Pražská šestka stvořila kolektivní kompozici pro bigband jako procházku po československých dějinách.
Námluvy jazzu s vážnou hudbou mají dlouhou historii a ne vždy z nich vzešla podařená dítka. Najít balanc mezi energií a improvizační svobodou jazzu na jedné straně a promyšlenými hudebními tvary na straně druhé tak, aby dohromady dávaly smysl, není snadné. Někdy z toho vyleze „obyčejný“ jazz s orchestrem jako dekorací v pozadí, jindy suchopárná intelektuálština se symbolickými náznaky jazzových prvků. Takzvaný třetí proud, jehož představitel Pavel Blatný před několika dny zemřel, ukazoval od 50. let možnosti i limity těchto snah, kořeny ale sahají až ke Georgi Gershwinovi nebo suitám Dukea Ellingtona.
Těleso Concept Art Orchestra, jemuž šéfuje dirigentka, trumpetistka a skladatelka Štěpánka Balcarová, již víe než deset let onu rovnováhu hledá, především pak ve spojení se skladatelskou skupinou říkající si Pražská šestka. Do ní vedle Balcarové patří Jan Jirucha, Luboš Soukup, Martin Brunner, Tomáš Sýkora a Vít Křišťan. Zatímco na albu The Prague Six (2015) se představili samostatnými kompozicemi a na Vánoce dospělých (2018) poskládali úpravy tradičních koled a vánočně inspirované skladby, deska 100 Years, která vyšla na konci minulého roku, představuje práci skutečně kolektivní. Šestidílná suita pod původním názvem Země stoletá měla premiéru v roce 2018 k výročí vzniku Československa. Každý z členů Pražské šestky se chopil jednoho období naší historie, ovšem komponování postupovalo chronologicky, takže jednotliví autoři pracovali s vědomím toho, co bylo napsáno před nimi. Údajně pak následovala fáze společného posuzování a domýšlení celku. První republiku zpracovala Štěpánka Balcarová, éru mezi Mnichovem a Únorem Jan Jirucha, Luboš Soukup pokryl období do okupace Varšavskou smlouvou, Martin Brunner normalizaci, Tomáš Sýkora prvních patnáct let demokracie a Vít Křišťan léta 2004 až 2018. Do bookletu přispěl krátkým textem šéfredaktor časopisu Respekt Erik Tabery, jenž radí, že máme „vnímat a chápat rozdílný rytmus té či oné fáze českých dějin.“
Prvorepublikové zahájení suity obstarala Štěpánka Balcarová v poměrně uměřeném a lyrickém duchu, v němž ale zároveň vynikla její melodická invence, z celé šestice rozhodně nejvýraznější. Sólová trubka Gerharda Orniga nás vede jako vypravěč, jen na chvilku se od zdrženlivého přednesu pustí do volnějšího sóla. Druhá věta na nás nejprve vyjede s hektickou koláží sestavenou z archivních nahrávek německých vojenských maršů, do nichž po chvilce vstoupí orchestr poháněný motorickým rytmem bicích a kontrabasu. Pak vše zklidní akordy klavíru citující Smetanův Vyšehrad a nad nimi klouzající Martenotovy vlny. Třetí část také pracuje s rychlým přepínáním stylů. Retro swingový úvod, v němž je schována moravská táhlá píseň Ej dolina, dolina, pak radostné jazzově-folklorní variace. Střední sekce je meditativní, ovšem postupně graduje tempem a zároveň dává více prostoru několika sólistům, aby se přelomila do rozbitého freejazzového intermezza. Po něm nastoupí apokalypticky-opilecká verze Internacionály a v závěru se hudba přelije do melancholie s akordeonem znějícím jako pocta Astoru Piazzolovi. Čtvrtá věta začne záznamem jednoho historického projevu podmalovaného vířením činelů. Pak nás po většinu času válcuje rockově-pochodový rytmus přerušovaný klidnějšími pauzami. Náznak Vyšehradu se objeví i v této sekci, následovaný frází, která při troše fantazie může pocházet z muzikálu Noc na Karlštejně („asi do věží…“). Obě poslední věty, jejichž autory jsou Tomáš Sýkora, respektive Vít Křišťan, nejintenzivněji pracují s archivními nahrávkami zasazujícími hudbu do kontextu. Bohužel v obou případech tak hudba zůstává trochu v roli podkresu dokumentárního materiálu, jakkoliv zkušeně balancujícího na hraně jazzu, rocku a decentních úkroků do zvukově odvážnějších poloh.
Zatímco spojení prokomponovaných struktur s jazzovým světem funguje v tomto díle většinou dobře, vtahování mimohudebního programu je problematičtější. Zapojení historických záznamů politických a dalších společensky významných projevů (objevuje se ve čtyřech ze šesti částí) může fungovat jako zajímavý prvek, tady ale často působí samoúčelně. Projev prezidenta Masaryka celek otevírá i zakončuje a lze ho chápat jako srozumitelný zvukový symbol. Pak tu ale máme kus Anticharty, skandování z demonstrací v listopadu 1989, první novoroční projev prezidenta Havla, oznámení konce federace, projevy Klause a Zemana z období opoziční smlouvy, ještě trochu Havla, hokejové Nagano, výsledky referenda o vstupu do Evropské unie, přiznání Stanislava Grosse ohledně peněz na byt, bojovné výkřiky Jiřího Paroubka, pohlavek Miroslava Macka Davidu Rathovi, zahraniční televizní komentář ke stabilitě prezidenta Zemana nad korunovačními klenoty. Použité nahrávky jsou často dlouhé a nijak zvlášť kreativně se s nimi nepracuje.
Druhou rovinu zajišťující vazbu hudby na historii a její milníky jsou citáty zakomponované otevřeně či skrytě. Vedle zmíněných případů Smetanova Vyšehradu či moravské lidové písničky – ta je použita coby spojnice k filmu Žert – dojde na českou hymnu, v páté části je do zvuků demonstrací vpleten kousek Modlitby pro Martu, kolem hlasování o vstupu do EU se dočkáme Ódy na radost. Zvláštním případem je kompozice Martina Brunnera pokrývající období normalizace. Skladatel se zmiňuje o dvou písních Plastic People Of The Universe, které v díle využil, ovšem neuvádí, o které jde. Malé pátrání vedlo k tomu, že jednou z nich je Zácpa z alba Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned, ohledně druhé si nejsem jist. Každopádně je tu vazba na PPU posílena hostováním Vratislava Brabence s klarinetem a saxofonem ve zdivočelé improvizační pasáži. Jistě mi nějaké další skryté odkazy unikly a jejich odhalování je vlastně příjemnou hrou mezi skladateli a posluchači, někdy ale působí povrchně.
Concept Art Orchestra i Pražská šestka rozhodně zdatně propojují svět moderního bigbandového jazzu s propracovanými kompozicemi. V tomto projektu se ale bohužel až příliš upnuli na externí téma. Hudba prošpikovaná skrznaskrz často prvoplánovými odkazy zní ve výsledku trochu jak doprovod k výuce dějepisu či občanské nauky na základní škole. V místech, kde je „učebnicového materiálu“ méně, především v prvních třech větách, jde přitom o dobré příklady toho, kam se moderní bigband může vydat.
P.S.: Další ukázky z alba jsou k poslechu na webu vydavatele.
Concept Art Orchestra: 100 Years
Animal Music (www.animalmusic.cz)
