Již pátým autorským albem se vehementně hlásí o slovo švýcarský saxofonista Christoph Irniger, přičemž v triu jde o druhou nahrávku. CD Octopus nyní vydal nezávislý jazzový label z Curychu, Intakt Records. Po nadmíru vstřícně přijatém debutu Gowanus Canal (2012) je Christoph Irniger Trio o notný kus dál – je srozumitelnější, aniž by jakkoli ustoupilo ze svého hudebního hledačství; ona neortodoxnost je jen jaksi nenápadnější a méně agresivní.
Christoph Irniger se narodil v roce 1979 v Curychu. Pobýval často v Berlíně a New Yorku a studoval u Davea Liebmana, Marka Turnera a Ariho Hoeniga. V plejádě jeho spoluhráčů najdeme taková jména jako Claudio Puntin, Dave Douglas, Dan Weiss, Nils Wogram, Nat Su, Max Frankl, Mats Spillman, Christian Weber či Jean-Paul Brodbeck. Vlastní debutové album vydal v roce 2008 a jmenovalo se příznačně Chat Noir. Ano, jeho hudební jazyk je poněkud pošmourný, mnohdy vskutku černý, zdánlivě bez emocí. Ale opravdu jen zdánlivě. Jako lídr působí ještě v kvintetu Pilgrim, též v Noir, No Reduce a je členem např. Cowboys From Hell, Lucerne Jazz Orchestra a reggae kapely GG&The Informers.
Christoph Irniger v triu hraje výhradně na tenorsaxofon. A to velmi eklektickým způsobem, poučen o předchozí jazzové mistry tohoto nástroje, aniž by se stal – byť na jediný okamžik – jejich epigonem. Navíc jeho instrumentace je lehkodechá, jakoby nadýchaná, vlastně až zábavná, přitom rafinovaná a progresivní. Odmítá roli sólisty a doprovodné rytmiky, jak tomu v případě trií zhusta bývá. Všichni tři aktéři jsou si rovni, a proto vzniká pozoruhodné hudební předivo, ve kterém pospolu v jednom toku fungují melodie, rytmus a improvizace. Rytmiku, jež působí vpravdě až kongeniálně, tvoří izraelský bubeník Ziv Ravitz, avšak etablovaný na newyorské scéně (Joe Lovano, Avishai Cohen, Lee Konitz Quartet), jehož jsme měli nedávno (20. května) možnost vidět hrát v Praze v Shai Maestro Triu, a kontrabasista Raffaele Bossard, narozen sice v Los Angeles (žák Rona Cartera) ale žijící nyní ve Švýcarsku (Matthias Tschopp Quartet).
Všech deset Irnigerových skladeb se vyznačují sice jednoduchým, ale výrazně melodickým motivem, který jakoby klouže po hutném, repetitivním riffu, různě dynamicky i rytmicky variovaném. Především v baladách se pak často vzedme jímavý tón tenora, ne nepodobný tomu legendárnímu od Stana Getze (Dovescape, Iceland, závěrečná Peace In the End). V úvodním tracku Air lze vystopovat jasnou inspiraci minimalismem, stejně tak v Blue Tips. Hard-bopové, či až dokonce free-jazzové nálože vybuchnou ve skladbách Ocean Avenue, VGO, či Cripple X., kde tenorsaxofonový tón Irniger dokáže smysluplně rozechvívat, špinit, emočně řezat i lámat. Také rytmika zde hraje na tisíc a jeden způsob, je to jednoduše pekelná jízda do hudebního ráje! Další polohou tria je sice rozvolněná, ale nikoli free-jazzová skladba Dancin´Strukture. Svou náznakovostí, niterností až titěrností připomíná soudobou komorní hudbu. Titulní pecka Octopus pak spojuje be-bop s getzovsky zabarvenou melodií, jež postupně houstne a společně s vynalézavou rytmikou graduje. A potom nezbývá už nic jiného, než si navýsost vydařené album pustit znovu.
Christoph Irniger Trio: Octopus
Intakt Records (https://www.intaktrec.ch)