Rakouský bubeník a DJ Didi Kern se u nás představil už mnohokrát. Loni například v rámci pražského festivalu Alternativa coby člen tria WenzlDnatek, letos mimo jiné v rámci průběžného brněnského festivalu Itch My HaHaHa v duu s multižánrovým pianistou Philippem Quhenbergerem. Tam se vrací 27. listopadu coby člen rockové kapely Bulbul, jejíž název je odvozen od ptáka, jehož zpěv je považován za jeden z nejhorších zvuků na světě. Den předtím se Bulbul zastaví i v Praze v Café V lese (kde už letos hrál Didi s českými muzikanty ve formaci Poisonous Frequencies) a o den později v Suchém doku ve Vsetíně. Při té příležitosti jsem mu položil pár více či méně všetečných otázek.
V tvé krátké biografii na Discogs jsem se dočetl, že hraješ na bicí od dětství a začínal jsi ve venkovském pochodovém orchestru… Můžeš to popsat detailněji?
Když mi bylo deset, tak se mě otec zeptal, zda chci hrát na nějaký nástroj. Já jsem mu odpověděl, že chci hrát na kontrabas, ale on řekl, že v pochodové kapele není žádný kontrabas. V té pochodové kapele jsem byl trochu zmatený, protože jsem právě objevil rockovou muziku od kluků ze sousedství a pochodová hudba se mi zdála dost divná. Každopádně jsem si nakonec vybral bubny a začal hrát v pochodové kapele ve vesnici v horním Rakousku, kde jsem vyrůstal. Zůstal jsem v ní asi šest nebo sedm let a tím jsem získal trénink ve hře pochodů a podobné hudby, kterou jsem ne skutečně ale tak nějak pak začal nenávidět. Teď poslouchám spoustu pochodové muziky, zvlášť tu neworleanskou.
Chtěl jsi vždycky být muzikant nebo jsi měl jiné sny?
Když mi bylo patnáct, tak jsem se začal učit automechanikem, což mne nijak zvlášť nebavilo. V té době jsem se taky pokoušel dát s kamarády dohromady kapelu, ale trvalo až tak do dvaceti, než mě poprvé napadlo, že bych mohl být hudebníkem. Nebyl to sen, spíš další možnost. A přišlo, že je lepší hrát na bicí než opravovat auta lidem, které neznám.
Kdy jsi tedy začal svou profesionální hudební kariéru?
Velice amatérsky na konci roku 2003.
Spolupracuješ s řadou českých a slovenských muzikantů. Jak k tomu došlo?
Slava Krekoviče jsem potkal ve vídeňském jazzovém baru Celeste, který se specializuje na improvizovanou hudbu a posledních deset let tam Marco Eneidi pořádá pondělní sessiony a poté jsme se potkali ještě na festivalu v Nickelsdorfu. Kapela Shibuya Motors, kde vedle Slava působí také Miro Tóth, mě před pár lety požádala, jestli bych s nimi nechtěl něco natočit a nakonec z toho vzniklo CD. Následně jsme společně odehráli pár koncertů v Čechách, na Slovensku a v Británii. Miro mě pak ještě přizval do většího orchestru v Brně, kde jsem potkal řadu dalších skvělých muzikantů. Slavo mě potom také několikrát pozval na skvostný festival Next v Bratislavě. Oba pro mne udělali a dělají strašně moc a ještě jim dlužím pár koncertů! Trumpetistu Petra Vrbu jsem potkal také v Nickelsdorfu nebo možná taky na festivalu Unlimited ve Welsu. Od té doby jsme měli pár skvělých koncertů jako duo nebo společně se supermuzikanty – bubeníkem Michaelem Zerangem, basistou a elektronikem Georgem Cremaschim a DJem Hansem Falbem. Pozval mě mnohokrát do Prahy, kde jsem potkal spoustu zajímavých lidí a muzikantů. Jednoho dne přitáhl kytaristu Tomáše Procházku, s nímž právě založili kapelu, kterou nazvali Poisonous Frequencies. Tak jsme několikrát společně vystoupili a mně se to moc líbilo. Je to skutečně zábavná hudba, ale může se to v jediném okamžiku obrátit o 180 stupňů, veškeré spektrum je možné… v téhle instrumentaci a těmahle dvěma chlapíky. Taky jsme pořídili skvělé nahrávky (takže zdar všem vydavatelům tam u vás, máme připraveno k vydání album, které vám úplně poplete hlavu a zároveň přinese radost oběma – vydavatelství i umělcům!)
V kolika formacích vlastně teď hraješ?
V mnoha. V duu s Philippem Quehenbergerem (ale občas se k nám při nahrávání nebo na koncertech přidali lidé jako Marshall Allen, Juini Booth, Mayo Thomson a řada dalších), také jsme deset let spolupracovali s výtvarníkem a performerem Franzem Westem a občas s The Gelitin Art Collectiv. Pak kapely Fuckhead, Wipeout, Gustav, Mäuse, trio s Elisabeth Harnik a Kenem Vandermarkem, duo s Matsem Gustafssonem, kvintet s Lindou Sharrock, Mariem Rechternem, Margaret Unknown a Theresou Eipeldauer. Také hraji v divadelní produkci Proletenpassion 2015 ff, která letos získala Nestroyovu divadelní cenu. A mnoho dalších kapel…
Na miniturné po Čechách vyrážíš formací Bulbul, která má docela dlouhou historii, ale na vašem webu nejsou ohledně toho žádné podrobnosti. Mohu tě požádat o nějaké resumé?
Začalo to jako one-man band v hornorakouském Welsu v roce 1998, když Raumschiff Engelmayr vybavený kytarou, automatickými bicími a vysavačem vydal CD na labelu Trost a opatřil ho 600gramovým ocelovým obalem a začal koncertovat maskovaný jako vesmírný indián. Dalším krokem byla rocková formace, kde už hrál na baskytaru derhunt a doprovázela ho dvoučlenná jazzová dechová sekce. Po vydání „modrého“ alba v roce 1999 se začali ohlížet po bubeníkovi a nakonec našli mne a od té doby s nimi bouchám do bicích. Jako trio jsme natočili několik dlouhohrajících nosičů a začali jsme hrát po Evropě přestrojeni za slepice, dámy a slunečnice. Spolupracovali jsme s mnoha lidmi jako je Leonid Soybelman, Carla Bozulich, KK Null, dieb 13, Franz Hautzinger a řadou dalších umělců z jazzové i noiseové scény.
Jak bys popsal strategii Bulbul?
Hrát hezkou hudbu, mít otevřenou mysl, vyměňovat si nápady a včleňovat do nich určité množství zábavy a energie. S Bulbul je vše možné. Obecně jsme rocková kapela, ale jsme otevřeni všemu a občas se snažíme být jiní než ostatní rockové kapely, což někdy vede až k dadaistickým postupům.
Co konkrétně mohou diváci očekávat od vašich listopadových koncertů? Přivezete s sebou také nějaké své „divné“ nástroje?
Hrajeme zhruba dvě třetiny z našeho nového alba Zu, které vyšlo letos v říjnu a něco z těch předchozích, mnohdy hodně odlišně. Co se týče podivných nástrojů, tak si nejsem zcela jist, protože většina z nich je polámaná nebo zcela zničená příliš častým používáním, uvidíme.
Na co kromě bicích ještě hraješ?
Příležitostně zpívám, mám rád nalezené objekty, které vydávají zvuk, malé i velké, nejrůznější harampádí. Také mám trumpetku bez klapek a helikon. Na ty hraji hrozně rád, ale jsem velice špatný hornista. Také se mi líbí preparované nástroje, třeba s použitím strun nebo čehokoliv, co zní hezky/jinak/divně/hezky…
Co pro tebe v hudbě a životě znamená improvizace?
Hou! Celý život se zdá být velkým improvizovaným koncertem.