Darrell Katz and the JCA Orchestra: Why Do You Ride?
Leo Records (www.leorecords.com)
Už titulní obrázek Alberta Einsteina na bicyklu a název kompaktu Why Do You Ride? napovídá, oč asi půjde. A skutečně. Když otevřete booklet, najdete hned v čele 3. stránky vysvětlení pojmu apocryphal.
Střih. Napřed si alespoň telegraficky povězme několik údajů o muži, který za tuto celou hudební situaci odpovídá. Darrell Katz se narodil roku 1951 v kansaském Topeka, od roku 1975 však žije v Bostonu, kde o deset let později založil Jazz Composers Allianci a následně i Jazz Composers Alliance Orchestra. Tady také jako vedoucí orchestru, jeho aranžér a dirigent uvedl ne méně nežli 120 děl klasických skladatelů, ale také kompozice moderních jazzových velikánů, jako jsou Muhal Richard Abrams, Henry Threadgill, Sam Rivers, Marty Ehrlich, Steve Lacy, Wayne Horvitz, Julius Hemphill, Dave Holland a další. Proslul i jako skladatel, jehož osobitým znakem bývá melanž z moderní klasiky, experimentálního jazzu, tvrdého blues a folkové tradice s vytříbenou paletou barvitosti a zvučení, s bohatou harmonií a tanečními rytmy, se složitou strukturovaností, bezprostřední spontaneitou, emocionální konverzačností, provokativní flexibilitou a prokalibrovaností. Why Do You Ride?, která vyšla na Leo Records, je už desátým CD orchestru a předcházela mu kantáta The Death of Simone Weil (na Innově). Jeden kritik napsal, že Katzovo dílo mu někdy připadá, jako kdyby Jimi Hendrix a Igor Stravinskij večeřeli u Duka Ellingtona; a skutečně tu takovou rozmanitost nacházíme v jednom hudebním tyglíku.
Nedosti na tom. Katzova apokryfnost nechce těžit z drobností (jako je tomu například u Karla Čapka). Když se rozmáchne, hned tak nezabrzdí. Při ústřední devítidílné kompozici alba, Wheelworks, vyšel z premisy, že Albert Einstein údajně prohlásil, že bicykl (například vedle ledničky) patří k největším výdobytkům moderního světa. Na internetu pak našel spoustu výroků tohoto filozofa, a když si je ověřoval v archivech Hebrew University v Jeruzalémě, bylo mu odpovězeno, že valná část z nich není autentická, a proto mu nemůže být vydáno povolení k jejich užití pod Einsteinovým jménem. S tím se vyrovnal podtitulkem jmenované skladby: Věci, které Albert Einstein řekl a neřekl. Tak byl dán průchod k humorné perzifláži.
Vokalistka Rebecca Shrimpton téma zahajuje coby vypravěčka a hovoří do tajemně vyvěrajících zvuků, avšak hned vzápětí převezme hlavní roli dvacetihlavý orchestr s velkou virtuozitou i liberálností, s prolínáním dechů a rytmických nástrojů, s poněkud gershwinovským přídechem (vůbec skladatelé Tim Pan Alley byli pro Katze jednou z inspirací jeho tvorby), zpěvačka se oddá líčivě muzikálovému naladění s výraznou artikulací, prozvoněnou vibrafonem.
Dilema. Kdybych měl charakterizovat jednu každou z devíti vět této ságy o bicyklech, válkách, bláznech a géniech, tajemnosti, tanci, lásce a podobně, vyšlo by to na mnoho dalekosáhlých odstavců. To proto, že se tu ve hbitém, až švihadlujícím sledu prostřídává pospěšnost s vláčností, rozvernost s útočností, obrazotvorná dramatizovanost se zvukožárnou provibrovaností, skladatel se nespoléhá na samozřejmou výdrž motivu, i naléhavou vřavu utne (třebas vibrafonem, který předá štafetu trombónu, a podobně). S tím souvisí i míchanice hráčů, složených jak z jazzové oblasti (viz třeba členové Aardvark Jazz Orchestru), tak z experimentální komorní hudby, z nichž část působí v JCAO dlouhodobě, část z nich si dirigent volí pro ten který projekt. Bezbřehý rumraj celé kapely prostříhávají sóla či duety, kdy třeba Bill Lowe s tubou rozvíří hybnost do dalších nástrojových skrumáží, kdy dialogy (například Mina Cho u klavíru a Norm Zocher s kytarou nebo Forbes Graham s trubkou a Jim Hobbs s altkou) ozvláštní posloupnost akce a kdy trombonista David Harris řádí jako u vytržení, podporován erupcí ostatních až do žvavotavé motanice a breketavé vykvičnosti. Ale tak bych se mohl/měl zmínit o všech ostatních, protože aranže nepočítají pouze s vyvolenými sólisty, šanci tu mají takřka všichni a ti, kdo se v dané chvíli prosadí, se vždy dříve či později ocitnou v náruči ostatních. Mezisólování prodlužuje textový záměr a dotvoří jej (viz Alan Chase s altsaxem a Bob Pilkington s trombónem), zvukové probarvování přechází do množivého žíření a vystřelovaného zaběsňování; je však třeba říci, že vše ústrojně zapadá do celkové aranže (například trombóny nenadsazují svůj projev do dříve obvyklé podbízivé špásovnosti či mluvivé laškovnosti). Ani vokalistka nehledá hlasové trampolíny, naopak někde ulíbezňuje text, dokáže ho však i s vnitřním důrazem prosadit, svěřování zamění za mysterióznost, jednou dokonce z líčivé naladěnosti, podporované chórem, přejde až do šepotu, čímž jenom znásobí pocit, že se zcela důvěrně obrací ke každému jednotlivému posluchači.
I v destiminutovém SamiBadGalu, která po eisensteinovské kvaziepopeji následuje, se celý orchestr oddá velebivé koncertantnosti, chlácholivě pokojné i vybudivě soustředné, překvapuje vždy novými momenty souhry s jiným spádem a rozličným zabarvením, jde o neustálou rozehrávanost a zvyšující se dojem rozmanitosti, jež nezevšední, protože nejde o hraní (si) na jednom písečku, nýbrž o nevšední soubojničení (ovšem neaverzní).
Bicyklu je věnován i téměř čtrnáctiminutový vstup Why Do You Ride?, opět poněkud perziflážní, protože jde o zenovou historku s učitelem a studenty, která má hudebně dvě (opět se střídající) polohy: zamručeně šíravostní s pableskováním jednotlivých nástrojů a výtržničně ukřičenou s jejich houfnicováním, ty pak převezme parádejazz se vším všudy, tradicionizující, swingující s pišteckými, zvonivými a luzně halasivými peripetiemi a s ohebným vokálem, zenová proměnlivost prochází od nadýchaného tajemna přes nenabízivý, potměšile vstřícný humor (jak v textu, tak v hudbě), orchestr obkružuje zpěvačku, a když ta ztichne, vždy se vynoří kytara, vibrafon nebo jiný nástroj, bicí si zařádí a svižně se nabalí tryskající, virválová, až hurónská vřava.
V přímém protikladu k celému albu je závěrečná Monk´s Mood v podání Jazz Composers Alliance Sax Quartetu, spíše zklidňující bonus, monkovka bez monkovského espritu, náladovka, oddechovka, pohladivá i poslechná. Ale proč neuplatnit protipól k tomu, co jsme si právě doposlechli? Katzovým favoritem mezi einsteinovskými bonmoty je ten, že z mizérií života můžeme vyváznout pouze přičiněním hudby a koček. Pokud jde o hudbu, ta Katzova k alternativnímu léčitelství dozajista patří. Myslím, že by proti tomu nic nenamítal ani sám Albert Einstein, který měl ostatně k muzicírování jednoznačně kladný vztah.
