Degustace tentokrát na paměť sochaře Aleše Veselého (3. února 1935 – 14. prosince 2015), který kromě monumentálních plastik stavěl monumentální zvukové stěny v početném podzemním tělese Žabí hlen…
„Já myslel, že je to jen nějaký vtip, skupina Žabí hlen, že nikdy neexistovala…“, podivil se jeden redakční kolega. Název tělesa k tomu svádí, opravdu málokterá kapela se jmenuje tak nepravděpodobně a přitom zapamatovatelně. Žabí hlen je prý název pro shooter sestávající rovným dílem z vaječného koňaku a peprmintového likéru, tzv. zelené. Před více než dvaceti lety ale termín „žabí hlen“ používalo několik mých táborových spolupionýrů, kteří tak označovali neuvařené špagety, jež s chutí konzumovali, kdykoliv se jim podařilo proniknout do z prken sbité táborové kuchyně.
Čert ví, kde to slovní spojení vzali. Od alternativního rodiče? Nebo je někde, podobně jako název undergroundové kapely Sen noci svatojánské Band, ve svých humorných prózách a promluvách použil Ivan Mládek? Coby příklad odstrašujícího názvu – a vůbec nesocialistického všeho – se Žabí hlen ocitl i ve známém článku Nová vlna se starým osahem (Tribuna 12/1983, jméno autora Jana Krýzla je patrně falešné; celý článek je otištěn v bookletu žabího CD). Díky pionýrskému táboru jsem se o Žabím hlenu dozvěděl o něco dřív než o Plastic People (zde bych rád poděkoval Československé televizi za pořad Atentát na kulturu).
Pražská skupina Žabí hlen vnikla před třiceti lety a – ačkoliv už více než dvě dekády nevyvinula žádnou aktivitu – její členové se stále cítí být součástí mnohohlavého celku, který otevřel dveře jejich nespoutané hudební (dost možná ne zcela tušené) spontaneitě. Společně s poněkud rockovějšími Kilhets, o jejichž sebraných nahrávkách jsem psal v minulém čísle, obohatil Žabí hlen pražskou alternativní scénu konce sedmdesátých let o hlas neidiomatické improvizace zcela ignorující jakékoli jazzové a bluesové kořeny. Po Žabím hlenu zbylo mnoho legend, knížka Žabohlenění (Trigon 1994) a – asi ani moc nepřeháním – desítky hodin nahrávek. Sedmdesát čtyři minut zvukového dědictví vloni na podzim zpřístupnilo vydavatelství Guerilla Records na CD nazvaném jednoduše Žabí hlen.
Proslýchá se
Legendy o Žabím hlenu se šíří ústním podáním, prostřednictvím zmíněné knížky, díky pamětem Mikoláše Chadimy Alternativa (Host 1992), knižnímu rozhovoru Michala Schonberga se sochařem Alešem Veselým Projdi tou branou (Torst 2006) a mluvícím hlavám díky několika členů sdružení v seriálu Bigbít. Spolek šílenců, v jehož řadách se ocitl opravdu kdekdo, se shromažďoval především v antikvariátu v Dlážděné ulici (žádný ze současných tří to prý ale není), odkud vyrážel hrát buďto na sporadické koncerty, pořádané především Jazzovou sekcí, nebo do podzemí Divadla Ateliér – dnešní Ypsilonky (kdysi Olympic, sál, v němž vznikal český bigbít) – kde nahrával své celonoční improvizace, mnohdy včetně zvuků cesty tam, pojídání okurek v pauze atd… Mikoláš Chadima zase vzpomíná na konstrukci podobnou „venkovskýmu hajzlu“ ověšenou plechovkami a stojící uprostřed pódia, do níž tu a tam někdo z hemžícího se mnohačlenného kolektivu vyluzujícího hluky na nejrůznější nástroje kopl. Prý to byla velká legrace a oddech po přetrpěných vystoupeních profesionálních jazzrockerů.
Z Žabohlenění a ostatních textů členů souboru ale jasně vyplývá, že o legraci šlo sice také, ale zdaleka na v první řadě. Improvizace Žabího hlenu nese určité znaky insitního umění (trochu připomíná například hudební experimenty Jeana Dubuffeta) a často operuje v oblasti hudby nehudebníků, rozhodně ale ve svém průběhu nepomrkává po (i kdyby jen) potenciálním publiku s vědoucím úsměškem „hle, sranda“. Právě naopak, i když vytváří sebevětší kakofonii břinkání, pískání a hýkání, je z Žabího hlenu sylšet především hluboký, snad i hypnotizovaný ponor jednotlivých členů pracujících na vážném díle okamžiku.
Je zajímavé, že tohoto účinku neomylně dosahovala sestava tak různorodá a proměnlivá, jako právě Žabí hlen. K desítce kmenových členů, kteří se snad nikdy nesešli v kompletním složení, patřil někdejší antikvář, nyní nakladatel a hermatik Vladislav Zadrobílek, jeho kolega z antikvariátu Mirek Slavík, folkem ovlivnění Jan Hofman a Jiří Hromas a sochař Aleš Veselý, který z informelu zraňovaných hmot a povrchů přešel k monumentálním branám a pouštním instalacím – jeho raný přístup jako bych ale v hudbě Žabího hlenu slyšel rezonovat. K početnému zástupu jednorázových či pravidelných hostí patřili výtvarníci (Jiří Anderle), herci (Ján Sedal) a hudebníci z tak odlišných oblastí, jako byla virtuózní kytaristka a písničkářka Damar Voňková, která se v Žabím hlenu stávala violoncellistkou, kytrista s jazzových a folkových působišť Emil Pospíšil, plastikovští Vratislav Brabenec a Ivan Bierhanzl i hospodský harmonikář Pepíček Čečil. A zúčastnil se i pražský rabín Karol Sidon.
Kapelní provoz nebyl nijak zvlášť organizován – když se jednotliví členové začali setkávat v Dlážděné „podezřele“ často, bylo zřejmé, že uzrává další zvukové setkání – na koncertním pódiu, v nočním divadle, v bytech členů, na evangelické faře v Lysé nad Labem či ve Veselého ateliéru ve Středoklukách, kde se kromě opékání buřtů hrálo i na monumentální kovové sochy stojící v plenéru. Sochy přímo určené k hraní Veselý, jinak zdatný klavírista, netvořil, znamenalo by to, podle toho, co říká v Projdi tou branou pracné přehodnocování výtvarného výrazu, a tak Žabí hlen rozeznívá to, co zní dobře náhodou.
Slyší se
Hudba Žabího hlenu, jak už jsem naznačil, na první poslech zní jako chaos, který vznikne, popadne-li skupina nehudebníků „trumpetky a bubínky“ a další jednoduché zvuky na vyluzování zvuků – píšťalky, cinkátka, harmoničky – a jme se dělat hluk. Věřím, že by takové představení dospělých dětinů samo o sobě mohlo působit jako po čertech humorný happening, v hudbě Žabího hlenu je ale další, mnohem hlubší rovina: vážnost, neshazování sebe sama vtipkováním, vzájemné propojení hráčů, kteří – bez předchozích domnluv a příprav – v sobě vykopávají atavistické kořeny. Jednoduché rytmy, občasná náhlá kolektivní ztišení a zpomalování, výkřiky těch, kdo nemohli vydržet nevykřiknout… do značné míry jde o rituál pohanů, kteří ale místo džungle žijí v socialistické Praze, „městě Kafky a Švejka“ (odporné klišé, ale tady sedí), místu – jak dnešní sklobetonová manažerská éra rychle zapomíná – prosáklém dějinami i černým humorem. Zde není potřeba žádná stylizace, autentický prožitek by nepřikrášlila ani neshodila. Občasné masky či to, že Aleš Veselý se při jednom vystoupení „rozhodl stydět“ a na pódium přišel v dřevěné bedně od harfy (z níž koukaly akorát nohy a mikrofonní kabel a linul se nelidský řev), je asi tak stejně důležité, jako například skutečnost, že Filip Topol při koncertech Psích vojáků spotřebuje kvantum samolepek, jimiž si přidržuje texty. Může nás to pobavit, celkové vyznění hudby Psích vojáků to ale neovlivní. Ale zpět k věcem žabím: hlučné karty jsou rozdány, divoši rozdivočeni… a dalšími překvapeními je občas mohutný, div ne orchestrálně bouřlivý zvuk – a jinde zase skoro freejazzové výměny mezi jednotlivými hráči, kteří protentokrát nevyluzují všichni zároveň. Tahle skupina měla svůj jazyk, ne promyšlený, ale hluboce, vzájemně, beze slov procítěný.
Šíří se
Co ze žlutozelené magie Žabího hlenu dokázalo zprostředkovat CD? Jak již bylo řečeno, nahrávek skupiny je tolik, že by nosičů zabraly celou řadu. Výběr pro toto album provedl Mirek Slavík – „jiný člen Žabího hlenu“, jak se píše v bookletu CD, „by třeba vybral jiné. Tak to asi je. Tak někdo jiný třeba někdy příště…“ Beru tě za slovo, Lábusi.
Výběr se každopádně zdařil, každá ze sedmi ukázek (plus minutové video) ukazuje skupinu v trochu jiné podobě. Úvodní Vivat Remek je výsledkem předevších akustickokytarových improvizací Jana Hofmana, Jiřího Hromase, Václava Setničky, Mirka Slavíka a Petra „Pídi“ Votíka, z nichž někdo po dokončení kusu pronesl slovní spojení žabí hlen a uvedl kolos do chodu. Vivat Remek je legrační písnička (vždyť hudebníci byli členy skupin Pižďuši bluesbreakers Band a Přirození) věnovaná prvnímu československému kosmonautu. Nezúčastněný hlas nejprve oznámí hrdinův let a před intrumentální částí vypustí první smrtící pointu: „Kapitáne, kam s tou lodí?“ Závěr patří odpočítávání, které je – ať už vědomou či nevědomou – parodií na Bowieho kosmický hit Space Oddity – „pět – čtyři – tři – dva – jedna – hovno“.
Dvacetiminutový záznam z pražského Radiopaláce (7. 10. 1978 v rámci sedmých Pražských jazzových dnů) byl druhým veřejným vystoupením Žabího hlenu a ukazuje jej coby smečku rozjuchaných hudebních klaunů, kteří dělají především radostný kravál a jsou za to odměněni náležitým potleskem.
O rok mladší záznam z Divadla Ateliér ukazuje úplně jinou skupinu, tišší, soustředěnou, hrající jednoduché rytmy a jedoduché melodie fléten a foukacích harmonik. Podobně tiše proti Radiopaláci zní i trojice snímků pořízených roku 1980 v bytě Vladislava Zadrobílka.
První z nich, čtvrthodinový Měsíc, je rytmickým kusem především pro akustické kytary a cinkání a Zadrobílkovými ústy vydávané onomatopoické rytmické zvuky, z nichž se vyklube působivý odsekávaný text: „Atom – atom – atom – atom – půlnoc – půlnoc – půlnoc – atom – půlnoc – díra – díra – díra – díra – díra – ve tmě – ve tmě – Měsíc – Měsíc – Měsíc – je ta díra Měsíc – vidím – díru – velkou – k zemi – k nebi – hvězdy – Měsíc – letí – díra – pták – pták – tma – jdou – jdou – jdouuuuuuuuuuuuu – padají – padají – hvězdy padají – padají hvězdy – Měsíc – černá – bílá – padají – hvězdy – padají – padají – hvězdy – padají – Měsíc – dlouho – dlouho – dlouho – dlouho – černejch hvězd – hvězd – hvězd – jdi dom – jdi dom – pokrm – pokrm – v hloubce – pod zemí – pokrm – pokrm – skvrny – rubáše – plínky – od hrobu k hrobu – od hrobu k hrobu – padají – padají – papapapa – atom – atom – Měsíc – měsíc – Satur – Mars – zmar – Venuše – jednou – přijde – čas“ (přepis je jen přibližný, některá slova se pakují vícekrát, někde jsem možná nerozuměl). S rytmizováním slov pracuje a podobně, i když „kutálkověji“, zní i kratší Jo! Ne! – v tomto případě je to jediný srozumitelný text, opět se vyloupnuvší z neartikuloaných hlasů. Nejdrobivější rytmus s půvabným cinkáním zvonkohry má fragment nazvaný na CD ***.
Dost možná jediným mimopražským koncertem skupiny bylo vystoupení v Brně – Líšni, kde Žabí hlen 24. 4. 1982 v sále hospody Lidového domu předskakoval vynikajícímu freejazzovému kontrabasistovi Barremu Phillipsovi. „Nejlepší na konec“, píše Mirek Slavík v textu psaném přímo pro guerillovské CD, „Brno nás přivítalo s otevřenou náručí a tohle vystoupení bylo asi vrcholem našich veřejných produkcí. Veřejné produkce jsme ovšem brali vždycky jaksi bokem, vždy tam byla stopa provokace, v Brně ale jen nepatrná.“ Opravdu, intenzivní nápor Veselého klavírní hry v dramatickém dialogu s nahalenými bicími a „poplašnými“ signály flétniček tentokrát jen pětičlennou sestavu představují v nejtemnější, zároveň ale nejmuzikálnější podobě. Neustálý frenetický děj, detonace perkusí, výkřiky…
Nechme poslední slovo Mirku Slavíkovi: „Škoda, že se na z celkového kontextu vytržených nahrávkách nedá zachytit skutečná atmosféra našich seancí, pozvolné vznikání, přelévání se, přejímání, opouštění a zanikání nápadů přicházejících odkudsi v průběhu hodiny, několika hodin, celého dne nebo noci improvizovaného hraní (si), které se samo stane drogou, takže jiné drogy netřeba. V několika vybraných ‘povedených’ pasážích se tohle všechno ztrácí. Po Brně-Líšni se duch vytratil kamsi jinam, pár přístích setkání (poslední bylo na podzim 1986) zelo prázdnotou. Zbyl metrák nahraných pásků, štos fotografií a dobrý pocit. Budeme všichni vždycky ‘Žabí hlen’, ale společně už nevydáme ani hlásku, protože by to byla křeč. Leda, že by se duch vrátil. Pokud bude mít kam.“
