- Inzerce -

Discostan: Když se míchá disco s tradicemi

Arshia Haq a Jeremy Loudenback o diaspoře, vzpomínkách na Indii a spojitosti mezi Bollywoodem a Sovětským svazem.

Projekt Discostan založila Arshia Haq a právě nedávný vznik labelu je pro toto uskupení další vývojovou etapou. Kromě vydávání desek pořádá tematická měsíční rozhlasová vysílání a před pandemií organizoval také akce v domovském Los Angeles. V nedávné době se vysílání Discostanu zaměřilo mimo jiné i na historii ujgurské elektronické popové hudby v čínské autonomní oblasti Sin-ťiang, nebo také na populární hudbu arménské diaspory ze 70. a 80. let.

Výše zmíněné vysílání ujgurské hudby, které se odehrává v koprodukci s australským antropologem Robertem McDougallem, je dobrým příkladem tvorby Discostanu. Jeho tvůrci vyhledávají často téměř ztracené příběhy diaspor a komunit. V doprovodném textu ke svému vysílání popisuje McDougall způsob, kterým vytvořil jeden z mixů, když v roce 2015 projížděl provincií Sin-tiang a nahrával na SD karty Mp3 soubory. V jednotlivých skladbách trasuje způsob, kterým se kombinuje tradiční modus melodií muqam s reggaetonovými rytmy a autotunem, a zároveň odráží život Ujgurů v Sin-tiangu. V posledních několika letech se postupně objevují zprávy o údajném zmizení hned několika populárních ujgurských zpěváků a odkrývá se čínská politika vůči této menšině.

Podle Arshii Haq je cílem projektu Discostan utvářet prostor pro diasporu a hudbu ze severní Afriky, západní Asie a indického subkontinentu, tedy hudbu vznikající „od Bejrútu k Bangkoku přes Bombaj“. Haq se na hudbu z této zvukově i kulturně rozmanité oblasti zaměřuje už dlouho – v roce 2017 vydala sbírku terénních záznamů súfijské duchovní hudby. Nahrávky byly pořízené v pákistánských regionech Paňdžáb a Sindh a projekt vznikl pro americké vydavatelství Sublime Frequencies.

V lednu vydala nově vzniklá značka Discostan remasterovanou desku Disco Se Aagay od sourozenecké dvojice pákistánských přistěhovalců žijících v Británii. Jde o remasterované vydání téměř zapomenuté new wave desky, kterou autoři Nermin Niazi a Feisal Mosleh nazpívali v urdštině. Právě tím o sobě dal label vědět a upozornil na originální hudební oblast, na kterou se zaměřuje.

Přestože zatím Discostan vydal pouze jednu desku, volba Disco Se Aagay naznačuje zvolení zajímavého směru. Disco Se Aagay totiž není pouze „zapomenutým“ zajímavým albem, ale také historickým příkladem hudby produkované v Británii přistěhovaleckými komunitami z Indického subkontinentu. Podobně jako další hudebníci i Nermin Niazi a Feisal Mosleh byli finančně podporovaní birminghamským labelem Oriental Star Agencies, který vydával hudbu bangladéšských, indických a pákistánských interpretů v Británii a v jejich domovinách.

Jak vznikl Discostan? Kdy z projektu vznikl label?

Arshia: Projekt oficiálně začal tak před deseti lety. Pro mě ale neoficiálně existoval už delší dobu. Jako přistěhovalkyně jsem se pohybovala mezi dvěma hudebními domovy. Lásku k hudbě jsem zdědila po své rodině. Můj otec sbíral hudbu, kazety z indického subkontinentu, hudbu duchovní i filmovou. Patří sem i moje zkušenost imigrantky a snaha hudebně navodit nějaký pocit domova. Cestování mi v tom taky pomohlo, dalo mi vhled do toho, jak lidé poslouchají hudbu v jiných prostorech – hudbu, která se nikdy nedostane ven, za hranice země. To se sice v posledních deseti letech změnilo k lepšímu spolu s tím, jak se rozšiřuje vydávání starých nahrávek, ale stále existuje obrovské množství hudby, která se nikdy nedostane za hranice svých regionů. Vždycky jsem tento druh věcí sbírala a Jeremy i já máme oba zkušenosti s hudebním průmyslem. A právě sbírání této hudby bylo způsobem, jak se nějak ukotvit. Ale ukázalo se, že je tu publikum, které něco takového chce. V Los Angeles je hodně diaspor, je to místo, které je hodně etnicky různorodé, proto se mu někdy kvůli početné íránské komunitě přezdívá „Tehrangeles“. Oba jsme navíc dlouho studovali hudbu, postupně se to pro mě rozšířilo z pouhého sbírání nahrávek z Indie nebo Pákistánu a zaměřila jsem se spíše na nadnárodní propojení, například na sledování toho, co se děje v arabském světě a v severní Africe. A na propojení s Íránem, protože tato místa jsou hodně propojená a probíhá tu hudební výměna. Přišlo to vlastně dost organicky.

Kdy jste začali desky vyhledávat? Jak jste se dostali k Disco Se Aagay?

Arshia: Vždycky jsme chtěli mít label, vydávat desky a ukazovat nejrůznější hudbu různým druhům publika. Tuhle nahrávku jsem původně objevila v New Yorku před šesti nebo sedmi lety. Nevěděla jsem, co od ní očekávat, proto jsem byla překvapená, když jsem ji slyšela, netušila jsem, jestli si najde cestu k mezinárodnímu publiku. Nakonec musíte prostě věřit svému hudebnímu sluchu, a to vás vede dál. S některými vydavateli jsem pracovala v minulosti, například se Sublime Frequencies, kde jsem vydala i album. Ale tahle deska mi moc nezapadala do toho, co vydávají ostatní. Takže mi to přišlo jako ideální příležitost vytvořit domov pro hudbu, která zapadá přesně do naší vize. Chceme pracovat s hudbou z regionů, které nás zajímají, a s diasporami, které ji tvoří. Cílem je měnit kontext world music, která pochází z těchto regionů, a přiblížit to k tomu, jak se tato hudba poslouchá v místech, odkud pochází.

Tvorba vašeho kolektivu a labelu se často týká nostalgie a vzpomínek. Jak důležitá je pro Discostan minulost?

Arshia: Minulost je určitě součástí projektu. Sama jsem s touhle hudbou v 80. letech vyrůstala. V něčem se jedná o jakési odkrytí nostalgie, které nám připomíná domov. Zároveň je pro nás důležité soustředit se na přítomnost a budoucnost, budoucí možnosti, které může tahle hudba přinášet. V lecčem tento nostalgický pohled umocňuje narativ „zlatého věku“ nebo zašlých časů, obzvláště v případě regionů s historií plnou konfliktů a válek. Věci jsou tu zobrazované kvůli tomu určitým způsobem. Je proto opravdu důležité sledovat i současný kontext, kulturní zvyky těch míst a to, jak se tu hudba vyvíjí v současnosti. Když se do toho člověk ponoří, všimne si, že hodně z těch nahrávek čerpá z archivního materiálu, ale proto se opravdu snažíme přinášet i hudbu od současných tvůrců.

V jiných rozhovorech jste mluvila o prostupnosti mezi sekulární a duchovní hudbou. Jak důležitá taková fluidita je?

Arshia: Myslím, že Discostanu se povedlo otevřít debatu kolem toho, co se dá pouštět v klubech. Pokud se „world music“ někdy na parket dostala, tak byla často uzpůsobená (a zjednodušená) pro posluchače, ať už ve formě remixu nebo tak, aby byla rytmicky lidem nějak povědomá, známá. Když se vám podaří vytvořit specifickou atmosféru a prolnout tyto prvky dohromady, můžete lidem ukázat nečekané a nové motivy a rytmy. Pokud pustíte třeba patnáctiminutovou nahrávku qawwali, tak tím můžete posluchači často snadno ukázat hudbu a rytmy, které by jinak určitě neposlouchal. Přestože tuto hudbu často vnímáme v etnografickém kontextu a v rozdělení na duchovní a sekulární, tedy populární hudbu, v životě je tento kontext mnohem fluidnější. Runa Laila je například jednou ze zpěvaček indického subkontinentu, která se volně přesouvá mezi tím, že tvoří disco písně a najednou zpívá súfijské skladby v Pákistánu. Súfijská hudba je ostatně v mnohém právě o boření tradic a struktur.

Ve vašem projektu se částečně záměřujete i na to změnit pohled na některé regiony, které označujete termínem SWANA (Jihozápadní Asie/Severní Afrika). Co má hudba pocházející z tohoto regionu společného?

Jeremy: Velmi nás zajímají mezinárodní spojitosti hudby pocházející z různých míst v této oblasti. Nemyslím si ale, že by jednotlivé žánry k sobě hned musely pasovat.

Arshia:. V celé oblasti, označované “swana” lze vysledovat spoustu spojitostí mezi jednotlivými regiony. Dobrým příkladem je mix Afghan Transnational Connections. Ten pro nás připravil Julien Thiennot a jde o písně pravděpodobně napsané v Kábulu, nahrané v Íránu a nazpívané ázerským nebo tádžickým zpěvákem, který možná ani nerozuměl slovům, která zpíval. Ale nechal se vlastně pohltit tím kulturním prostředím, láskou k jazyku, a tím, co jazyk znamená pro jeho region.

Podobné propojení je možné sledovat mezi Bollywoodem a napojením na Sovětský svaz. Pokaždé, když někoho potkám, tak se ptají na Disco Dancer (indický film z 80. let, který byl populární v SSSR), lidé mají nějaké povědomí o této hudbě. Některá ta propojení jsou způsobená studenou válkou a situací v určitých regionech. Například v Indii se ke mně dostávaly knihy pohádek ze Sovětského svazu. Tato propojení ale stále existují. Když jsem například poslouchala nahrávku ze Svazu, myslela jsem, že jde o nějaké lidové písně, ale pak jsem zjistila, že je to cover, melodie z bollywoodské písničky. Propojení mezi regiony jsou tu někdy opravdu intenzivní, třeba dělníci z Indie nakonec staví železnici v Egyptě. Proto je tu hodně příkladů třeba pokrmů nebo hudby, které jsou kulturně vlastně propletené, prolnuté. Dají se tu najít také různá témata sdílená mezi jednotlivými oblastmi. Třeba v poezii pocházející z regionů mezi Íránem a Indií, kde často používáme velmi podobné metafory a symboly. Občas se dokonce v hudbě objeví stejné slovo – třeba označení pro lásku, válku nebo nepřítele. Ta slova se překrývají.

Jeremy: Jde vlastně o nápad používat slovo „SWANA“ místo označení Střední východ, což je velmi obecný, zastřešující termín. Právě teď zkoumáme původ toho, význam. Termín pochází z Velké Británie z 50. let 18. století, jde o koloniální označení. Takže jde o snahu trochu se zbavit téhle linie, protože uprostřed čeho to místo je, na východ od čeho? Chceme se zbavit některých těch hluboce zakořeněných kolonialistických představ, které jsou v nás zabudované. I tahle myšlenka jde ruku v ruce s filosofií celého našeho projektu.

Už dříve jste označila termín „world music“ za problematický a příliš zobecňující. Jak se dá změnit náš přístup k hudbě z celého světa a k hudbě původních obyvatel?

Arshia: Pro mě je součástí problému už způsob, kterým kategorizujeme hudbu na všemožné žánry. Jen v metalu je tolik různých žánrů, ale jakákoliv hudba z jiné části světa je okamžitě zařazená do jedné jediné kategorie, i když je velmi různorodá. Jak to změnit, to je otázka, která se pořád vyvíjí. Určitým způsobem je Discostan prostorem pro ty outsidery, kteří se pohybují na okraji a snaží se najít svůj vlastní prostor. Proto také myslíme na to, že v tom domorodém prostředí jsou věci proměnlivější.

Původně bylo naším záměrem pořádat akce a vysílat v rádiu, k tomu se pak přidal i label. Ve všech případech se zároveň snažíme otevírat prostor pro terminologii a názvy, které nejsou přeložené a přizpůsobené posluchači.

Jeremy: Termín „world music“ je vlastně dost zjednodušující. Rozhodně nejsme první, kdo o tom mluví, ale přijde mi, že v poslední době je o tohle téma větší zájem, je tu také hodně rozmanité hudby. K té rozmanitosti přispívají i platformy jako je Bandcamp nebo SoundCloud, které pomáhají lidem rozšiřovat si v hudbě obzory. To dává posluchačům možnost nahlédnout do ostatních regionů, objevovat nové žánry a zároveň utéct tomuto, vlastně marketingovému výrazu „world music“. Jde o místo, kde je komodifikovaná hudební produkce, ale zároveň doufám, že to v lidech probouzí také zvědavost a zájem o to, z jakého regionálního kontextu ta hudba pochází.

Jak důležité jsou pro vaši tvorbu „terénní nahrávky“?

Arshia: To mě opravdu ovlivnilo. Jde vlastně o organickou cestu, jak se dostat do toho prostoru, i když nemůžeme kompletně znovu utvořit ty zachycené prožitky. A skutečnost, že jsou neupravené a syrové. Co se terénních nahrávek týče, důležitá je i zmíněná prostupnost mezi sekulární a duchovní hudbou. Protože v případě terénních záznamů tento rozdíl neexistuje, nejsou nijak upravené a tradičně se tyto nahrávky v takových prostředích (v klubech) nehrají. Proto jsem je i chtěla začít používat. Protože jakou veselejší věc můžete zahrát, než nahrávku živé hudby ze svatby v Alžíru nebo Palestině. Tak je vlastně tahle hudba oživovaná, slyšíme ji v její tradiční formě.

Co plánujete s labelem Discostan do budoucna?

Arshia: V rámci našich akcí jsme se od začátku snažili spolupracovat s producenty, kteří pracují s tradiční hudbou a dále ji nějakým způsobem upravují, interpretují, pracují s ní. Snažíme se, aby součástí naší tvorby bylo co nejvíce různých hlasů, tvůrců. Stejné ambice máme i s naším labelem. Začali jsme s touhle krásnou deskou (Disco Se Aagay), která se trochu ztratila v čase, a tak jsme ji přivedli do přítomnosti. Ale také uvažujeme o projektech, které budou zahrnovat i současné kapely a producenty.

Jeremy: Bylo by skvělé dál odkrývat tvůrce a autory, kteří tvoří v prostředí dvou odlišných prostorů. Naším cílem je podporovat tuto tvorbu a cestu jak se vyjádřit. Hodně lidí tvoří hudbu a my doufáme, že budeme moci objevit a ukázat světu právě ty, na které by se jinak mohlo zapomenout nebo kterým není věnováno tolik pozornosti. Některé naše projekty se sice ohlížejí do minulosti, ale i současní autoři nám posílají svou hudbu. Takže snad najdeme víc věcí, se kterými bychom mohli v budoucnu pracovat. A v dohledné budoucnosti? Bylo by skvělé vidět zase všechny na parketu v klubu – to je asi ta budoucnost, kterou bych moc rád viděl, aspoň jednou. Sejít se se všemi na jednom místě, protože nic nenahradí tu spontaneitu a sdílení prostoru s ostatními lidmi. Moc doufám, že tu pro to v budoucnosti bude vůbec prostor. A že budeme schopni něco takového podniknout velmi brzy.


faust z Berlína

Bubeník Werner Zappi Diermaier dovedl novou sestavu krautrockových legend Faust k druhému albu. Přizval k tomu členy Einstürzende Neubauten i die ANGEL a díky covidovému lockdownu si osvojil nové způsoby tvorby.

Udržitelnost, improvizace i umělá inteligence

Projekt Sustain v Hybernské pokračuje.

Třicet let v zajetí hluku

Radek Kopel o zvukovém proudu jednoho gruntu a řady jmen.

Hermovo ucho – S patosem v srdci

Brno Contemporary Orchestra zahájil novou sezónu koncertem na téma „Kardio“.

Hudební Grand Prix v Monte Carlu

Intonarumori ve městě posedlém automobily – premiéra Luciana Chessy.

Zkouška sirén: Rok české hudby jinak?

Smetana a Stockhausen se potkají na brněnské Expozici nové hudby

Extrémně raritní nástroj, na který si nestačí párkrát zahrát

S Miroslavem Beinhauerem o sólovém albu pro šestinotónové harmonium.

Helmholtz-Funk

Se skladatelem Wolfgangem von Schweinitzem o čistém ladění, hudebnosti hebrejštiny i prostorovosti sterea.

Hermovo ucho – Letiště (v plurálu)

Kdo by nechtěl využít specifický veřejný prostor jako realizační médium pro své nerealizovatelné vize?!

Zkouška sirén: Amelia

Laurie Anderson v kokpitu s brněnskou filharmonií.