S osmasedmdesátiletým Birtwistlem odešel tvůrce skrytých i zjevných hudebních rituálů. Zvukový kubista, který se díval na jednu věc vždy z několika úhlů zároveň. A také krysař, který pomáhal vyvést britskou hudbu z osidel neoklasicismu.
„Taková ztráta!“ okomentovala dubnový odchod britského kolegy rakouská skladatelka Olga Neuwirth. Z českých skladatelů si Jan Ryant Dřízal vzpomněl na Birtwistlea i na jeho úvahu, kterou pronesl k mladým skladatelům na jednom workshopu v Birminghamu: „Nezáleží příliš na tom, jaké hudební prostředky využíváte, záleží pouze na tom, zda tvoříte svrchovaně.“ Zatímco Birtwistleovy nekrology přinesly New York Times, Guardian či Frankfurter Allgemeine Zeitung, v českých médiích bylo kromě jednoho článečku na Opeře+ ticho po pěšině.
To je sice velmi málo vzhledem k tomu, jak dobrý a úspěšný byl Birtwistle autor, ale zároveň se jedná o realistický odraz jeho pozice v českém hudebním životě – jeho hudba se na domácích pódiích prakticky neprovozuje. Lépe než vzpomínkový text věnovaný takřka neznámému dílu snad tedy poslouží retrospektivní playlist s několika komentáři.
Skandál na Proms
V roce 1995 se Birtwistleovi podařila věc, která už se děje málokdy: provedení jeho skladby Panic vyvolalo skandál. Koncert pro saxofon a orchestr byl totiž zařazen na závěrečný koncert londýnských Proms, což bývá masová akce naplněná vlasteneckým patosem a máváním britskými vlajkami. Když byl Jiří Bělohlávek šéfdirigentem BBC Symphony Orchestra, tak si při této příležitosti zamával i vlajkou českou.
Roku 1995 se ale řadě posluchačů zdálo skandální zařadit na poslední koncert Proms Birtwistleovu nervní skladbu, která podle nich zničila atmosféru slavnostní události. Skladatel si tak mohl připsat nechtěnou paralelu s Igorem Stravinským, jehož hudba ho v začátcích ovlivnila. Nyní měl na kontě i podobný skandál jako při premiéře Svěcení jara.
Skladba Panic se i přesto na Proms vrátila v roce 2007, zde je ale nahrávka v premiérovém obsazení: na saxofon hraje John Harle, na bicí Paul Clarvis, BBC Symphony Orchestra řídí Andrew Davis. Skladba místy neodolatelně připomíná Beefheartovo album Trout Mask Replica ve verzi pro symfonický orchestr.
Zahrej to znovu, Kriste
V roce 2000 měla ve Staatsoper Berlin premiéru Birtwistleova opera The Last Supper. Birtwistle se ve velkorysé podobě vrátil ke svému oblíbenému mechanismu opakování – Ježíš a jeho učedníci se v opeře scházejí, aby zopakovali poslední večeři a obřad mytí nohou po dvou tisících letech hnusu a zvěrstev.
Na ukázce je poslední ze tří latinských motet, která skladatel do opery zařadil. Jejich hudba má paralelně s opakováním poslední večeře připomínat časy, kdy ji Kristus s apoštoly absolvovali poprvé. Sbor BBC Singers řídí Nicholas Kok.
Obhlížení zvukové krajiny severní Anglie
Birtwistle napsal celkem čtrnáct děl pro jeviště. Většinou se jedná o opery, ale je mezi nimi také scéna The Corridor pro dva hlasy a komorní ansámbl nebo mechanická pastorela Yan Tan Tethera, která svým názvem odkazuje k tradičnímu severoanglickému způsobu počítání ovcí.
Birtwistle ze severní části Anglie sám pocházel: narodil se v Accringtonu, třicet dva kilometrů severně od Manchesteru. Své dětství sám popisoval jako idylické a kritiky později přirovnávaly jeho hudbu k pohledu, který klouže po anglické krajině – snad tím měly na mysli zelené vrchy anglické z básně Jerusalem od Williama Blakea. Vystihly tím ale bezvadně dojem samozřejmosti a přirozenosti, který z Birtwistleovy hudby dýchá. Vypadá to, jako by mu partitury vyrůstaly pod rukama jako tvůrci modelujícímu pomalu přibývající, různorodou hmotu. Jako traumatický zážitek z dětství zmiňoval skladatel stavbu ohromné elektrárny, jíž padla za oběť poklidná krajina.
Birtwistle studoval hru na klarinet, který později prodal, čímž zpečetil definitivní rozhodnutí stát se skladatelem. Jeho první skladba Refrains and Choruses z roku 1957 už v sobě nesla zájem o opakované struktury a stavbu na jednoduchých formálních základech. V 60. letech získal pověst nejradikálnějšího britského skladatele. Teprve roku 1972 ale dokončil Triumph of Time, což bylo jeho první velké orchestrální dílo. Tehdy si u něj Covent Garden také objednala operu The Mask of Orpheus. K realizaci ale došlo až v roce 1986 v English National Opera.
Jedno z mnoha operních ztvárnění osudu mytického pěvce připomene svým principem Čapkovu noetickou trilogii. Orfeův příběh se odehrává ze tří různých úhlů pohledu: pěvci reprezentují lidský rozměr postav, mimové hrdinský aspekt, zatímco loutky jsou obrazem mýtu. Všechny tři roviny se ale – na rozdíl od Čapka – odehrávají najednou.
Birtwistle vytvořil pro Orfeovu masku hudbu, která na rozdíl od instrumentálních kompozic jevištní rituál nenaznačuje, ale skutečně se jím stává. Ke zpěvu a velkému orchestru se přidává i elektronická stopa, na níž spolupracoval Barry Anderson. BBC Singers a BBC Symphony Orchestra na ukázce finále opery řídí Andrew Davis.
Operní divadlo na více úrovních
Opera pracující systematicky s několika vzájemně provázanými úrovněmi vnímání je subžánr, který se v českých divadlech prakticky nevyskytuje. To nejspíš souvisí se skutečností, že se v nich skoro neobjevují díla napsaná po druhé světové válce.
Po Birtwistleově dramatu na bázi orfeovského mýtu je čas přejít k poněkud jinému typu vyprávění a zároveň do roku 1991. Tehdy měla premiéru opera Gawain na námět středověké anglické legendy o Siru Gawainovi a Zeleném rytíři. Ta patří k artušovským příběhům, které britské děti slýchají odmalička jako pohádky a jsou s jejich světem úzce propojené. Birtwistle se tedy dotýká všeobecně známé látky, ale pojímá ji psychologicky a se svéráznými zásahy do dějové struktury, která se přenáší i do samotné hudby.
Birtwistle prohlubuje svou práci s opakovanými strukturami a událostmi. V průběhu dvouaktové opery se třikrát vrací téma lovu, které pracuje vždy se stejným hudebním materiálem. Při poslechu se ale nevytváří pocit systematické práce s leitmotivy nebo charakteristickými nástroji pro konkrétní děje a postavy. Spíš se zdá, jako by před očima běžel proud myšlenek, které se stále vracejí a občas rotují na místě.
Suitu Gawain’s Journey vytvořil z Birtwistleovy opery dirgent Elgar Howarth. Na vložené nahrávce hraje Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu pod vedením Stefana Ausburyho.
Lesem se rozléhá mechanická píseň
Birtwistle byl spíš intuitivní skladatel než konceptualista a analytik – snad právě proto je jeho hudba tak bezprostřední a tajemná zároveň. Sám říkal, že své hudbě nerozumí a ani jí rozumět nechce.
Název jeho skladby Carmen Arcadiae Mechanicae Perpetuum z roku 1978 mluví svou první částí o písni z Arkádie – hornaté části Peloponésu, kde podle antické mytologie sídlí bůh Pan a kde žijí idylickým životem pastýři. Tuto představu jako by negovala druhá část názvu, která arkádské písni přisuzuje setrvalý mechanický pohyb. Birtwistle tím navozuje schizma, které se promítá do hudebního obrazu pastýřů spíš v podobě mechanických loutek než živých bytostí.
K podobnému efektu došlo i přímo na jevišti při premiéře Birtwistleovy lyrické tragédie The Mask of Orpheus.
Mechanický pohyb Arkádií interpretuje ansámbl London Sinfonietta, s nímž Birtwistle často a rád spolupracoval. Obecně se jedná o jeden z nejpilnějších a nejlepších orchestrů orientovaných na současnou hudbu.
Zpěv z obchodu s hračkami
Jedna z prvních Birtwistleových kompozic se jmenuje Chorale from Toys Shop – For Igor Stravinsky. Birtwistle ji napsal v roce 1967 a hudba byla opravdu v mnohém poplatná tehdy ještě žijícímu Stravinskému.
Chorale from Toys Shop má otevřené možnosti instrumentace, zde je verze pro dechový ansámbl. Royal Academy of Music Manson Ensemble diriguje o generaci mladší skladatelský kolega, bohužel již rovněž zesnulý Oliver Knussen.
Stravinského vliv je slyšitelný také v o něco starší Tragoedii, která pochází z roku 1965. Zároveň už se v ní ale objevují vracející se vzorce – nejsou to jemné minimalistické obměny, ale spíš umanuté opakování krátkých hudebních manter. Jedná se o zásadní stylový prvek, podle nějž je Birtwistle rozeznatelný.
Z jeho Tragoedie následují části Strophe II a Antistrophe II. Přechod mezi nimi je zřetelný, působí skutečně jako hegelovská teze a antiteze – syntéza je na posluchači. Hraje Ensemble Intercontemporain, dirguje Pierre Boulez.
Dvojice strofa – antistrofa, která se v rámci Tragoedie opakuje několikrát, je pro Birtwhistla charakteristická, i když na ni skladatel většinou tak okatě neupozorňuje. Zdánlivě primitivní formální systém, který vedle sebe staví dvě krátké kontrastní úseky, vytváří pocit něčeho důvěrně známého. Postup, který se nachází v kdejaké písničce, používal Birtwistle s neobyčejnou vynalézavostí.
Nahrávka Tragoedie pochází z alba, které se podle jiné ze zařazených skladeb jmenuje Secret Theatre – Tajné divadlo. To je věc, která k Birtwistleovi patří podobně jako k našemu, jen o pár let mladšímu Miloši Štědroňovi. Hudba obou skladatelů se vzájemně nijak nepodobá, ale u obou v sobě obvykle skrývá divadelní aspekt – bez ohledu na to, zda je či není přímo určená pro divadlo. U Birtwistleovy Tragoedie je tato skutečnost zdůrazněná tím, že veškerou její hudbu použil ve své první opeře Punch and Judy, která měla premiéru roku 1968 na festivalu ve východoanglickém městě Aldeburgh.
Traduje se, že Benjamin Britten z prvního uvedení demonstrativně odešel už o přestávce. Ať už to je, či není pravda, symbolické střídání generací je v anekdotické historce ilustrováno s názorností dětské učebnice.
Birtwistle patřil k prvním skladatelům, kteří začali v Británii reflektovat poválečné trendy. Ze Stravinského si bral spíš ritualizaci hudebního díla než neoklasické šablony. Sám také přiznával vliv Oliviera Messiaena s jeho snahou proniknout k podstatě zvuku. Měl pověst ikonoklasty, zároveň ale připravil půdu pro nástup mladších a radikálnějších britských avantgardistů.
Harrison Birtwistle zemřel doma v městečku Mere 18. dubna 2022.
