Odešel frontman Pere Ubu, zlý dědek amerického rocku.
Hovnajs. Tak už je David Thomas, Otec Ubu amerického rocku, na pravdě Boží, anebo někde vedle sekačky a dříví. Přál si prý, aby jej z Anglie, kde zesnul, odvezli na rodinnou pensylvánskou farmu a „šoupli někam do stodoly“. O albu, které s Pere Ubu natáčel, prý věděl, že bude poslední, ostatně není jediným členem, jehož party budou do mixu té desky zapracovány post mortem.
Pere Ubu, jimž byl zakladatelem a jediným stálým členem, dělali bigbít tak nějak „z druhé strany“. Toužíte v rocku po promyšleném hledačství? Dostane se vám jej, i když se proměnlivá sestava na deskách a koncertech tváří jako náhodně sehnaná smečka, která postupuje metodou pokus-omyl a neodvažuje se příliš daleko z clevelandské garáže. A přitom byli Pere Ubu jediní, kdo výrazem úspěšně navázali, aniž by se snížili k plagiátu, na to, co deset-patnáct let před nimi stvořil Captain Beefheart. Když David Thomas prohlásil, že ta jeho kapela je „typická americká“ a že pokud toužíte po experimentech, obraťte se na Rolling Stones, nebyl to bonmot určený k okamžité spotřebě.
Chcete být uchváceni charismatem frontmana? Jak je libo, i když na pódiu před vámi nedefiluje rachitický dekadent, ale tělnatý, v jednu dobu morbidně obézní protivný strejc a když houkne, ustoupíte bezděčně o krok vzad. V oboru „nevrlý stařec“ se David Thomas vyrovnal takovým šajbám, jakou byl třeba divadelník Radim Vašinka.
Pere Ubu se před padesáti lety zrodili z hudebního kvasu v ohijském Clevelandu. Dekadentní, předčasně zesnulou star a katalyzátor měla tahle smečka v kytaristovi a písničkáři Peteru Laughnerovi (1952–77), jenž se s Thomasem – původně hudebním novinářem – setkal v řadách kapely Rockets from the Tombs, po jejímž rozpadu vzniklo hned několik sestav, třeba dodnes fungující punkeři Dead Boys. David Thomas s Laughnerem a dalšími dali dohromady Pere Ubu, primitivistickou rockovou sestavu obohacenou o kvikot syntetizérů a Thomasův ne zrovna libý zpěv, řev a ryk.
Prvním projektem – neboť časově ohraničené „úkoly“ byly kapelním modem operandi od samého počátku – bylo vydání singlu 30 Seconds Over Tokyo, jímž se David Thomas chtěl zařadit do Bratrstva zapomenutých, jehož nahrávkami se to jen hemží ve slevových bednách před obchody. Kapela nemohla vědět, že první vydání téhle desky dnes pořídíte za stovky dolarů, a možná tušila, že se jí povedlo stvořit něco nového, hudbu a zvuk, které bude moci rozvíjet až do… Dalším projektem byl koncert, pak první album. Rozchod, obnovení činnosti v nové sestavě atd. atp. „David Thomas je asi dost velký šílenec na to, aby všechno poslal do kytek, když není naplněna jeho tvůrčí vize,“ domnívá se textová koláž v bookletu prvního ubuovského boxsetu, 5CD Datapanik in the Year Zero (DGC, 1996).
Kapela si vypůjčila jméno divadelní postavy z díla patafyzika Alfreda Jarryho (1873–1907), jehož Krále Ubu do češtiny brilantně převedl Jiří Voskovec, a rozhodla se fungovat podle několika pravidel. „Desatero“ mimo jiné nabádalo přijímat nové členy dle lidských kvalit potřebných pro uskutečňování uměleckých záměrů, nikoliv pro muzikantskou virtuozitu. Tvůrčím krédem bylo i držet se při tvorbě prvního nápadu a dotáhnout jej.
Soupisy pravidel pro hladké fungování a tvorbu Thomas vytvářel celý život rád a jednu dobu je rád vystavoval i na kapelním webu. Takže si nejen členové souboru mohli přečíst o tom, jak je to s pozdními příchody, nástupem na pódium („půl minuty před nástupem na scénu oznámí pověřená osoba, že je čas, a dodá pár slov povzbuzení“), dietami, tantiémami… Pere Ubu se zrodili a přerodili hned několikrát, v posledních obdobích se smlouvy s členy uzavíraly na rok a fungovaly sestavy pro evropské i americké šňůry. Personální kotrmelce, jež u některých kapel tvoří součást legendy, tuto roli u Pere Ubu neměly. „Na posledním turné s námi nehrála Michelle Temple. Proč? Co je vám do toho?“ Číst na webu ubuprojex.com sekci Protokoly zkrátka byla radost.
Výše zmíněný booklet líčí historii Pere Ubu jako příběh samorostů, kteří vesměs nemají rodiny, kteří navzdory rodinnému zázemí necítí potřebu jít na vysokou, i když jim hrozí odvod, kteří pohrdají kontrakulturou šedesátých let a spotřební kultura jim občas přijde i docela roztomilá, kteří nicméně odmítají „běžný provoz“ a místo do pouště odcházejí do Flats – té části Clevelandu, kde se doky, plechové haly a další často vybydlený industriál kolem řeky Cuyahoga mísily se skládkami a kde se dalo hrát v baru pro „říční vlky“. (Bejvávalo, gentrifikace tu čtvrť už dávno „ekonomicky polidštila“.) Je to „folk“, tvrdí se v bookletu. Komunita asi padesáti lidí, hudebníků, jejich přítelkyň, kamarádů, pomocníků, pevně spjatá s hroudou. Jen tou hroudou holt není idylická rurální či panenská krajina, ale Flats.
Hudba Pere Ubu byla vždy sršatá, rozhrkaná, vždy rocková, i když zrovna plná úletů a ruchů. Avant-garage, říkali tomu samotní aktéři. Časem v ní byl čím dál zřetelnější otisk genia loci a skupina s ním láskyplně pracovala zrovna tak, jako si pěstovala nepřístupnost, tvrdohlavost a pichlavost. V titulní písni jejich debutu The Modern Dance se opakuje halekání, které může znamenat anglické „murder!“ stejně jako první slovo Jarryho hry: „merde!“. Jde tu o život, nebo o hovnajs? (Na Spotify je píseň označena jako „explicit“.)
Z Clevelandu, kde si tamní hudební samorosti mohli připadat jako trosečníci a kde monumentální Rock’n’rollová Síň slávy, symbol definitivního zpáprdovštění rocku, vyrostla až v roce 1983, se Pere Ubu včlenili do řad nikoliv Zapomenutých, ale Rockových pošuků. V jejich řadách se mihli (někdy o něco starší) spřízněné duše jako mozek, hybatel a nejvýraznější bubeník hnutí Rock v opozici Chris Cutler, klávesista Eric Drew Feldman, ostřílený hraním s Captainem Beefheartem a Residents či kytarista Mayo Thompson, jenž si od poloviny šedesátých let pěstuje zcela nevyzpytatelnou kapelu Red Krayola.
Proměnlivá sestava, v níž Thomase obklopovalo čtyři, pět dalších hudebníků, které frontman zčásti nehraně, zčásti divadelně a leckdy dost intenzivně sekýroval, v Čechách vystoupila nejednou. Poprvé tu ale Thomas zahrál v roce 1985 se sestavou Pedestrians. Bubnoval v ní Chris Cutler, který díky Jazzové sekci od konce sedmdesátých pěstoval čilé styky s českou neoficiální scénou.
Když jsem Pere Ubu poprvé viděl na Alternativě v Arše, hrál Thomas, přihýbající si z placatky a zahalený do jakéhosi plastového hábitu, který občas použil i jako hudební nástroj, svého zlého muže opravdu přesvědčivě. „Hurrá, zatrubte prdelí v tubu, ať žije náš dobrý otec Ubu!“ pomyslel jsem si voskovcovskými slovy a uznal, že takhle skvěle zvolený název jen tak nějaká kapela nemá. Otce Ubu si nakonec zahrál i na londýnských divadelních prknech. Byla to prý taková síla, že jednoho diváka musela odvézt rychlá.
V rámci Alternativy vystoupil Thomas v roce 2002 i na Deltě s projektem Two Pale Boys – odsud pochází titulní fotka. Těmi bledými hochy byli trumpetista Andy Diagram a kytarista Keith Moliné, jejichž hra a smyčkovače vytvářely neustále proměnlivou hutnou zvukovou krajinu, v níž Thomas mohl rozvinout své showmanství i jemnější zpěvácké polohy. Prý „avantgardní tradiční lidová hudba z budoucnosti předváděná pomocí post-tanečních technologií.“ Na deskách Two Pale Boys se Thomas nebál pustit ani do Surf’s Up, jedné z nejvypjatějších „kapesních symfonií“ Beach Boys.
Naposledy se, do žižkovské Akropole, pohublý, přišoural o holích, celý koncert Pere Ubu proseděl a soustředil se na výkon, místo hábitu si dal krátičké sólo na ponožku. Po hraní a vyžádaném autogramu jsem mu pomáhal do schodů. Stále sršaté písně Pere Ubu se nějaký čas předtím nenápadně zbarvily melancholií a trochou bilancování, i když k „dospělosti“ měly díkybohu stále na míle daleko.
Už mám jen ty střední vlny v autorádiu, zpíval David Thomas vulgo Crocus Behemoth začátkem tisíciletí v té, kterou mám od něj nejraději.