Diamanda Galás patří k umělcům, pro které je angažovanost díla nejen samozřejmostí, ale také nutností. Silná politická a společenská témata jsou hlavním hnacím motorem její tvorby. Její hudbu nemotivuje hledání abstraktní krásy nebo důmyslných řešení kompozičních problémů, vzniká z potřeby exprese. Na dvoualbu Defixiones, will and testament ji stimulovala genocida, o které se nemluví.
Tématem Defixiones je genocida Řeků, Arménů a Asyřanů páchaná Turky v Malé Asii mezi lety 1914-1923. Stejně jako u Plague mass z roku 1990 jde o téma, které se Diamandy velmi osobně dotýká a se kterým se vnitřně identifikuje. I když lze patrně říct, že do jejího života nezasáhlo tak bezprostředně jako smrt bratra na AIDS, která podnítila vznik morové mše, pro Američanku řeckého původu se utrpení jejích předků stalo, jak sama říká, nejhlubší součástí duše.
Do historie
Defixiones vznikaly plných šest let, od roku 1998. „Když se zabývám nějakým tématem, tak se chci dostat až na jeho dno. Proč se jinak obtěžovat?“ Hudební kompozici tak předcházely rešerše, konzultace s odborníky, hledání relevantních literárních děl, psaní textů a také ovládnutí jazyků textů převzatých – kromě angličtiny, řečtiny, španělštiny, francouzštiny a němčiny, které Galás nebyly cizí, v Defixiones zaznívá také arménština, arabština a turečtina.
Výsledkem však rozhodně není nějaké dokumentární vyprávění, spíš naopak. Hrůzné události k nám pronikají skrze náznaky, jako několik málo děsivých obrazů. A i ty si musíme dodatečně sestavit s pomocí překladů originálních textů, které lze najít v bookletu. Patrně nejpřímočařejší z nich pochází z pera arménského básníka jménem Siamanto, který sám v roce 1915 padl za obět genocidy. Je to obraz dvaceti arménských dívek, které jsou ponižovány, bičovány a nakonec zaživa upáleny. Samotná Galás ve svých Orders from the Death nechává mezi plameny, které stravují svět („The world is going up in flames“) zahlédnout smrtící pochody křesťanských vyhnanců pouští nebo mučení Chrysostoma – že se jedná o řeckokatolického duchovního, který byl v roce 1992 prohlášen za svatého, se však z jejího textu nedozvíme, děsivý obraz člověka s vypíchnutýma očima a vytrženým jazykem nám musí stačit.
Proti výhradám, že je dílo pro publikum těžko srozumitelné, se Galás rozhodně ohrazuje. „V opeře a na divadle se také pracuje s cizími jazyky a k dispozici je libreto. Lidé mají možnost se s věcí seznámit, než na mé představení přijdou – stačí se podívat na webové stránky.“ Na www.diamandagalas.com/defixiones lze skutečně pro další studium najít množství podkladů – články, odkazy na relevantní zdroje na internetu i seznam pramenů, ze kterých Galás čerpala při svých rešerších.
Aktuální i nadčasová
V Defixiones však nejde jen o oživení sto let staré a z politických důvodů dodnes ignorované historie (podle Galás se Turecko k masakrům dodnes odmítá přihlásit a Izrael se prý zase brání označení „genocida“). Téma, které Galás otevírá, je zároveň nadčasové i nepříjemně aktuální a objímá nejrůznější formy útlaku. Mezi texty proto například najdeme i báseň libanonského autora syrského původu Adonise reflektující izraelskou okupaci Libanonu nebo černošský spirituál See that My Grave is Kept Clean.
A není se čemu divit, že se v doprovodném textu Richarda Morrisona pro booklet CD objevuje také souvislost se současným konfliktem v Iráku. Ta je mimochodem nejen obecná, ale i zcela hmatatelná. Asyrská města na území Iráku – Mosul (starověký Nineveh) a Karkuk – byla v důsledku konfliktu vystavena útokům Kurdů, kteří by je rádi obsadili, a to i přesto, že americko-turecko-kurdské dohody jim původně zajišťovaly bezpečnost. Za oběť konfliktu padlo také množství asyrských památek z vyrabovaného Iráckého národního muzea v Bagdádu. (Další plod zájmu o věc, který ve mně Defixiones vyvolaly…)
Je tu však i abstraktnější rovina. Pro Galás klíčové téma předčasné smrti se vrací v jejím textu Birds of Death i v básni Je Rame („Vesluji“) Henriho Michauxe. A silně tu zní také „příkazy mrtvých“, kteří v našem vlastním zájmu nesmí být zapomenuti.
Katarze a vykoupení?
To vše je však jen jedna součást Defixiones. Tou druhou je samozřejmě hudba.
Galásová je obdivována především kvůli svému mnohaoktávovému, klasicky školenému ale zcela svobodně používanému hlasu. Důležitější než úctu vzbuzující „technické parametry“ je ale jistě způsob, jak jej používá. Na otázky novinářů po jeho přesném rozsahu proto odpovídá zvesela: „Zlato, já nevím, kolik mám oktáv. Lidi počítají oktávy jako počítají ovce, když nemají nic lepšího na práci. Řekněme prostě, že jich mám dost na to, abych řekla, co mám na srdci.“
Díky blízkovýchodní hudbě, kterou Galás při svém studiu vstřebala a kterou svérázně přetavuje, získávají Defixiones zvláštní punc autenticity. Stačí se však zaposlouchat do klavíru, ze kterého víc než co jiného prýští západní soudobá vážná hudba, abychom si uvědomili, s jakou mírou abstrakce a stylizace Galás pracuje.
Defixiones mají dvě části. První, The Dance, se vrací do událostí počátku století a je sklenutá v jeden nepřerušený intenzivní hudební proud, do kterého se kromě zpěvu a klavíru zapojuje také elektronika. Galás jako by se zde proměnila v zástup blízkovýchodních žen, které podávají své svědectví. Chvíli je plačkou, chvíli zaříkávačkou, vším však prostupuje bezprostřední, absolutní výraz. Z druhé části, Songs of Exile, cítíme větší odstup. Je to vlastně pásmo „písniček“ s klavírem, které „Tanec“ komentují a posouvají do obecnější a abstraktnější roviny. „Písně exilu“ jsou také pestřejší a odvažují se do hudebních krajin, které v „Tanci“ byly tabu – Epístola a Los Transeúntés je například jakási pokroucená kavárenská odrhovačka, vše zakončuje černošský spirituál.
Richard Morrison v bookletu píše: „Když přiznáváme genocidu, nestačí jen uspořádat fakta a vyjmenovat symptomy. Potřebujeme katarzi, vykoupení a vizi, se kterou bychom se mohli pohnout vpřed.“ Diamandě Galás se daří toto téma zpracovat v mnohovrstevné, silné a přesvědčivé umělecké dílo. Jen s tou katarzí si nejsem tak jistá. Diamanda vás sežvýká a vyplivne. Každopádně ale s pocitem, že se absolutnímu zmaru lze postavit emocionálně prožitou hudbou.