Curtis Hasselbring: Number Stations
Cuneiform Records (www.cuneiformrecords.com)
Americký trombonista a kytarista Curtis Hasselbring (rodák z Indiany, vyrůstal v Ohiu) má se svými Number Stations u Cuneiformu svou premiéru, to ovšem neznamená, že bychom ho neznali z různých jiných příležitostí, například (kompozičně) na programu Tilt Brass Bandu nebo (jako častého hráče na trombón) ve formacích Satoko Fujii, ale pamatujeme si ho i ze spolupráce s Jazz Passengers, Ballin´ The Jack, Orenem Bloedowem, Frankem Londonem a řadou dalších.V současné době je členem klezmerového komba Golem, tří trií (Han Blasts Panel, The Spokes a Blasphemy) a vystupuje alektroakusticky pod jménem Curha.V lednu 2012 při nahrávání Number Stations (to pojmenování je poněkud kryptomnézické, protože je spjato s krátkovlným rozhlasovým vysíláním, ale také s instrukcemi pro agenty špionáže) se vycajchnoval, protože soustředil do jedné ekipy všechny členy svých dosavadních dvou souborů, a to tenorsaxofonistu a klarinetistu Chrise Speeda, basistu Trevora Dunna a bubeníka a marimbistu Chese Smitha z New Mellow Edwards a kytaristku Mary Halvorson, vibrafonistu a rovněž marimbistu Matta Morana i perkusistu Satoshiho Takeishiho z Decoupage. Vzniklo tedy obsazení zcela unikátní a přiléhající k tomu, co si Hasselbring umanul: vytvořit osm konspirativních kompozic (samozřejmě s improvizačními vpichy), které vzdorují hudebním klišé i unaveným jazzovým konvencím.
Nehodlám dešifrovat eventuální fiktivní zakódovanost jednotlivých titulů (First Bus to Bismarck, It´s Not a Bunny, Avoid Sprinter…), působících v souladu s provedením tak trochu černohumorně, nechci se tu ani věnovat rozevlátě kolážně-surrealisticky-absurdisticky pojaté výzdobě bookletu, podstatná je totiž samotná hudba. A ta se od samého počátku sřelhbitě vyvíjí se strategií směsi vtíravosti a nezvyku, dotěrné vbíjivosti a práskavé odhalovačnosti (jen si všimněte kumulace tří úderníků na bicí nástroje), melodizující opřekotnosti a robustní rujnosti. V tomto rytmickém haluznění, odtradičňujícím i letmé názvuky známých melodických spojení, se všichni zaangažovávají spolu i proti sobě, ale také sólisticky; jen pozorně naslouchejme: jde třebas o Moranův vibrafon, podkotaný bicími, Hasselbringovo výživné pozuounérství, místy (od)dechově inhalované Speedem v rovnomocném partnerství, a když sám Speed ovládne scénu, děje se tak s „aplausem“ bicích, marimbu zase při jedné příležitosti dohledáme ve fascinujícím souladu s dalšími bicími. Je to prostě sled překvapivých situací, založený na zdánlivých nepřekvapovačkách, což právě spočívá v zásnubování nástrojových extravagancí, v jejich nezvyklém následničení a také zemitě rozbíhavé rozkotanosti nad běhutým pásem bicích. Neustálé nabíjení a znovunabíjení energie vytváří atakovou zahlcenost, kterou skladatel ovšem vykupuje umírňujícími odklony nebo i zahalovačně váhavými vstupy, po nichž ovšem celá ekipa znovu vyráží na zboj a jejich hudební vyřídilka je někdy horempádná, jindy kroksunkroková, rozpomínková, připomínková, zapřemítaná, rozběžková, prostě častovačkám nástrojů neschází nic na vymýšlivosti, razanci i jejich sardonických hláškách.
A tak Curtis Hasselbring, Chris Speed, Trevor Dunn, Mary Halvorson, Ches Smith, Matt Moran a Satoshi Takeishi, které známe z téměř nesčíslných příležitostí a jejichž hráčská dovednost je bezesporná (proto si je dnes také kdekdo vymáhá), obstáli i tentokrát v misi Number Stations jako mimořádní agenti konspirativně (vy)vedené hudby.