Corrie van Binsbergen: Self Portrait in Pale Blue
Two Al´s: And the Cowgirls Kept on Dancing
Brokken Records (www.brokenrecords.com)
Holandská kytaristka Corrie van Binsbergen (1957) má ve své zemi značný rúf; právem: od roku 1990, kdy vydala na značce BVHaast své první album, následovala jak činnost s vlastním souborem Corrie en de Grote Brokken, tak spolupráce s Chrisem Abelenem a dalšími, z čehož vyplynula řádka desek, ale ani její iniciátorská a organizační činnost včetně Brokken Records nestojí na okraji nizozemského hudebního dění. Nedivme se tedy, že si zamanula ve dnech 22. a 23. srpna 2013 „odskočit“ do Fattoria Musica Studios v německém Osnabrücku a natočit tam třináct komprovizací – jen tak, bez přípravy, dlouhého rozvažování, z okamžitých nápadů. Toto jedenačtyřicetiminutové “kompendijko” nazvala Self Portrait in Pale Blue a věnovala je své matce. Jedenáct ze zmíněných elaborátů jsou víceméně střípkové záležitosti od necelé minuty po více než minuty tři, jsou však orámovány masivnějším vstupem a závěrem, které umožňují poněkud více tušit o jejích spádech i možnostech. Ony kratší elaboráty totiž spíše naznačují, nežli dokládají, mají být vyjádřením kytaristčiných sebereflexí a jsou v podstatě dosti totožné: taková jsem, toto jsou mé nálady a pocity. Je v nich obsažena poněkud specifická oponentura hlavní melodické linky zvukovými přístěnky, řečeno jinak: pod jasně znějící melodií se rozviřuje rozběžně komíhavé větření, podmalovávající hladce obrace samovolné procházkování známými scenériemi. Celek je poklidný, snad i uklidňující, zpěvný, místy oblouzňující, místy mířící do sféričnosti, ale konec konců bez aspirací překvapovat, usilovat o nějaké výboje nebo dokonce hledačské experimenty. Pojetí kytaristky je nabízivé (neříkám podbízivé), rozbíhavé, doprovodné, chvílemi její hru dokonce vnímáme jako nevyrušující kulisu, ta vstupní drobná střečkování a třepotání namnoze přecházejí do obdobně bloudivé či bloumavé manýry, což neznamená, že nedochází i ke gejšlivým pasážím. Naproti tomu úvodní osmiminutovka proznívá s hloubkovějším obhlížením, je rozehrávána od poklidného rozvažování přes objímavé prozvučení po stupňující se příbojnost a rozdivenost s houkavým ponoukáním, souznění s nástrojem je tu zcela zřejmé. Závěr naopak sází na zvukové prolongování, je to jízda po rovině bez překážek, pokud jde o dramatizování projevu, zdá se, že je tu dramatizováno něco nedramatického, což vyznívá poněkud nelogicky, ale je tomu tak. Na celém CD Corrie van Binsbergen projevuje jak hráčskou vybavenost i perfektnost – snad i proto si nemíní zahrávat s nějakým hokuspokusnictvím. V tomto smyslu si dobrouká i závěr svého sebeportrétu. Zůstává však otázkou, zda existují ještě další varianty jejího sebeportrétování, zda se mínila ukázat záměrně v tomto osvětlení, nebo zda jde o podobiznu s platností (byť dočasně) definitivní.
Ti dva Alové (Two Al´s), kteří nám nabízejí čtrnáct zastavení na kompaktu And the Cowgirls Kept on Dancing, tedy Albert van Veenendaal (1956, u preparovaného piana) a Alan Purves (1952, původem z Edinburghu, s perkusemi, rozkvíkanými a rozkvákanými hračkami, drobnými instrumentíky a lecčím jiným), jsou přesně na opačné poloze hudebního spektra, nežli jejich předchůdkyně. Van Veenendaala známe především z jeho vlastních alb na značce Evil Rabbit (nejblíže tomuto projektu je asi na Duets for prepared unprepared and toy pianos s Fabriziem Puglisim) a ze spolupráce s Meinradem Kneerem nebo Markem Albanem Lotzem, Alana Purvese zase z prostopášného Palinckxse, ale také ze spolupráce třeba s Noëlem Akchotém nebo s Kraakgeluiden. Hned vstup nás zavede do příjemně degradující, zlomyslně upoutávající a potměšile loudivé atmosféry, spíše absurdní než humorné, rozvezeně hračičkářské s příměskem hrací strojkovosti, sice úzkokolejné, leč s dynamitním podložím nečekanosti. Titul první skladby (Nice to see you) si proto můžeme pozměněně přeložit vzhledem k oběma hráčům: „Je pěkné vás slyšet!“ A pak už se to rozjede a můžeme se pouze podivovat, kolik různorodosti stihnou oba protagonisté s minimálními prostředky, které mají k dispozici. Namátkou: odbíjenkové kvedlání s rytmizovanými záděrami, úderným hrncováním a ječivým bombardíčkováním na podkladu rozemnutého klavíru, plného prozvuků (Before the jump is over), balancující ropotání na hraně fosforeskujícího úderničení, valchující roztodivnění, vyznívající jako doprovod k pimprlové komédii, ovšem s významně pozdviženým obočím, které vše zpochybňuje (An unspun web) nebo naopak potajemnělá melancholie, promnutá do kolotočové zmítavosti o pomalu popojíždějících obrátkách, majících posluchače vytočit, ovšem nikoli násilně, spíše svou samovolností (Come in).
Alové nám nabídnou obloudivou velbloudovost, se kterou nás ohrwurmují do žířící tangovosti (Camel thurst), kočovné uhrančivůstky s piškuntálním pobretáváním, klokotáním a odbíjením (Tiny klompen), tajnosnubné zčistajasnění s proláklinkovými výdutěmi, prohoukávané se zbůhdarmovými záhubničkami nenaplněného očekávání (It´s now forever) nebo frkačkovou pouťovost a hejkavou rozcapenost, vyúsťující do zmatečného povykování a vyštěbetení (Dutch delights). Jak vidno, leckdy by se tyto pokusy o zachycení skladbiček zachtělo zdrobnělinkovat; jak jinak mám povědět, že jde o kvačivé vybíjenky, průsmyčkové utíkáčky, úhybnůstkové kvačení na chůdičkách, což vše vyvolává dobrou náladu při poslechu New shoes blues. Ostatně všimněme si i spojitosti názvů skladeb s jejich obsahem – příkladně řezavé a cinkavé polascivnění titulu Clean up your own closet. Myslím, že tyto zvukové schovávanky, přeberné nepřebernosti, žvanivé skotačení, vídrholcové ludračení a časosběrná přetlakovost má dost společného s legráckovou výtržností souborů francouzského labelu In Poly Sons, konkrétně s náplní desek Klimperei, Look de bouk, ale vlastně i s takovým Pierrem Bastienem, francouzský šarm tu však (vy)nahrazuje nizozemská probodřelost. Jestliže nám jednotlivé skladby (včetně té titulní) připomínají svou hravostí kolo kolo mlýnský nebo rozpočítávání piky piky na hlavu, pak vše korunuje závěrečná Love story, praneobvyklá s drnčivě drhnoucí snahou o zachycení nezachytitelného vlnění… čeho? Lásky? Nebo i to je imaginativní perzifláž? Nebo i to ukazuje, že lze nečekaně ztvárnit jakékoli téma od zmíněného záchodu nebo páru bot po ono milování. Věřte mi: s Albertem van Veenendaalem a Alanem Purvesem se nudit nebudete. Ani na chvilku.
