Pokud jste chtěli ještě před koncem roku stihnout porci nové hudby, bylo nejlepší vypravit se do Olomouce na PAF. Přehlídka má tradičně hodně nekompromisní dramaturgii. Jak to dopadlo letos? Tady je pětice nejvýraznějších hudebních momentů.
Přestože v minulosti na PAFu vystupovali lidé jako Tim Hecker, Alva Noto nebo Dean Blunt, nikdy to nebyl festival, kam by se primárně jezdilo za velkými jmény a u kterého by se napjatě očekávalo, kdo bude headliner. Podvratná hudební dramaturgie nasáknutá současným uměním nesměřuje dopředu ani dozadu, ale spíš stojí bokem. A pravidelně otevírá portály k nečekaným objevům. Jeden takový se letos otevřel v Kapli Božího těla, dnes už odsvěceném barokním prostoru, který vznikl na místě bývalé synagogy a který se po rekonstrukci z roku 2002 používá ke koncertům nebo přednáškám. Během PAFu je to asi nejoblíbenější místo pro koncerty a performance, letos v něm vystupovala třeba i klavíristka a hráčka na preparovaný klavír Eliza McCarthy. Působivost barokního interiéru je trochu dvojsečná zbraň: člověk může v ohromení nad výzdobou kaple přeceňovat i slyšenou hudbu. Kaple může odvést svoji práci za hudebníka.
3C 273
To ale nebyl případ hudebnice a umělkyně Moniky Kováčové, která vystupuje pod jménem 3C 273. Vytváří vlastně poměrně standardní drony, které se zrcadlí na spoustě míst v minulosti, díky unikátnímu zvuku polyfonických varhan Solina B 106, syntezátoru Elka Concorde 402 a především promyšlené dramaturgii své jediné skladby ale dokáže vydolovat z posluchačů hluboké emoce. 3C 273 hrála jenom patnáct minut, na podobně vygradovanou a intenzivní skladbu je to ale ideální stopáž: žádná vteřina nebyla přebytečná.
3C 273 nedávno vydala svoji skladbu na kompilaci No One Is An Island kolektivu BCAA, který si z PAFu odnesl diváckou cenu soutěže Jiné vize. Přesto se nelze ubránit dojmu, že 3C 273 je spíš samotářský projekt. Že navzdory názvu alba je tím ostrovem. A že by její hudba fungovala stejně dobře v kostele, v lese nebo v klubu. Není totiž živená prostorem, naopak: ona sama živí prostor.
Salvia
Kateřina Koutná už několik let obráží české kluby a festivaly s projektem Makak, případně jeho akustickou verzí Makak Akustikus, a kombinuje folklorizující motivy s ambientem, elektronikou nebo hrou na violoncello, umělkyně Veronika Vlková zase nasbírala zkušenosti v kapele TEVE, možná ještě o něco blíž má ale k vizuálnímu umění a performancím. V novém projektu Salvia se všechno propojilo: Kapli Božího těla obě členky projektu proměnily v prostor někde na půl cesty mezi čarodějnou chýší, loukou kouzelného lesa a posledním ostrůvkem přírody ve světě, který se jen ztěžka nadechuje před definitivní smrtí.
Podlaha pokrytá objekty, kostýmy Koutné i Vlkové, plátno s animací a především hudba samotná tvořily jeden organismus: možná trochu pokroucený a nejistý, ale rozhodně výrazný. Looper, do kterého pak padaly nejenom hlasy obou členek Salvie, ale i zvuky fléten nebo elektronických beatů, pak hypnotický dojem jenom umocňovaly. Nejlépe si celý improvizovaný (a přece organizovaný) chaos sednul v okamžiku, kdy začala Koutná živou hrou na violoncello doprovázet vlastní samply stejného nástroje. Bylo to symbolické, hodně metaforické, ale především emocionální.
CURL
Na PAFu nejsou hudební headlineři, to samozřejmě platí. Pokud bychom ale přece jenom potřebovali nějakého najít, byla by jím Mica Levi. Anglická skladatelka a hudebnice prošla strmou cestou od frontwoman divoké lo-fi popové kapely Michacu & The Shapes k respektované autorce filmové hudby (Pod kůží, Jackie), aby teď alespoň na chvíli zakotvila u projektu CURL. Ten spíš než kapelu připomíná komunitu: skupina, k níž kromě Mici Levi patří producent Coba Sey a hudebník Brother May, vydává desky na vlastním labelu a spolupracuje s rádiem NTS.
Na PAFu se tenhle kolektiv představil v narvaném divadelním sále a už od prvních tónů bylo jasné, odkud čerpají svoji inspiraci a energii. Kapela, zahalená v kouři prosvětleném červeným světlem, v něčem připomíná zmíněného Deana Blunta a jeho na kost sedřenou vizi současného angažovaného rapu, zároveň je z ní ale cítit i vliv současného britského jazzu, divokého vokálního klokotání Sleaford Mods nebo post punkových kytar. Hodně záleželo, z jaké dálky člověk tenhle kolektiv pozoroval, vypadá to totiž, že CURL jsou ten druh kapely, ke kterému je potřeba se co nejvíc přiblížit. I když se ale původní energii se vzdáleností od malého pódia trochu ztrácela, pořád byla osvěžující. CURL totiž nevypadají, že by se starali o trendy, ve spoustě věcí jsou vlastně vyloženě dřevní a archaičtí. V kontextu podobného festivalu je to docela odvážné.
Total Freedom
Ashland Mines je zakládající člen kolektivu Fade To Mind, zásadní postava současné klubové scény i člověk, ke kterému se sbíhají všechny post-klubové nitky. Kryt civilní obrany, klaustrofobní betonový bunkr postavený v Bezručových sadech a těsně přiléhající k historickým hradbám města, je unikátní prostor plný úzkých chodeb, nečekaných průhledů a slepých uliček. Kde jinde by měl Ashland Mines aka Total Freedom hrát? Pulzující bunkr vystupující z promrzlého parku z jedné strany sevřeného hradbami a z druhé studenou řekou by byl sám o sobě hodně přitažlivým místem, Total Freedom jej ale dokázal ještě transformovat.
Pokud už někdo jeho hyperaktivní set v minulosti viděl, nemohl být zase tak překvapený, Total Freedom se jako mentor a kurátor současné scény dekonstruované klubové hudby projevuje hyperaktivními střihy, vrstvením a nepřehání to s vyrovnanou dramaturgií: energii od začátku nastaví na nejvyšší úroveň a poté už ji jenom šponuje. Tentokrát opravdu těžko přemýšlet, jak by tenhle set fungoval v jiném prostoru. Tuhle party bylo nutné vnímat jako celek.
Lišaj & Kolouch
Pokud bychom hledali protiklad barokní Kapli Božího těla a chtěli zároveň zůstat na sakrální půdě (což v Olomouci není nic těžkého), museli bychom se uchýlit do Husova sboru, kostela Církve československé husitské postaveného ve dvacátých letech minulého století. Strohá budova s obrovskou zelenou kupolí hostila zahájení celého letošního ročníku, a nebyla to úplně nejdobrodružnější hudební akce přehlídky. Byla ale důstojná, uvedla návštěvníky do kontextu a připravila je na to, co bude následovat v dalších dnech.
Táhlé bzučivé drones linoucí se z laptopu producenta jménem Lišaj patří už dlouhou dobu ke stálicím české experimentální scény, mix field recordings, lo-fi samplingu a zvukových stěn je něco, co jsme zvyklí slýchávat v nejrůznějších kontextech. V kombinaci s vizuály Jana Šrámka, který vystupuje jako Kolouch, ale dostaly tyhle drony novou melancholickou vrstvu. Šrámek je totiž doplnil svou sérií ilustrací zničených nebo odstěhovaných socialistických soch a plastik. Černobílé ilustrace zmizelých uměleckých děl promítané na zeď husitské kostela nepůsobily zbytečně monumentálně, přesto měly velkou sílu. A v kombinaci s nostalgickými ambientními drony Lišaje fungovaly přesně tak, jak by tvůrci očekávali.
