Každý žánr se potýká s bolestivými stereotypy. Např. že metal je jenom pro tvrdé hochy, techno se neobejde bez drog, nebo že se soudobá vážná hudba nedá poslouchat, protože je příliš depresivní a vhání své posluchače do náruče nekonečné úzkosti z moderního světa.
Patří k dobrému vychování obhájců tohoto žánru, že občas přináší texty o projektech a tvůrcích, kteří ve svých dílech pátrají po příjemných emocích. Jedni vyznávají apollinský přístup ke kráse, jiní se nebojí radosti ze zemitých rytmů a smyček či opulentní instrumentace. Velká jména současné skladatelské scény jako Hans Abrahamsen, Kaija Saariaho, John Adams a mnozí a mnozí další se zkrátka poslouchat dají a v případných škarohlídech čekající zvukovou apokalypsu dokážou vzbudit dokonce i libé pocity.
A pak tu máme Claru Iannottu, která s výše zmíněným klišé o trudnomyslné hudbě a zvukům připomínající „tahání kočku za ocas“ (abych vzpomenul jednu z nejotravnějších průpovídek, kterou jsem měl tu čest slyšet od zřejmých mučitelů domácích mazlíčků) nedělá velkou hlavu. Její album Moult, vydané loni u rakouského labelu Kairos, je hodinovým výletem do deprimující zvukové krajiny, v níž se střídají výbuchy agrese s přiškrceným táhlým sípáním. Už samotné názvy skladeb vyvolávají v člověku úzkost. Tak třeba Moult znamená línání či převléknutí kůže a Iannotta začíná svůj komentář ke skladbě pro komorní orchestr stejného názvu takto: „když se pavouk vysvléká [brr!], nejprve se zbaví svého exoskeletu, sám sebe obnoví a nechá za sebou materiální obtisk své dřívější podoby.“ Výborná volba metafory pro již tak děsivé znějící skladbu. Iannottu fascinuje dvojí temporalita obnaženého pavoukovce, který má v procesu svlékání jaksi dvě těla. Ve skladbě Moult si italská umělkyně představuje orchestr jako zvíře schopné zbavit se své kůže. Ansámbl odvrhuje svou vlastní minulost, svou dřívější formu, ovšem tato forma jeho nyní opuštěného těla diktuje proces růstu a upevňování nové kutikuly. Celá skladba je prodchnuta podivným očekáváním čehosi, bolestivým přechodem z jednoho neuspokojivého stavu do dalšího. Pomocí technicky bravurně zvládnutého bohatého zvukového arzenálu rozepsaného mezi členy komorního orchestru vytváří Iannotta organicky se formující zvukovou hmotu, v níž na mnoha úrovních probíhají procesy napínání, zužování, drásání, destrukce i rekonstrukce.
O pavoučí metafoře není třeba vědět, aby člověk vycítil existenciální drama čišící z této hudby. Iannotta se vyhýbá subjektivním motivacím a inspiracím, nebo je minimálně veřejně nesdílí. Pavoukova snaha vymanit se z neblahé situace se dá nicméně snadno přenést i do lidské zkušenosti a skladby Clary Iannotty tak, alespoň ve mně, podtrhávají i jistou lidskou „dvojí temporalitu“. Každou proběhlou sekundou vyjadřujeme naši vůli žít a zároveň jsme s každou z nich blíž ke smrti. Nekonečné tenze mezi nevyhnutelným koncem a chutí k životu se odjakživa promítají i v umění a v díle Clary Iannotty působí obzvlášť citelně.
Pokud se vám zdá moje přemítání o smrti na základě skladby o převlékání pavouka trochu přemrštěné, zmínil bych název poslední skladby z alba, „dead wasps in the jam-jar (ii)“, tedy něco jako „mrtvé vosy ve sklenici od marmelády“. I zde se manifestuje Iannottin neuvěřitelný cit pro zvukový detail. Mnoho hráčů na housle by podle poslechu některých částí asi ani nepoznalo, že poslouchají hudbu napsanou pro jejich nástroje. Namísto toho skladatelka buduje plochy znějící ve sluchátkách jako experimentální elektronická hudba. Byť se v některých skladbách elektroakustické stopy vyskytují, dominantní složkou jsou akustické nástroje. Stejně jako v případě jejího posledního alba u labelu WERGO se čtyřmi skladbami pro smyčcové kvarteto (a občasné elektronické nástroje či různorodé fyzické objekty) Iannotta standartní klasické obsazení přetváří v generátor zcela unikátních zvuků. Vynalézavý způsob takového počínání připomíná Iannottina o mnoho let staršího kolegu – lovce zvuků a hudebního dobrodruha Helmuta Lachenmanna. Iannotta má ale jinou estetiku a pro každého, kdo je ochoten riskovat ztrátu dobré nálady připravuje podivuhodně temný, jedinečný ponor do mohutného zvukového prostoru, v němž je snadné se ztratit a konfrontovat se třeba i s vlastními vnitřními pavouky.
Clara Iannotta: Moult
KAIROS (https://www.kairos-music.com/cds/0018004kai)
Spotify
P.S.: na stránkách vydavatele lze zdarma stáhnout také booklet, ve kterém se dozvíte více o inspiracích k jednotlivým skladbám a mnoho dalších relevantních informací.