Christoph Erb / Keefe Jackson / Fred Longberg-Holm / Tomeka Rein: Duope
The Urge Trio: Live In Toledo
Veto Records/Exchange (www.veto-records.ch/exchange)
Švýcarský saxofonista a basklarinetista Christoph Erb (1973) strávil v roce 2011 čtyři měsíce v Chicagu, kde navázal spolupráci s mnoha místními muzikanty a ovoce těchto nevšedních setkání, která mají dodnes pokračování, vydává na sublabelu svého vydavatelství Veto Records pod markou Veto Records/Exchange. Mezi jeho nejčastější spolupracovníky tady patří violoncellista a kytarista Fred Longberg-Holm, který se v rámci této „výměny“ podílel na CD Bererberg Trio (kde byl třetím do kolegia kornetista Josh Berman, čistě v duu s Erbem na albu Screw and Straw a na nahrávce Sack, kde je doplňovali kontrabasista Jason Roebke a bubeník a elektronik Frank Rosaly.
Fred Longberg-Holm (mimo mnohé a mnohé jiné žák kompozice u Anthonyho Braxtona, člen Chicago Tentet Petera Brötzmanna nebo spolupracovník Charlotte Hug či Zeeny Parkins) je supersideman i skvělý tahoun, jenž obohatí jakékoliv nahrávky či vystoupení svým sofistikovaným entuziasmem a dodá jim patřičný odpich a zároveň hloubku. To pochopitelně platí i pro disk Duope, kde mezi sebou kongeniálně komunikují dvě violoncella (to druhé pevně svírá Tomeka Reid) a dva basklarinety (druhý patřičně rozfoukává Keefe Jackson), což dodává celému dílu nesmírnou balanci a přes veškeré hudební čarování je to skutečně skvěle ukotveno. Všechny čtyři tracky mají tak obrovskou nosnost a bez ohledu na stopáž (od cca šesti do cca osmnácti minut) udrží pozornost nebo spíše vás do své košaté koruny vtáhnou a pohoupávají vás na svých zvukových větvích a větvičkách.
The Urge Trio, které tvoří všichni protagonisté alba Duope kromě Longberga-Holma, má právě díky své trojjedinosti úplně jinou strukturu. Je dle svého názvu naléhavější, ale de facto méně hravé a ztrácí onu balanci předešlého seskupení. Je to pochopitelně dáno i faktem, že jde o koncertní záznam, který má jiné milieu než studiová nahrávka. Původně klasicky vzdělaná i jazzem odkojená Tomeka Reid je zde jakýmsi středobodem, který občas stojí na místě, druhdy se rozpíná do stran, kde na ni útočí jako rozběsněný hmyz oba dechaři. Oproti uvolněnému Duope je tento opus výrazně nervnější. Tenorsaxofony a basklarinety tu mají větší prostor pro jakési permanentní sólování a to i ve chvílích určitého vykřikujícího či chvějivého jakoby skomírání a následného vstávání z popela. Nakonec je ale možno se přeci jen do tohoto mikrosvěta ponořit a nacházet ve všem onom hemžení řád podobající se životním cyklům v nejrůznějších podobách. To platí zejména o druhé části, která je i přes svou zdánlivou i skutečnou roztěkanost kompaktnější. Ale toto zdání může být dáno i tím, že jste poetiku The Urge Tria už vzali za svou.
