Francouzka Cécile Schott alias Colleen je svéráznou figurou na hudebním poli. S nerozlučnou renesanční violou de gamba a samplerem podniká dobrodružné výpravy do různých avantgardních krajů už více než dekádu a pokaždé dokáže zaujmout mnohem širší okruh posluchačů, než přísně specializované avantgardní publikum. O původu jejích experimentů, ale také o kořenech jejího nového alba Captain Of None jsem s Cécile vedl obsáhlou e-mailovou korespondenci.
Celé roky jste kombinovala povolání učitelky angličtiny v Paříži s hudební kariérou na alternativní scéně. Co nakonec rozhodlo, že jste se naplno začala věnovat pouze hudbě?
Studia učitelství jsem ukončila v roce 2001 a začala učit rok poté. Nahrávat první písničky na debutovou desku Colleen jsem pak začala v roce 2003. Když jsem album domíchala, poslala jsem jeho promo několika labelů, aby zjistila, jestli vůbec někdo bude mít o mé hudební vize zájem. Bylo mi tehdy šestadvacet, tedy více než deset let poté, co jsem se začala čit nejdřív na klasickou a poté i elektrickou kytaru. Hudba mě od té doby úplně pohltila. Ovšem fakt, že jsem z malého města, a možná i z velmi nesebevědomého rodinného zázemí, mi zabraňoval vůbec přemýšlet o tom, že bych se stala profesionálním hudebníkem. O koncertování jsem snila dlouho před prvním vlastním vystoupením, ale na desku jsem vůbec nemyslela. Vždyť pořízení kvalitního záznamu bylo v devadesátých letech mnohem komplikovanější a nákladnější než v dnešní době. Až když jsem přibrala do hry počítač, který byl díky samplování náhle schopen uskutečňovat moje hudební vize a navíc bych schopen díky kvalitnímu ale cenově dostupnému softwaru, je připravit ke komerčnímu vydání, jsem náhle byla schopna dotáhnout veškerý proces, až na samotné vydání, do konce. Když pak se mnou The Leaf label uzavřel smlouvu na vydání tří desek, jednalo se o víc než splněný sen. Tohle byl krok nad mé nejbujnější očekávání. Hned o rok později jsem šla jako učitelka na poloviční úvazek, abych měla více času na skládání hudby a koncertování, ale ani to se neukázalo jako ideální řešení. Pořád jsem dostávala další a další nabídky na hraní, do toho jsem prožívala po hudební stránce opravdu inspirativní období. Žonglování mezi těmito dvěma povoláními bylo čím dál tím víc fyzicky i psychicky náročné, a tak jsem požádala školu o neplacené volno. To mi bylo, na druhý pokus, v roce 2006 na poslední chvíli poskytnuto. Často si říkám, jestli bych měla odvahu okamžitě dát výpověď, kdybych to volno nedostala. V každém případě jsem si vzala volno, vyrazila na první turné po Japonsku, nahrála desku Les Ondes Silencieuses a začala ji propagovat. Když jsem se pak na konci roku dozvěděla, že ministerstvo školství mi odmítá poskytnout druhý volný rok, pochopila jsem, že příležitost zasvětit svůj život hudbě už třeba nikdy nedostanu, a s učením se rozloučila. Podivnou ironií mě krátce poté, co jsem odešla na volnou nohu, přepadlo dlouhé hluché tvůrčí období. To jen ukazuje, jak je život nevyzpytatelný.
A jak se vám dařilo dál?
Hluché období mě naštěstí za pár měsíců opustilo. Období bez inspirace jsem překlenula koncertováním, které se přelilo i přes celý rok 2009. O rok později jsem už začala pracovat na nových skladbách. Nicméně mi trvalo tři roky, než jsem dala dohromady nahrávku (album The Weighing Of The Heart), se kterou bych byla spokojena. Poprvé jsem do své hudby zakomponovala svůj hlas, také jsem ji více rytmicky rozhýbala.
Co vás přimělo přestěhovat se z Francie do Španělska?
V první řadě láska (přestěhovala jsem se ke svému příteli, ilustrátoru Ikeru Spoziovi, který zde už delší dobu žije). A pak taky potřeba přejít na jiný, klidnější životní styl blíže přírodě. Směs extrémní chudoby a nesmírného bohatství, kterou nabízí dnešní Paříž, na mě působila vysloveně tíživě. Uklidnění mě poskytla blízkost moře, kopců a hor. To vše mám v mém novém domově doslova na dosah ruky. Také jsem se intuitivně potřebovala soustředit na hudbu na místě mimo místa s hromadou zábavních a uměleckých aktivit. Mimo samotný domov jsem si našla prostory, které jsem přebudovala na hudební studio. Nic mě tu nevyruší. Nemám zde internetové připojení, nemůžu si tu nic uvařit…, prostě jediné, co zde můžu dělat, je muzika. Zpětně viděno, v Paříži bych už neměla šanci se hudebně posunout někam dál.
Po přestěhování jste nahrála dvě alba. Na obou nejste pouze instrumentalistkou, ale i zpěvačkou. Co vás ke zpěvu přimělo?
To je těžké vysvětlit slovy. Jak doufám, že každý můj fanoušek cítí, snažím se s každou mou deskou přijít s něčím novým. Jak v hudební, dejme tomu myšlenkové, tak v emocionální rovině. V případě zpěvu, jsem měla čím dál silnější potřebu zjistit, jak se moje hudba promění, když do ní zakomponuji lidský hlas, vokál. Poté, co jsem zkusila použít hlas jako další hudební linku, ve mně začalo hlodat pokušení přidat k hlasu i textové sdělení. Byla jsem zvědavá, zda dokážu napsat ucházející texty a navíc je interpretovat suverénním způsobem. Zpětně jsem si uvědomila, že jsem odkojená obyčejnými písničkami a že jako autorka to začínám pociťovat stejně. Asi největším vzorem k vykročení na tuto cestu je pro mne hudební pouť Arthura Russella. S jeho hladem po objevování nových hudebních končin cítím velkou spřízněnost.
Kromě violy de gamba je vaším dalším důležitým hudebním pomocníkem sampler. Co pro vás tento nástroj znamená?
Možnost jednoduchého smyčkování a samplování dalších zvuků a nástrojů stála za vznikem projektu Colleen. Za začátku jsem si zaznamenávala zvuky nahrané v různých pařížských hudebních knihovnách. Ty výrazným způsobem obvinily celkové vyznění mého debutu Everyone Alive Wants Answers z roku 2003. Když jsem se o rok dříve chystala odehrát svůj první koncert, koupila jsem si RC20 loopstation, která mi umožnila živé smyčkování nástrojů. Tenhle způsob hraní – tak přímočarý a fyzický – jsem si ihned zamilovala. Pokud jde o to, co hudební smyčka pro mě znamená hudebně, snažím se na ní dívat v širším kontextu mimoevropské hudební tradice i repetitivního, minimalistického odkazu současné klasické hudby nebo evropské avantgardy. Mnoho západních skladatelů 20. století využívá efektu opakování a variace. Je to také něco tak ryze přírodního a já věřím, že navíc lidem přirozeně blízkého.
Každá album Colleen je orientováno jiným směrem. Plánujete se prezentovat tímto, myšleno pokaždé jiným způsobem i v budoucnu nebo si dokážete představit, že se třeba vrátíte ke stylu některé ze svých dřívějších desek?
Moje hudební evoluce je až dosud velmi přirozená, a to včetně začlenění některých výrazných, nových prvků, jako je zpěv. Mám za to, že pořád zním jako “Colleen”. Nechávám se vést instinktivně, ale vedle toho zcela pragmaticky a velmi vědomě zkouším experimentovat s různými pracovními metodami a postupy. Experimentováním s nimi strávím ve studiu hodně času a při hledání inspirace se často uchyluji k testování různých pracovních metod většinou alespoň dekádu starých. Tyto technické výpravy ale podnikám pouze proto, abych dokázala co nejvěrněji zachytit své hudební vize, ať jsou jakékoliv. Když jste hudebníkem, který funguje na scéně už delší dobu, mám za to, že naprosto zásadní podmínkou tvorby je čiré nadšení, které do procesu vkládáte. Jinak se pro vás stane nahrávání otravnou rutinou, která vám navíc sebere spoustu sebedůvěry a víry ve vlastní schopnosti.
Zaujalo mě album Colleen et les boites à Musique naplněné zvuky hracích skříněk. Máte v plánu někdy v budoucnu uskočit od violy da gamby podobným směrem?
Colleen et les Boîtes à Musique byl speciální jednorázový projekt, který neplánuji zopakovat. Myslím si totiž, že jsme na tomto poli řekla vše, co jsem chtěla říct. Osobně se chci znovu přiklonit ke zvuku reálných hudebních nástrojů, i když je možné, že je využiji ve výsledku mnohem abstraktnějším způsobem. Možná se posunu více k elektronice, ale tyto spekulace jsou prozatím hodně na vodě.
Letošní novinka je plná basových linek a ozvěn. Co vás inspirovalo při nahrávání Captain Of None?
Mojí hlavní inspirací byla pro tentokrát jamajská hudba sedmdesátých let. Je v ní obsažen esenciální pocit neomezené svobody v tom, jak tyto písničky přišly na svět. Rozhodně mi daly inspiraci posunout produkci vlastních skladeb zase na jinou úroveň. Věnovala jsem se tentokrát více basovému spektru, reverbu, delayi a vůbec jsem po dlouhé době poměrně výrazně se zvukem experimentovala. Další inspirací byl, jak už jsem jednou naznačila, Arthur Russell. On sám se vůbec nestaral o to, zda jeho hudba bude akustická nebo elektronická, zpívaná nebo instrumentální, melodická nebo naopak vysoce experimentální. Propadla jsem jeho hudbě mezi roky 2010 a 2012, abych se poté bláznivě zamilovala do jamajské hudby. Oba vlivy na nové desce jsou podle mého dobře zřetelné. Poslední inspirací na nové desce jsou africké nástroje a africké hudební skladby obecně. I ony výrazným způsobem pracují s variacemi a repeticí.
Vzhledem k tomu, že jste nikdy nehrála v České republice, mě zajímá, jak se liší vaše koncerty od tvorby, kterou prezentujete na deskách.
Nové album je první v mé kariéře, které jsem schopna přehrát téměř celé naživo, což u předchozích desek vzhledem ke složitosti aranží a množství použitých instrumentů nebylo možné. Na této desce jsem si schválně omezila paletu použitých nástrojů. Jednoduchost hraní nových písniček také vychází z faktu, že polovina materiálu vznikla během zvukových zkoušek před koncerty. Na koncertech k jejich provedení (velmi podobného jako na albu) stačí moje viola, melodika, mikrofon na zpěv, jednoduché perkuse a samozřejmě baterie mých efektových a samplovacích pedálů. Přiznám se, že prezentovat nový materiál naživo na koncertech mě hodně baví.
Máte v plánu psát v budoucnu nějaké texty také v rodné francouzštině nebo dokonce ve španělštině?
Myslím si, že psaní textů ve francouzštině tak, aby znělo pravdu dobře, je velmi obtížné. Mnohem obtížnější než psaní v angličtině, s níž jsem díky svým studiím strávila více času. Důležitým faktorem je tady i práce v mezinárodním kontextu, kdy komunikuji v drtivé většině s anglickými nebo americkými labely. Pokud jde o španělštinu, myslím, že když zpíváte v rodném jazyce, musíte být velmi opatrní a jistí v tom, že způsob, jakým se vyjadřujeme, není směšný. V angličtině se cítím jistě, ovšem španělštinu jsem pod kůži ve své plnosti ještě nedostala.
Jako velký milovník literatury, který teď začal psát texty ke svým písním, nemáte chuť si napsat nějakou novelu nebo alespoň sbírku básní?
Máte na mysli beletrii nebo literaturu faktu? Ano, párkrát jsem byla požádána, abych napsala pár článků o hudebnících nebo albech, které mám ráda, ale kromě toho, nemám touhu psát něco jiného. Mám za to, že bych se měla soustředit tvorbu hudby a – pokud se jedná o písně – tak na tvorbu textů. Mám v těchto oblastech ještě co se učit!
Jak jste změnila jako hudebník, o doby dejme tomu prvních dvou desek?
Samozřejmě se měním. Díky zkušenostem, které jsem nashromážděním během téměř patnáctileté kariéry, jsem získala bohaté zkušenosti aranžérského, skladatelského i technického rázu. Snad nejdůležitější pocit ale mám, že díky letům na hudební scéně mám celý proces fungování více pod kontrolou a během skládání muziky se dokážu lépe odpoutat od různých tendencí poměřovat své nápady s nápady kohokoliv jiného a být tak více otevřená experimentování! Myslím, že nejdůležitější je, aby člověk z toho celého kolotoče neztratil pocit, že se jedná o zábavu, měl neustále chuť experimentovat s pocitem, že bude zajímavé, co se z toho nakonec vyklube.
Máte nějaké plány pro blízkou či vzdálenější budoucnost? Někde jsem četl, že jste připravila nějaké množství coververzí….
Teď mám přesně dvě. Obě jsou ústředními melodiemi z filmů. Jedná se o horor Lovcova noc z roku 1956 a pak další archivní krvák Neviňátka z roku 1961. Obě jsem si už před lety zamilovala a baví mě zpívat tyhle zapomenuté písničky po svém. Na druhou stranu, nemám s nimi zatím žádné plány. Mám pár nápadů na další album, ale zatím nebudu prozrazovat nic – ještě tolik věcí se může radikálně změnit!