Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.
Po čtyři večery v polovině ledna dominoval jevišti divadla Alfred ve dvoře nízký dlouhý stůl s instalací zvukem i podobou mírně připomínající gamelan. Tomáš Procházka, Veronika Švábová a Vavřinec Němec kolem stolu s miskami, tedy něčeho, co leckdo pro banálnost předmětu přehlíží, rozehráli představení, v němž misky zněly uklidňující zvonkohrou i znepokojovaly nedostatkem času na patřičně obžerné naplnění. Handa Gote opět dokázali to, čím okouzlují od roku 2005, tedy z kutilství, hračičkářství a zálibě v jisté topornosti (hlavně ne činohru!) přirozeně, nezbadatelně a téměř zázračně vyvolat dojímavý, vtahující příběh. A tak hrdinčin úprk s nákupními taškami vrcholí uklidňujícím čajovým obřadem běžné tuzemské domácnosti. (Handa Gote dobře ví, že obřady nejsou to jen to, co mají v exotických krajích, a že společné jmenovatele „obyčejného“ zmenšují svět efektivněji než turistika a Instagram.)
Orloj i gamelan
Tak tedy gamelan. Misky keramické, skleněné, kovové, asi i plastové, na desce stolu na utěrkách dvojice mikrofonů… a lze sypat oříšky, nalévat vodu, ťukat náčiním. V rozích jeviště samozřejmě další dva stoly, ty, ke kterým usedají zvukoví tvůrci a manipulátoři a vrství, halí, echují. Miskami se Handa Gote vracejí tam, odkud okouzlili mimo jiné představením Houba. „Lidi nám radí, co ještě dělat,“ řekl mi po premiéře Tomáš Procházka. „Navrhují trilogii, aby k Miskám přibyly ještě Tácky a Dečky.“ Posledně jmenovaný kus bych věru rád viděl, už proto, že členové souboru jsou ve svém zkoumání proměnlivé taktilní každodennosti a fortele schopni i naučit se paličkovat a drhat z chemlonu.
„Mystika misek“, zněla nejapná otázka, kterou jsem položil Tomáši Procházkovi. Odepsal mi, že „inscenace má více vrstev, které necháváme ležet volně na sobě, nechceme žádnou z nich nabízet jako interpretační klíč. Každý si může vybrat.
Pro mnoho lidí to bylo jen ‚pohrávání si‘ s miskami a jejich zvukem, někteří jako recenzentka Tereza Dvořáková intenzivně vnímali vrstvu popisující kritický stav stále akcelerujícího světa a kolektivní ztrátu vnitřního rytmu.
Je tam jistá vrstva katolické mystiky, která se tam vytvořila víceméně sama, na začátku jsme si mysleli, že ta mystická stopa bude více budhistická. Třeba lopata jako symbol představuje v biblickém kontextu akt prokopávání se k hlubším duchovním pravdám a odhalování skrytých významů. Jsou tam postavy svatých z orloje, ale jsou tam také sekulární postavy z olomouckého orloje, které mají jako jediný atribut svou činnost a výkon.
Inspirací nám také byly postavy NPC z digitálních her (tedy postavy, které neovládá hráč, ale počítač).
Je to opět zádušní mše, jako většina předchozích prací Handa Gote, kde se často pracuje s odkazem mizejících věcí, činností, zvyků i konkrétních lidí. Tentokrát je to ale zádušní mše za nás samotné a za náš čas, který už nemáme.
Inscenace zobrazuje nemožnost vystavět poetický vesmír bez toho, aby do něj neprorůstala vrstva toho, jak je utvářen, vrstva zcela nepoetické práce, kterou vytváří neviditelní a bezejmenní pracovníci, ti praví NPC.“
V dalších poznámkách k provedení uvádí, že u představení, jež je zároveň koncertem i výtvarnou instalací, nelze opomíjet silnou choreografickou stopu. Ta je záměrně minimalistická, cituje z tanců přírodních národů a často proměňuje performery v součást scénografie, k čemuž působivě napomáhají otočné platformy – postavy se otáčejí jako na orloji.
Dokumentace, inscenace, objekty
Před dvaceti lety, 9. února 2005, se Handa Gote představili poprvé, kusem Noise. Bylo to také v Alfredu ve dvoře (Tomáš Procházka ještě nemohl tušit, že se jednou stane ředitelem scény). Souhrn handagotích představení, výzkumů a rukodělných výrobků, mezi nimi skleněnou industrii či nenahraditelnou freestylovou tyč, představuje kniha Handa Gote Research & Development 2005–2023.
Skoro sedmisetstránkový špalík nabízí kromě stovek fotografií představení a rukodělné tvorby souboru, jehož název značí páječku, řadu esejů, rozsáhlý rozhovor, který s členy Handa Gote vedl Luboš Svoboda, i náhledy do neopakovatelných jednorázových či site-specific akcí, jako bylo urbánní kempování či opravna. A ve Svobodově rozhovoru se poodhalí i tajemství handagotího skladu…
Handa Gote se rádi pohybují na hranici nevysvětlitelného („kdybych to uměl vysvětlit, nemusel bych to dělat,“ pronesl hudebník Andrew McKenzie vulgo Hafler Trio), o to překvapivější je pročítat si popisky u fotografií z inscenací. Snímky jsou to ve shodě s estetikou Páječů často nedokonalé, rozhodně jim chybí vymazlenost mainstreamové divadelní fotografie, v níž je snímek běžně efektnější a působivější než fotografovaný děj. Popisky upozorňují na tvůrčí pozadí připravovaných děl – například na to, že kimono v představení Trains bylo ušito z vlakového závěsu – nebo naznačují významy výtvarně působících „zpomalených živých obrazů“. Vida, on je to souboj jelenů, on je to rašelinový tanec spojený s úklidem a tyhle krámy jsou holdenovské „nástroje k ničení artefaktů a minulosti“.
Některé fotografie z, ehm, kultovního Rain Dance vznikly na před-digitální foťáky v rámci představení. Na jejich pozadí se zlatě sázené popisky luští obzvlášť dobrodružně. A jinde se u každého z desítek snímků souboru dozvíme: Společná fotografie.
Co se asi dělo?
Představení Handa Gote se až na výjimky obejdou bez dialogů, nikdy ale bez hudby a výrazné zvukové složky. Do hry vstupují instrumenty, kompozice i improvizace a ve výrazné míře efekty, jimiž je proměňován zvuk divadelní akce. Ta při svém plánování a zrodu s amplifikací počítá, performance a hudba se tedy ovlivňují vzájemně, kruhem.
Z několika inscenací a akcí Handa Gote vydali audiozáznam, tedy zvuk oddělený od vizuálního vjemu. Na Procházkově značce Meteorismo vyšly tři sestřihy audia pořízeného při urbánním kempování. V červnu 2011 performeři tábořili čtyřiadvacet hodin na piazzettě Národního divadla, odpočívali, bavili se hrami, hudbou a tancem, vařili, vyráběli třeba šípové hroty ze skla, když obsidián je tak vzácný, a dvě hodiny také vzývali peníze. Druhé kempování proběhlo v pasáži Archa, třetí před Novou saskou knihovnou v Chemnitzu. Všechna elektronická zařízení byla na baterky, půlhodinové audiozáznamy se nesou v lo-fi hlukovém duchu, který nás nutí domýšlet, co se asi zrovna dělo… Doporučeno milovníkům souborů, jako je Smegma, Nihilist Spasm Band či toho méně uchopitelného z díla Aarona Dillowaye.
Rozhlasový tým Handa Gote si říká Radio Laputa. Eponymní album – protože manipulovaná reportáž vydaná na bandcampu se stává albem – vzniklo během studentských oslav čtvrtstoletí Sametové revoluce, tedy 17. listopadu 2014, na Malostranském náměstí. Tým audioexpertů na místě zachycoval zvuk dění a páchal anketu na slavících, veškeré audio, sestříhané a navrstevné do čtyř stop, bylo pořízeno a zpracováno na technologiích existujících před rokem 1989, svou roli tu mají i zvuky z nalezených kazet.
Radio Laputa zapnulo mikrofony i na Pražském Quadriennale 2015, kde dokumentovalo dění kolem boudy – Handa Gote na přehlídce prezentovali instalaci The Hut. Nečekané výkřiky a prohlášení, překvapivé pády do hudby a z hudby, hlasy jeden přes druhý.
Rozhlasového záznamu se dočkaly i jedny z bujarých Šibřinek, pořádaných v Alfredu ve dvoře.
Faust Digital aneb Leibnitzův sen je kus, v němž se Handa Gote v roce 2020 vrátili k faustovskému tématu a zároveň akcentovali proměnu světa čím dál víc generovaného počítačem. Hudba je generována zcela, text spoluurčen odpověďmi chatbota. Připraveno pro PremEdici Radioateliéru. O dva roky starší loutkové představení Fausta na starý text namluvený pimprláčtinou vypustili Handa Gote v podobě audiozáznamu na youtube. Je to jako poslouchat desky s Hurvínkem, některá hláška občas umře na nedostatek vizuálního vjemu, jinde je fantazie tímto nedostatkem mocně bičována.
V inscenaci Eleusis (2016) se Handa Gote nechali okouzlit online hudební scénou vapor wave a hypnagogického popu. Retro počítačů se na zeleném pozadí setkávalo s řeckou mytologií a estetikou spotřebních audiokazet. „Mystérium cesty za znovuzrozením, které ale možná nepřijde,“ vydání na MC nemohlo nenastat.
A konečně je tu dvaadvacetihodinový archeologický remix zvukového archivu Handa Gote. V tom se dá bydlet.