Další podivné vrstvy

Jako příklad sound artu lze uvést některé realizace Christiana Marclaye (video Guitar Drag (2000 – „lynčování“ elektrické kytary přivázané k  jedoucí dodávce) či několik v His Voice recenzovaných alb – Rec01 Collina Olana – záznam tání mikrofonů zamrzlých v kostkách ledu (1/03), improvizace na ledové nástroje Terje Isungseta Iceman Is (…) či práce CO Caspara, jehož profil přineslo minulé číslo.

Sound art je, když zvuk je podstatná část objektu nebo instalace, ale mělo by to být něco víc než jen zvuk – i když chápu, že některé projekty jsou jen samotný zvuk, ale například prostorově rozdistribuovaný. Důležité jsou prostory, objekty, ale především nové zvukové zážitky, říká jedním z nečetných představitelů sound artu v Čechách je Martin Janíček (1961). Někdejší bubeník si během studií uvědomil možnost skloubit své dvě lásky – hudbu a výtvarné umění a začal se věnovat tvorbě zvukových instalací, skulptur či nových hudebních nástrojů. Poslouchal jsem spousty industriálních projektů a experimentální hudby. Na AVU jsem se dostal pozdě – až v roce 1990. Původně jsem chtěl k  Demartinimu, ale pak se objevila možnost jít ke Knížákovi. U něj byly možnosti otevřené na jakoukoli stranu. A tam jsem začal dělat zvony z  různých materiálů, čímž jsem se definitivně nasměroval na práci se zvukem. Zároveň začaly Plasy, takže jsem tam hned ze začátku udělal instalaci a potkal spoustu lidí.

Benediktýnský klášter v Plasích se počátkem devadesátých let stal dějištěm mezinárodních sympozií hudby, výtvarného umění a jejich křížení, jehož převážně meditativní poloha byla podmíněna netradiční atmosférou stavby. Z četných účastníků připomeňme Tima Hodgkinsona, Jima Menesese, Tibora Semzö, ROVA Saxophone Quartet, Rajeshe Mehtu, Keijiho Haina, Pavla Fajta, Pavla Richtera, Orloj snivců (jehož členem Janíček v  té době byl) či Agon. Za pestrým programem, oceňovaného spíše v  zahraničí, stála nadace Hermit – vydavatel čtyř „dokumentačních“ kompaktů. Klíčovou osobností byl někdejší člen Janotových Mozart K. Miloš Vojtěchovský. Miloše Vojtěchovského jsem znal ještě z Čech. Ale když přijel v devadesátém roce a začal s touhle aktivitou, tak se mi najednou potvrdilo, že nejsem úplný „úleťák“; ve škole jsem byl jeden z  mála, kdo se o něco podobného zajímal. A najednou přijede Jo Truman a  spousta lidí z celého světa a zjistíš, že se jedná o normální disciplínu – to mě strašně podpořilo. Určitě jsem tu nebyl jediný, ale když se mě někdo zeptá, koho bych ještě doporučil, mám trochu problém. Podstatná část Janíčkovy činnosti se proto odehrává v zahraničí. Účastnil se mnoha skupinových festivalů i výstav v Evropě (často ve Skandinávii a  pobaltských republikách) i v USA, kde v roce 2002 působil coby artist in residence na Rensaler Polytechnical Institute v Troy, New York. Zde s  Michaelem Deliou a M. Northamem participoval na Experminental Intermedia Festivalu, jehož se zúčastnil závěnou instalací s multikanálovým zvukem a videoprojekcí. Intimnější, přírodní ráz měla zvuková instalace pro botanickou zahradu v estonském Tallinu – šestice zvonů z různých materiálů, které byly zavěšeny na obloukové lávce přes potok. Z jejich srdcí visely dřevěné plováčky, jejichž zmítání v prudkém toku objekt rozeznívalo. Jeden z mnoha příkladů instalace vzniknuvší pro specifickou lokaci a nepřenosné jinam (další budiž například struna tažená chodbou plaského kláštera a využívající apsidu coby kobylku).

Site-specific práce mě baví a vzrušuje, protože je úplně jiná, než práce pro již „vybité“ galerijní prostory. Pokaždé přijdeš do nových podmínek, které jsou vždy trochu na ostří nože. Musíš řešit spoustu problémů – začínáš od úplného začátku, ale je to daleko inspirativnější. Rád se zajímám o historii toho místa a na to vše by se mělo v ideálním případě reagovat. V Čechách jsme se s Janíčkovými instalacemi mohli setkat v rámci výstav a festivalů Crossings (1999 Rudolfinum), 4+4 dny v  pohybu (1998, 1999 Praha) či na hojně navštívených a dosud vzpomínaných Hnízdech her – záplavě interaktivních hraček, her, vyluzovadel a  prostředí, kterou pro Rudolfinum před čtyřmi lety připravil Petr Nikl s  početnými spolupracovníky. Petr Nikl byl na základě Hnízd her vyzván k  realizaci hlavní expozice České republiky na Expu 2005 v japonském Aichi. Realizoval nějaké skici a poslal je do soutěže. Když zjistil, že je o věc zájem, přizval partu lidí, kteří mu byli v Rudolfinu nejblíže – Ondřeje Smeykala, Petra Lorence, Milana Caise, Jaroslava Kořána a mě. Celková koncepce klade důraz na interakci bez použití techniky – akustické a optické objekty – například velké krasohledy. Dá se říci, že tématem je moudrost přírody. Já jsem se pustil do další úpravy fošen (ztenčování atd.), které jsem použil ve Veletržním paláci a které budou zavěšeny. Velmi si užívám trochu sochařštější práci s materiálem. Řemeslnická stránka věci mě baví. Když si něco vymyslíš a necháš udělat, chybí ti přímý kontakt.

Podívejme se nyní na tu „nejvíc hudební“ část Janíčkovy práce. Jeho dosud jediné CD Katalog (vlastní náklad, 1996) vydané v příjemném kartónovém digipacku kromě bookletu s fotografiemi jednotlivých instalací obsahuje dvanáct zvukových ukázek sedmi realizací a jejich zvukových možností při improvizaci, s níž autorovi pomáhají především názorově spříznění Snivci Jaroslav a Michal Kořánovi a norská soundartistka a zpěvačka Siri Austen, v jedné z ukázek pak Vojtěch a  Irena Havlovi. Hned čtyři ukázky (jedna sólová) jsou věnovány v  hlubokých tónech bzučící, tlumeně znějící Zpívající překližce. Zpívající překližka je obyčejná, tři milimetry silná deska překližky, která není nijak tepelně nebo za vlhka upravována. Stáhl jsem ji dvěma strunami, které teď napíná a funguje jako rezonátor. Je možné hrát smyčcem na hlavní i na příčnou strunu, na překližku se dá bubnovat rukama a  paličkami. Nahrávky jsou z výstavy Tvary tónů v Mánesu (kurátor Radek Horáček), kde jsme se přes noc zavřeli. Na některých místech nahrávky je slyšet i ten splav… Dvakrát zaznějí plechové Luky – pětice dvoumetrových „zbraní“ napínajících strunu. Při drnkání mají zvuk ne nepodobný brumli (avšak hřmotnější a s delším dozvukem), při hře smyčcem kovově vibrují občas až do nepříjemných výšek. Při hře na Sudový cimbál vyrobený z bubnu míchačky s napnutými strunami (bylo jej možné vidět na Hnízdech her) lze hrát buď údery do strun, čímž vzniká zvuk na pomezí orientálních drnkadel a preparovaného klavíru (v jehož sousedství se cimbál v jedné z improvizací ocitne), nebo do bubnu samotného – to pak vzniká výrazný, lehce zastřený zvuk s dlouhým dozvukem. Zajímavou ukázkou je zvukový záznam z představení Bez data, které v rámci taneční dílny vytvořili v Divadle Archa v roce 1995 choreograf Frank van de Ven a  scénograf Miloš Šejn. Janíček zde rozeznívá třicetimetrovou strunu napjatou sálem divadla. Úvod Katalogu pak patří sólové hře na břidlicový „xylofon“ – Lithofon. Lithofon je částečně naladitelný, ale ne zcela – břidlice se nedá štípat donekonečna. Zbývá obrušovat velikost – vyjít z  velkého kusu, který v našich podmínkách není úplně snadné opatřit. Jak je vidět, má Martin Janíček slabost především pro nástroje strunné a  závěsné a považuje je za objekty určené pro improvizaci (mnohdy interaktivní ve vztahu k publiku), nikoliv pro exaktní kompoziční práci. Dovedu si ale představit něco na způsob vizuálních partitur – přijdou mi jako vzrušující kombinace kompozice, improvizace a vizuálna. Pro mě představují inspirativní spojení. Je zajímavé, jakým způsobem se dá číst  kresba nebo skica. Skladba Odraz 808, kterou jsem dělal pro Michala Rataje a jeho Premedici, měla barevnou skicu – partituru. Je složená ze dvou nahrávek, jejichž propojování je graficky zachyceno. Jedna z  nahrávek byla pořízena ve vodojemu v Portu – echované zvuky kulovitého prostoru. Smícháno s nahrávkou smyček, které jsem v USA vyrobil v Max MSP.

Koncertně se s Janíčkovými díly setkáváme poměrně málo, neboť nemá rád přílišné opakování téhož. Četnost koncertování se tedy odvíjí od toho, má-li zrovna nové nástroje. Koncerty se snažím omezovat na méně nástrojů a snažím se z nich vytěžit co nejvíc. Některé nástroje – například překližka – mají spoustu výrazových možností, jiné méně. V loňském roce jsem hrál v Národní galerii na akci Vítání jara. Měl jsem osm dřevěných, 2-3 metry dlouhých fošen umístěných do vějíře a osazených snímači a  Honza Dufek (z Centra pro současné umění) počítačově upravoval jejich zvuk. Ani přes převahu řemeslnicko-sochařské výroby zvuků Janíček nepatří k odpůrcům moderních technologií. Kromě videoprojekcí, multikanálového zvuku či použití fotobuněk (kruh obrazů opatřených čidly připojenými ke zdroji zvuku, který je měněn pohybem diváků) jej – zatím pasivně – zajímá i internet. Je to velmi dobrý partner. Všechno se jím urychluje, lidé o sobě vědí, co kdo dělá. Ale i živé možnosti. Někde někdo něco kutí, snímá to… Nedávno jsem viděl stránku, na níž Chris Cutler vyzval lidi na celém světě, aby mu v určitý okamžik něco posílali. Já jsem například poslouchal, jak někdo pracuje v truhlářské dílně – to byl soundartový piece jako blázen… To kutilství – zvuky nějaké činnosti a ty nevidíš, co to vlastně je, dostávají strašně zvláštní rozměr. Je to jako když separuješ zvuk od filmu, dají se v něm najít další podivné vrstvy.

A jsme zpět u řemesel, kontaktu s materiálem, dobývání výsledného tvaru ruční prací. Činnosti, která Janíčkovou tvorbou i životem prochází coby nutnost i stálá inspirace. Nemůžeš pořád jenom dělat objekty. A třeba při pracích na domě nebo na zahradě dochází ke zvláštním spojením. Úžasný zážitek – hrabeš listí, děláš různé hromádky a najednou si představuješ, že se jedná o různé zvukové uzly – nebo naopak zdroje zvuku. Jsi v prostore a někde je to zhuštěné a jinde prázdné. Něco podobného by bylo hezké zrealizovat pomocí multikanálové zvukové projekce. V propojení s materiálem listí mě to strašně bavilo.