle je ale oficiální datum… 1995… takže je to tak dvacet let a do stovky zbývá vydat dva tituly.
To jich je tolik? To jsem vůbec netušil…
Jo! Pár z nich je pouze digitálních, ale máme asi 40-50 dlouhohrajících alb, takže je toho… dost.
To vydavatelství je hodně různorodé a já znám jen část produkce, ale byl jsem fanouškem ještě dřív, než jsem se seznámil s hudebníky, kteří tam vydávají. Je obecně zaměřené na experimentální hubu? Mně se to tak jeví…
Já tomu rád říkám experimentální pop music, protože všechno, co vydávám, má melodie. Čistě noiseové album jsem, myslím, nikdy nevydal.
Myslíš nějaký harsh noise?
Všechno má v sobě nějakou krásu, melodii… Nejsem příznivcem čistého experimentu nebo noisu, prostě to není blízké mému srdci… takže když si poslechneš všechna alba, co jsme vydali, jen pár je jich skutečně experimentálních, zatímco většina se nebojí melodií a rytmů, i když často dost nekonvenčních.
Stejně bych to, co jsem z tvé vydavatelské produkce slyšel – Jarse, Kemialliset Ystävät, Antti Tolvi například – asi jen těžko označil za pop… znamená pro tebe slovní spojení „experimentální pop“ melodicko-rytmickou strukturu, která se v této hudbě nachází, nebo odkazuje k umělcům, kteří používají výrazové prostředky popu, rocku nebo folku novými způsoby?
Jo, nebo mimo konvenční struktury. Nedá se říct, že je to pop, protože v mainstreamu to ten status nikdy nebude mít…
Chybí tu ten „populární“ aspekt popu.
Ale já si nemyslím, že by chyběl, nemyslím si, že by tu hudbu lidi považovali za extrémní experiment. Nevím, je to jen můj názor, ale nakonec poslouchám experimentální hudbu nějakých dvacet, třicet let, tak snad můžu objektivně říct, co je experimentální a co ne.
Asi záleží na tom, koho se zeptáš.
Přesně tak.
Takže ti Fonal pomohl rozvíjet vlastní identitu?
Proto je tu a tam eklektická. Nejsem tak přísný myslitel a někdy se mi něco prostě líbí jenom tak…
Odráží se to i na tvém kurátorování festivalu Flow?
Tam je to trošku jinak… Já rád kurátoruju… a mám pár pravidel. Nerad dělám kapely, které jsem už dělal. A chci uvádět co nejvíc žen, aby byla genderová rovnost. Takhle: nechci nezvat ženské umělkyně jen proto, že jsem chlap, ale samozřejmě, že kdybych byl holka, zval bych je taky. Myslím, že je to důležité.
I na mainstreamových pódiích je role žen často úplně stejná… občas vidíš ženu hrát na baskytaru nebo bicí, ale ne dost často. Ty role jsou genderově rozdělené. Předtím mě to nenapadlo, ale je pravda, že na tvé scéně je spousta žen, což se často nestává ani v kruzích experimentální hudby.
Což neznamená, že zvu ženské kapely jen proto, že jsou to ženské. Na prvním místě je hudba… ale člověk by samozřejmě mohl dělat spoustu mužských sólových projektů…
Flow je obrovský festival v Helsinkách, hlavním městě, ale mě z něj zajímá jen jedna scéna, ta tvoje… asi nemůžeš pozvat všechny hudebníky, které bys chtěl.
To bohužel nemůžu.
Ta různorodost má za důsledek pěkný – nemůžu si pomoct – „flow“… Je to opravdu hezký program. Byly tu rockové kapely, nějaká improvizace, nějaká soudobá kompozice, měl jsi tu třeba Evana Parkera, Grateful Däd, Tomoko Sauvage, Miaux či Monopoly Child Star Searchers… to je neobyčejně různorodá směsice. No, festivalové scény takhle často vypadají, ale díky kurátorské práci ti to funguje. Liší se tvoje shánění kapel pro Flow od toho, jak přemýšlíš o vhodných umělcích pro Fonal?
Samozřejmě. Festival má tři dny a já chci, aby každý den hrál odlišný typ kapel. A samozřejmě chci, aby každý večer končil něčím, co je o něco rockovější, našlápnutější. Nechceš mít celý den například jen minimalistické věci nebo za sebou jdoucí řadu podobně znějících skupin… Tak na to myslím a samozřejmě taky na to, co je nové, čerstvé, bomba, takže nejdřív se zamyslím, co je ten rok nového, a pak o tom, co je třeba o něco starší, ale lidi to tak dobře neznají, a pak prostě dumám o těch nejlepších kapelách, co se dají najít, a to všechno se musí vejít do malého rozpočtu, který na to mám. Podle těchto kritérií to musím všechno vymyslet a to je rok od roku těžší, protože mám to pravidlo nezvat nikoho dvakrát…
Docházejí ti místní kapely? To aby pak všichni založili nové projekty…
Jo, letos bylo docela složité sehnat… no, po hudební stránce jsem byl velice spokojen, ale když jsem to dával dohromady, neobjevil jsem žádnou kapelu, o které bych si řekl: OK, tohle je novinka, vyšlo to letos a je to něco, co ve Finsku ještě neviděli. To jsem letos neměl, na rozdíl od předchozího roku, kdy jsem měl pár kapel z různých zemí, o kterých jsem si to říci mohl. No a Fonal dělám úplně jinak, způsobem: Je to dobrý nebo ne? Líbí se mi to nebo nelíbí? A pak to vydám nebo nevydám. Na předchozí nebo budoucí alba přitom nemyslím.
Nepřemýšlíš o identitě značky šířeji?
Ne, vždycky myslím jen na ten jeden titul.
Myslíš, že s festivalem je to jinak, protože pracuješ s energií celého dne nebo celého víkendu?
No jasně. Já nemyslím na… nezáleží na tom, jaký je ten který den, každý den může mít vlastní náladu, je ale důležité nemít v rámci jednoho dne příliš mnoho od téhož, mělo by to být hudebně natolik různorodé, aby v tom sále člověk vydržel sedět celý den.
Já to vydržel. A když bereme festival jako celek, musíš přemýšlet o tom, co se zrovna děje na jiných pódiích?
Kdepak. A nikdo mi nikdy neřekl: Ne, tuhle kapelu pozvat nemůžeš.
Máš volnost…
Prostě jim pošlu seznam a oni řeknou fajn, to je všechno.
Je tvoje scéna placena stejně jako ostatní festivalové scény? A jak zapadá do celkové struktury festivalu?
Nemám ponětí, netuším, jak to funguje, jak ten festival funguje jako celek. Vím jen to, jak funguje moje scéna a i tam je spousta věcí, které nevím.
Ptám se proto, že by mě zajímalo, zda musíš žádat o další granty nebo shánět dodatečné finanční zdroje. Peníze jsou pro podobné akce často velkou překážkou a někteří si pak stěžují, že jejich kurátorská svoboda je limitována financemi.
Ne, nic takového nedělám, prostě kurátoruju a jedinou nepříjemností je, že musím vměstnat kapely do rozpočtu, tedy rozhodovat, kolik se jim zaplatí. Máš patnáct kapel, určitou částku a už to jede: Jé, tenhle chlápek letí ze Států, takže dostat ho sem bude stát 600-1500 EUR… a já to musím vyřešit, což je fakt opruz. Líbilo by se mi jenom říct si: „Dovezte mi tuhle kapelu“ a víc se nestarat, ale takhle ta práce nevypadá.
Byly tam kapely ze Států?
No, Spencer (Monopoly Star Child Searchers), ale loni jsme měli dvě, tři americké kapely. Letos jsem jich asi deset nakonec nemohl pozvat kvůli finančním nebo časovým potížím a tak.
Takže nejsi anti-Američan.
Většina kapel, které bych obvykle chtěl, pochází ze Států, takže percentuálně… Státy, Belgie a Finsko, to jsou pro mě ty hlavní země.
Jan Anderzen: Obvykle ti na scénu ale přidají pár kapel, které sis nevybral… jak to funguje, musíš je vzít?
Ne, prostě mi řeknou: „Domluvili jsme na scénu Other Sound ty a ty kapely“ a já řeknu OK.
A platíš je ze svého rozpočtu?
To jde z jiného rozpočtu.
Jiný kurátor prostě někde jinde už neměl místo…
Nebo si myslí, že by se to na Other Sound hodilo.
Kdo přišel s tím názvem Other Sound?
Hlavní organizátoři festivalu.
Co si o něm myslíš?
Je poměrně neškodný. Je dobré, když jsou věci jednoduché.
Other Sound je docela jednoduchý název… a je to jenom jedno slovo.
Jan: No, jsou to dvě slova.
To je pravda. Jsou to dvě slova i ve finštině?
No, to se nedá…
Jan: Na vizitku by se to nevešlo.
Kdybys to přeložil, znamenalo by to něco jiného.
Jan: Kdybys to přeložil, znamenalo by to něco jako „ten druhý zvuk“…
Když jsi chystal letošní program, nebyl tam jen experimentální pop, abych použil tvoje dřívější slovní spojení, ale i mnohem divočejší věci a vedle nich i docela skalní bigbít…
To je pravda. Strašně se mi líbila Tomoko Sauvage, francouzsko-japonská umělkyně. Její koncert mě opravdu dostal a je úžasné moci tyhle věci nabídnout dvaceti tisícům lidí, kteří na tu scénu možná zavítají. Každý rok se najde pár lidí, kteří tady objeví experimentální hudbu a dojde jim: „Mně se ty sračky na hlavní scéně nelíbí, tady je to dobrý…,“ protože já jsem si tím nikdy neprošel. Byl jsem na festivalu Ruisrock a Nick Cave se mi samozřejmě líbil, ale bylo by skvělé, kdyby tam měli experimentální scénu, protože za ty roky bych na ní objevil třeba dvacet kapel.
Jan: Už jsi říkal, že jsi přestěhoval Other Music do většího sálu, protože v posledních letech bylo narváno?
Jo, v předchozích letech byla v jiném sále víc uprostřed festivalového areálu, ale bylo to tam moc malé, jen asi pro 200 lidí, zatímco to tohohle sálu se vejde nějakých 800. V předchozích letech bylo tak plno, že na ty koncerty byly fronty a spousta lidí se nedostala dovnitř. Letos chtěli zkusit větší sál a překvapivě to fungovalo. Jen by mě zajímalo, jestli to není ten důvod, proč tam na pár koncertech bylo jen 20-30 lidí… protože je to teď trochu z ruky, možná že běžné publikum k nám už teď nezabrousí jen tak náhodou.
Není to tak z ruky, ale není tam cedule.
Je, ale malá.
Máš něco společného s řešením interiéru? Podle mě bylo moc hezké poslouchat v houpacím křesle.
Ne, ale taky mi to přišlo moc pěkné. S tím, jak to tam uvnitř vypadá, já většinou nic společného nemám .
Jan: Ale jsi kurátor i přes vizuální umění… když jsme s Willem dělali sochu, bylo to na tvůj popud.
Jo výtvarníci… já myslel, že myslíš VJe… ano, každý rok je v sále nějaká instalace. Myslím, že loni Jan a Wille Klén udělali opravdu úžasný barevný trojrozměrný objekt ve tvaru ptáka tři metry na dva… To bylo moc hezké, výborně se to do toho starého sálu hodilo. Letos udělal Anssi 8000 sedm postav, sedm samurajů stojících před duhou…
A s VJi nemáš nic společného? Ty ti tam prostě pošlou?
Je to nějaká skupina nebo společnost, která to pro Flow dělá každoročně.
Zdá se mi docela extrémní mít je v každém vystoupení, dodává to celé situaci další energii, ať už to hudebníci chtějí nebo ne.
No, ještě před třemi lety jsem žádného VJe neznal, teď už pár VJů, které bych tam rád měl, znám, ale já nevím… ještě jsem se nerozhodl. No a taky mě ještě nikdo nevyzval, jestli chci něco takového příští rok vůbec dělat. Ale mám pár doporučení a pár věcí bych rád změnil.
Kdy musíš začít s přípravami na další ročník?
No to je problém, protože touhle dobou ještě nikdy nevím, jestli to budu dělat i příští rok, ale tak je to pokaždé a pak mě o to někdy v březnu nebo dubnu požádají.
Není už pozdě na letenky?
Letenky se obvykle rezervují s měsíčním nebo dvouměsíčním předstihem.
Tak pozdě? To je docela drahé…
To je prostě… hele, já to nedělám, ale tak je to, jestli se nepletu, každý rok. Je to opravdu pozdě, ale ono je všechno opravdu pozdě.
Peníze stranou. Kdybys dělal kurátora Other Sound i v příštím roce a mohl něco změnit, aby vysledkem byla akce tvých snů, co bys udělal jinak? Nebo co by mohl festival udělat líp?
Já bych to prostě pojal mnohem víc holisticky, jako že by všechno mohla řídit malá skupina lidí – VJing, vizuální stránka, světlo v sále, o všechno tohle by se mohla starat malá skupina lidí, kteří navzájem spolupracují.
Tedy decentralizace tvé role a přenesení kurátorských aktivit na skupinu se specializovanými členy?
Jo, protože světla jsou velká věc v každém prostoru, takže kdybychom měli jednoho člověka jenom na světla, bylo by to úžasné.
Ale spolupracoval by s ostatními na realizaci společné vize…
A ještě drobnosti jako to, že na levé straně sálu byla spousta místa a mohly se tam třeba postavit šachové stolky a lidi by si mohli přijít zahrát. Moc se mi líbily ty „tlusté“ polštáře a houpací křesla.
Takže na celkovou atmosféru prostředí myslíš víc než na to, jaké slavné kapely by mohly zahrát.
Když hrála Tomoko Sauvage, říkal jsem si, že by bylo opravdu hezké moci si při jejím koncertě zahrát šachy, byl by to totální zážitek, lepší než jen sedět v křesle a dívat se a poslouchat. To samozřejmě můžeš, to je jasné, ale kdyby ses tam jen tak poflakoval a najednou by si lidi začali vymýšlet vlastní pravidla inspirovaná hudbou… různé věci se dějí.
Otevřely by se ti brány podvědomí.
Ne.
Nejsi mystik?
Ne, ale byl by to jiný zážitek. Podívej se na balónovou scénu, je jiná, protože má nahoře veliký bílý balón. A to je všechno, nic víc.
No, má kulaté pódium, to je taky docela divoké.
Ale jednoduché. Nemyslím jednoduché postavit, ale ta myšlenka je jednoduchá a je něčím zvláštní. Ze všeho nejmíň mám rád pravoúhlá pódia, rovná, modročerná… to se mi vůbec nelíbí a připomíná mi to můj neoblíbený „bahnofestival“ v Glastonbury.
V předchozích letech byla vaše scéna v sále, zatímco všechny ostatní pod širým nebem. A budova, kde jste sídlili, měla výrazného ducha…
Jo, předchozí ročníky byly intimnější a nebylo tam takové echo a dozvuk. Na podlaze byl koberec a normálně se ta budova používala jako taneční studio.
Jan: Já myslím, že je to cirkus. Black box ideální pro tanec, cirkus, divadlo, takže s opravdu dobrou akustikou.
Snažím se představit si cirkus s kobercem.
Jan: Současný cirkus.
Myslíš, že pokud budeš v kurátorské činnosti pokračovat, budeš vždycky chtít pořádat akce v sálech, protože všechno ostatní kromě filmů je venku?
Já bych byl spokojen, kdyby například… někteří hudebníci mohli být na balónové scéně a někteří…
…takže máš na mysli decentralizaci celého festivalu.
Jo, to by mohlo být fajn… Balónová scéna je fajn… a taky nevím, jestli je dobře mít tu vlastní kategorii Other Sound, ale asi jo, třeba pro lidi, kteří si řeknou: „Jé, to jsou ty blbosti, tam nepůjdu,“ i pro ty, kdo si naopak řeknou: „To jsou ty dobrý věci, tam půjdu.“ Líbilo by se mi, kdyby v tom bylo víc náhody a lidi prostě choodili na kapely, které „znějí dobře.“ Důvodem, proč jsme se přestěhovali do velkého sálu, bylo, že se nám nevešli lidi, pokud na pódiu byla nějaká početnější kapela, ale proč by se tyhle kapely nakonec nemohly objevit na hlavním pódiu… Nebo bychom tam dali i ty menší a vidělo by se. To by se mi líbilo, ale samozřejmě k tomu nedojde.
Možná je to z ekonomických důvodů, nevím… ale spousta, možná většina lidí, se kterými mluvím, jsou například proti myšlence obchodu s deskami, kde je všechno seřazeno abecedně. Lidi opravdu chtějí oddělené žánry. Tvoje myšlenka organizovat všechny scény tvůrčím způsobem společně a nabízet publiku překvapení se mi líbí, ale asi rozumím tomu, proč je tolik lidí proti. Spousta lidí by si nekoupila lístek do kina na „film“ a nespokojila se s čímkoliv, co zrovna budou dávat. To jsme měli u nás, když jsem byl kluk… ale při dnešních cenách by do toho lidi asi nešli. A je tu i tlak konzumu: lidi si myslí, že vědí, co chtějí a jaký se jim dostane zážitek, takže jdou na koncert a snaží se získat právě ten zážitek a ne jiný, ať už je to cokoliv, ale obvykle jde o něco, co jim našeptala propagační masírka, která je v nějaké podobě všudypřítomná. Ale může dojít i tomu, že lidi buď přijdou na tvou scénu a objeví hudbu, jakou ještě neslyšeli, nebo se zkrátka rozhodnou, co chtějí slyšet a jdou za tím. Neexistuje jedna správná cesta, obě jsou správné, ale já si myslím, že pokud se hudbou zabýváš nějakou dobu, zejména experimentální hudbou všeho druhu, začnou být tyhle malé žánrové škatuly čím dál méně užitečné.
Ano, a čím hlouběji se zavrtáš do jednoho stylu, tím víc začneš najednou mimoděk vytlačovat to ostatní a začne to omezovat tvoje tvůrčí schopnosti, takže… já si chci prostě vybírat to, co neznám, ať už je to Don Cherry nebo Neneh Cherry, pokud je to dobrý, je to dobrý. Ale rozhodně říkám ne na gigalo cherry, Eagle Eye Cherryho, na to jaksi… jsou ještě nějací Cherryové?
A teď natáčíš samurajský film.
Jo, haha.
Je to tvůj první?
No, natočil jsem něco přes padesát hudebních videí.
Padesát!
Tak nějak.
Pět nula?
Jo.
No, to je hodně.
No jo. No a možná patnáct autorských filmů.
Natočil jsi i nějaký klip Kemialliset Ystävät?
Ne, protože natočit opravdu dobrý klip Kemialliset Ystävät je velice těžké.
Jan: Ale něco jsi chystal nebo tě o něco žádali, ale nějak se to neděje…
Ne ne, něco se děje… dělám nějaké pokusy, ale víš co, člověk nikdy neví…
Jan: Experiment se zrychlením času?
To je populární přístup.
Jo, velice.
A jak postupuješ, když děláš video?
Když dělám klip nebo autorský film, začíná to obvykle nápadem, pak si velice pomalu vypracuji takový hodně abstraktní scénář, pak začnu natáčet a pak musím stříhat, takže postupuju úplně normálně, tak jak se to dělává.
Zjistíš třeba při střihu, že se původní myšlenka proměnila?
Ano ano, to je věc, kterou musíš… na před každým krokem musíš zjistit, co máš, a další krok udělat v závislosti na tom. Je strašné pozorovat ty lidi z filmových škol, co mají schůzku, kde vymyslí scénář, pak to natočí, stříhají a pořád se odvolávají na ten první den: „Ne, takhle to nemůžeme udělat, protože jsme si přece řekli, že to střihneme takhle.“ Při každém kroku musíš přehodnocovat svůj přístup a to, čeho můžeš dosáhnout, měřit s tím, co zrovna máš. Je strašné vidět lidi, kterým to nedochází, a stejné je to se všemi uměleckými formami, každý den musíš přehodnocovat a to je na práci na tomhle filmu to nejlepší, protože lidé, s nimiž pracuju, Mika Rättö, Tuomas Laurila, Harri Sippola, Pasi Salmi, Tuomas Niskanen, Anna Elo, Anna-Mari Nousiainen a další lidé z Pori, jsou opravdu otevřeni všemu.
Tak se mi zdá, že tvůj přístup k filmování je vlastně docela hudební. Kolik lidí se účastní a jak vypadá kolektivní tvůrčí proces?
Ten film je adaptací divadelní hry z roku 2009…
Napsané jedním ze spolupracovníků na filmové verzi?
Ano, většina lidí, kteří se podíleli na divadelní verzi, se nyní účastní i natáčení. Já jsem asi jediný, kdo s divadelní verzí neměl nic společného, jen jsem se na ni jel podívat. A celý letošní rok natáčíme a přepisujeme scénář za pochodu a příští rok nás čeká celá postprodukce… zvuk, střih, barvy atd., ale i tyhle věci už tak trochu děláme za pochodu. Tento čtvrtek a pátek půjdeme střhat scénu, kterou jsme natočili minulý týden. Děláme to tak proto, že se tím učíme. První scénu jsme natočili někdy před rokem, trvalo nám to čtyři dny a ještě pořád jsme ji nedokázali sestříhat, zatímco jinou scénu jsme později točili jenom jeden den a stříhali šest hodin. Přitom v konečné podobě to bude stejné množství materiálu, takže je vidět, že jsme se hodně naučili… Naučili jsme se jak pracovat a strašně moc o tom jak točit filmy, je to teď naše škola. Nikdo z nás filmařinu nestudoval.
To může být výhoda.
To určitě je. Pracoval jsme na pár celovečerních filmech a tohle natáčení je mnohem uvolněnější. Když má někdo nápad, nikdy ho… vše je vítáno.
Takhle by se asi dal popsat i tvůj kurátorský přístup. Možná bys mi, než skončíme, mohl říct název a vysněné datum premiéry.
Název zní Samurai Rauni Reposaarelainen. Rauni je finské jméno, Reposaarelainen znamená, že se to odehrává v Reposaari, což je místo na západě Finska, takže celý název znamená Samuraj Rauni z Reposaari – Reposaari je příjmení i místo. Předběžné datum premiéry je prosinec 2015… opravdu bych to chtěl do té doby dokončit. Nechci na tom dělat déle než čtyři roky.
www.fonal.com
www.flowfestival.com
www.samurairaunireposaarelainen.com
https://www.facebook.com/SamuraiRauniReposaarelainen
Překlad: Petr Ferenc
