Fenomenologie je filosofický směr zabývající se zkoumáním prožitých jevů ve vědomí každého člověka. Jeho zakladatel, Edmund Husserl, se do hloubky zabýval vnímáním času, a jedním z jeho slavných „pokusů“ je analýza lidského poslechu jednoho dlouhého tónu. Jeho následovník, Maurice Merleau-Ponty, se zase soustředil na důležitost těla ve vztahu k percepci; k roli fyzikality v našem přístupu ke světu.
Jan Faix, alias Count Portmon, jakoby se vydával opačným směrem. Jeho dřívější nahrávky (Moranella, RCL-290) se nesly v duchu drásavého noisu bez vteřiny odpočinutí, zkoumající fyzické možnosti zkratů zastaralých přístrojů – převážně diktafonů a přehrávačů na kazety – i fyzické možnosti poslouchání agresivních zvuků. Na předposledním albu Melancholic Unicorn se zase od hluku vzdaluje, blíží se k tišším, introvertnějším polohám.
Na eponymním albu vydaném na labelu Polí5 však spojuje fyzičnost hluku s pomalým a často minimálním vývojem. Již na Melancholic Unicorn se projevil jeho cit pro výstavbu delších forem s minimem prostředků, a to jak v rámci jednotlivých stop, tak v průběhu desky. Nejvýraznější novinkou je zde práce s nehudebními zvuky, evokujícími různé vzpomínky mimo samotný čas poslechu, které jsou ale použity velmi zřídka a často vytvářejí spojnice v rámci jednotlivých kusů – bohužel však ne v celém průběhu desky.
S těmito prvky se pojí i další rozdíl, a tím je mnohem volnější práce s jasně hudebním materiálem, než najdeme na melancholickém jednorožci. Absentují jasnější rytmické pasáže, celá deska působí mnohem „elektroničtějším“ dojmem, čímž mám na mysli to, že není zasazená do jasných mantinelů čtyřčtvrťového taktu, nýbrž že se každý sampl či zvuk zahrnující rytmus vyvíjí svým vlastním tempem, čímž přidává k poutavosti časového rozměru alba. Je zde však také spousta zvuků, které nemají rozpoznatelný puls, a které svou nepředvídatelností tvoří jakýsi protiklad k mechanickým procesům. Ty občas zůstanou, tak jak jsou, třeba i několik minut, jindy jsou pomalu – až nepostřehnutelně – modulovány. Epizody a příběh jsou neobyčejně dobře vyváženy.
Ve většině hudebních produkcí zabývajících se hlukem je hluk jakoby povýšen; přestává být hlukem a stává se objektem poslechu. Na této desce jim Faix dodá sílu tím, že je kromě této polohy – která je nepřekvapivě velmi zajímavá – nechává i jejich původní funkci, tedy hluk jako opak tónu, opak informace, sdělení. Jsou to často i ty nejnenápadnější ruchy, jako je jen šum ticha z diktafonu z pozadí, které jako by jemně zastíraly to, co je v popředí. Jindy je tento dialog zřetelnější a přeryvy hluku agresivnější, ale použití silných ne-hlukových materiálů, jakými jsou například již zmíněné samply nehudebních zvuků, jen podporuje touhu neustále nazírat pod citlivé nánosy hluku. Faix navíc často pracuje i se zkreslením jednotlivých samplů, které jsou často nahrány na samotné diktafony a už samy o sobě mají silný podíl hluku.
Naopak opačný princip objeví ve skladbě 05, které dominují dva rozdělené upravené samply klasické hudby, přičemž není jasné, zda se jedna o jednu nebo dvě nahrávky. Za tímto vývojem se schovává zbytek zvukové stopy, který je sice výraznější, ale klasické samply mají plný, tekutý zvuk, a navíc je to nejvýraznější sekce tradiční „hudebnosti“, jaké se dočkáme, čímž nás po téměř čtyřiceti minutách arytmické plochy neodvratně hypnotizuje. Na rozdíl od ostatních kusů, kde je forma vcelku jednolitá, popřípadě se dělí na dva jasné díly a na konci vyvrcholí překvapivou změnou, nechá autor toto překvapení běžet pouze sladké dvě minuty.
Konstrukce celého alba vyvrcholí v posledních dvou skladbách. Na 07 se dočkáme překvapující inverse, při níž jsou celou dobu slyšet hlasy lidí ve velkém prostoru, nahrané (a přehrané) v obstojné kvalitě, přes které se ozývá elektronická stopa. Jde o první zvuk znatelně reálného prostoru s jeho ozvěnami, který během poslechu alba zažijeme, a toto překvapení je ještě zesíleno tím, že performeři napodobují zvuky zvířat. Tento zážitek opět náhle končí a střídá ho závěrečná skladba, dlouhá přes dvacet tři minut. Touto dlouhou plochou se Faix rozhodl zakončit desku s velmi jasným vývojem. Jedná se vlastně o takové překvapení z ne-překvapení. Oproti rychlým kouskům tvořícím zbytek alba se v 08 vyskytuje ještě mnohem míň dění, než kdekoliv jinde. Vzhledem k tomu, že celková délka alba je přesně šedesát minut by to i mohlo vypadat, že se jedna o výplň. Tímto gestem se nás snad Faix snaží donutit k poslechu vlastního času; k vnímání hodinového času. Zaposlouchat se do času jako takového. Přesto je ale tato poslední skladba po tak zábavné půlhodince těžko stravitelná, a působí trochu jako zklamání.
I přesto ale Count Portmon na svém posledním počinu prezentuje zatím nejpřesvědčivější amalgam jednotlivých hudebních složek – jako by se k času, hluku a jeho fyzičnosti (zde stojí za zmínku především 04) a rytmu rozhodl přistupovat pomalu, jednotlivě, a až postupně je na jednotlivých nahrávkách spojovat. Výsledek je v každém případě fascinující.
Count Portmon
Polí5 (www.poli5.cz)