- Inzerce -

Cluster Ensemble Plays Philip Glass

Ačkoliv jsem odedávna vyznával spíše Steva Reicha a Terryho Rileye, podmanily si i mne Koyaanisqatsi a Powaquatsi Philipa Glasse natolik, že jsem se zaposlouchal i do dalších jeho děl včetně symbiozování s hudbou Davida Bowieho a Briana Ena. Současné trojalbum s názvem Cluster Ensemble Plays Philip Glass tento zájem oživilo a výběr pěti komponistových děl z let 1968 až 1970 mne vrátil ke kořenům jeho hudby, tedy k minimalismu non plus ultra. A je zásluhou Cluster Ensemble (a pochopitelně i Hevhetie, která tento komplet vydala), že se s takovou pietou a zaujetím, bez jakýchkoli nežádoucích odbočení, tohoto úkolu ujala. Říkám-li Cluster Ensemble, mám samozřejmě na mysli především Ivana Šillera a Fera Királyho s elektrickými varhanami, kteří sami ovládli čtyři z pěti Glassových rozměrných děl a oděli je do fascinující nelomenosti. Říkám-li Cluster Ensemble, ať už jde o toto kreativní duo nebo o širší obsazení, musím uvést, že jde o soubor, existující od roku 2009, že jeho první koncertní vystoupení nabídlo Six Pianos Steva Reicha, a že se soustavně věnuje interpretování současné hudby od dvacátého století, k čemuž od roku 2013 náleží zájem i o Glasse.

Právě Two Pages patří se svými více než 28 minutami k záležitostem, které se svým opakováním s drobným proměňováním ad infinitum vkrádají nezadržitelně do mysli a setrvávají; je to permanentní mementování, vynervózňující zavrzukování jakoby ve smyčce, zjednodušované i vrychlované s drobnými jakobyzaklopýtněními. Je fakírské i epikurejské zároveň, strojově ustrojené, s nadopovanými přiznávkami a prosvítávavým okolkováním či výtržnostním ztajemňováním, jež ničím nenarušuje, jež ničím podstatným nerozhojňuje, jež docela prostě trvá. Autor (a s ním interpreti) necítí potřebu vyvléci se z daného nasměrování, buď je rozhlubují nebo mělní, neustále nabírají dech k bezpřeryvnému prolongování, provariovávanému a repetovanému, probloudivě závitněnému a okysličovanému zátočnými či zákružnými posuny. Přes zdánlivě nepohybnou monotónnost má kompozice svůj vnitřní vývoj, probrusněně progradovaný a zákličně sprchovaný. Celek právě bez vydatnějších přiznávek nebo s jejich potlačením je svou opakujícností prorentgenovaně přiznávavější, nervnější.

Což neplatí pouze pro jmenovanou kompozici, ale (do)týká se to trojkompaktu veskrze. Hned téměř osmnáctiminutová Music in Fifths vyznává tytéž principy, pouze ve zmnoženější podobě. Elektrické varhany tu přicházejí k uplatnění v ještě vehementnějším pomlázkování, účinkují s rozsochaceným pulzováním, hromadivě bobtnají a durdivě vyvěrají, okolkujícně rouní a rozhoupávaně se přisouvají. Jsou nástražně dýmnivé, utrhačně ropotivé, nešmodrchavě průtočivé.
Rovněž více než devětadvacetiminutová Music in Contrary Motion je ve své zaprůzračněné dychtivosti více těkavá (či zatěkaná), utíkavě zvonivá a propustně prostupná, rozzářivkově vehementní i zase pozadýchaně zaploužilá. I když varhany probloudivě bloumají, nejsou zabloudivé, i jejich bledničková ropotavost je zaměřena na výdrž (jak hráčů, tak posluchačů), je pohnutlivě potutelná a hračičkově pohrávavá. Hráči si s bezbřehou prolínavostí podiskutovávají, jako by chtěli dotvrdit, co už bylo řečeno, utvrzují se v tom, zpytují se, točebně i přesbřežně se prohudrovávají, limbují, litánují, ale především maratónují. Veplouvají do takřka totožných meandrů, uhádnivých, propojivých, prokluzných, takřka neodrůzněných. Je to klučivostní hra na nekonečno.

Také více než osmnáctiminutová Music in Similar Motion zopakuje toto až hazardní kluzmování, byť v jiné tónině, repetitivnost dochází ad absurdum, přičemž hledačství se proklubává i v co nejomezenější škálovosti, je prubovaně výdržnostní a narážlivě obnášivostní. Glass (a s ním oba varhaníci) používá ohraničenost jako metodu, v jejímž rámci rýžuje to, co chce zvýraznit, na vykolíkovaném minipozemku bez širšího okolí, protože hraniční přechody pro něj neexistují, tam jsou pověstní leones, před nimiž bychom měli být obezřetní. Krouživě střídmé a pluživé monotónění se tudíž vystupňovává i zužuje, je nadnášivě korepetující i teteřivě neverendingové, dlouhodobě proskočivé, přesto však (jako je tomu i v ostatních skladbách) vždy – tady ovšem po dlouhodobějším závěrkování – nastane kýžený okamžik (s)pádného uzavření.

Závěr této pentalogie skutečně coronat opus, protože více než padesátiminutová Music with Changing Parts si nevystačí pouze s duem; k dvojici Šiller / Király se střídavě (viz changing) připojují další varhanice Zuzana Biščáková, sopránsaxofonista a tenorsaxofonista Nikolaj Nikitin, klarinetisté Martin Adámek a Branislav Dugovič (ten i s basklarinetem), trumpetista Robert Kolář, flétnisté Fabian Franco Ramirez a Veronika Vitázková (ta i s pikolou) a marimbistka Lenka Novosedlíková. Přístup je sice v podstatě totožný jako v předchozích dílech, je však zaobalenější, snování jednotlivých nástrojů, které se ztotožňují s oběma hlavními protagonisty, proniká z moderované potichlosti a nabývá pokoušivosti, nikdo tu nevybočí z řady, všichni se probíravě prostřídávají a nad posouvavými elektrickými varhanami se střídmě i zarouhávavě, nevzušeně i nevyrušivě nadnášejí. Všichni mají přesnou mušku, s jakou rozevírají diapazon neskrumáživě, s pokojným razancováním. Pableskování nástrojů probíhá snovačsky i s rozohňováním, kolovrátkově i honitebně; záleží na tom, jak který nástroj zabarví hudební tok. V tom je hlavní proměna této kompozice: v přidávaných ozvučováních dalšími nástroji k základní osnově, zvuky přihalděnými, flétnovými, řezavými (basklarinet), zvírňujícími, marimbovaněnahrnovanými. Je to vnitřní pnutí, střídání souher, klenoucích se nad rytmizovaným podložením, předsazovaných i záskokovaných. Je to shrnovaná jednota v prostřídávaném promiskuitování.

Mladě obsazený Cluster Ensemble, který má za sebou na devadesát koncertů a vystupoval jak v Evropě, tak ve Spojených státech, patří dnes k formacím, které dokážou precizně a s entuziasmem postihnout a vystihnout klíčová díla dvacátého století i současnosti právě s důrazem na jejich experimentálnost či neobvyklost. Je i v tomto případě uvedeným skladbám práv a zasloužil si v tomto smyslu oprávněně skladatelova ocenění po jednom z koncertních provedení.

Cluster Ensemble Plays Philip Glass

Hevhetia (www.hevhetia.sk)


Dlouhé stíny, odcházející světlo a skicář nočních můr Davida Tibeta

Do Prahy se v listopadu vracejí Current 93. Po osmnácti letech vystoupí v kostele sv. Šimona a Judy.

Kytara řítící se z kopce

Marc Ribot hvězdou třídenního festivalu v Labské filharmonii.

Zkouška sirén: Caligula jako opera?

Nová podoba skandálního bijáku drží pohromadě hudbou. 

faust z Berlína

Bubeník Werner Zappi Diermaier dovedl novou sestavu krautrockových legend Faust k druhému albu. Přizval k tomu členy Einstürzende Neubauten i die ANGEL.

Udržitelnost, improvizace i umělá inteligence

Projekt Sustain v Hybernské pokračuje.

Třicet let v zajetí hluku

Radek Kopel o zvukovém proudu jednoho gruntu a řady jmen.

Hermovo ucho – S patosem v srdci

Brno Contemporary Orchestra zahájil novou sezónu koncertem na téma „Kardio“.

Hudební Grand Prix v Monte Carlu

Intonarumori ve městě posedlém automobily – premiéra Luciana Chessy.

Zkouška sirén: Rok české hudby jinak?

Smetana a Stockhausen se potkají na brněnské Expozici nové hudby

Extrémně raritní nástroj, na který si nestačí párkrát zahrát

S Miroslavem Beinhauerem o sólovém albu pro šestinotónové harmonium.