Otázka formátů hudebních nosičů, na nichž DIY umění vychází, se dá bezpochyby brát jako lákavá cesta k hlubšímu nahlédnutí na jeho tvoření a společenské ukotvení. Obrazy a klišé věčného, nyní již prošedivělého vinylového sběratele, punkáče nebo i hipstera s kazetou či céda lokální rockové kapely s logy sponzorů typu místního dřevoplechu, si umí vybavit snad každý, kdo si kdy hlouběji prohrabal řady nahrávek vycházejících mimo pozornost mainstreamových kanálů. Série DIY kultury byla každopádně vždy zaměřena významově a ideově – čekáte-li nyní technickou studii o hudebních formátech a jejich konkrétních přednostech, budete nejspíš zklamáni. Níže uvedené ovšem dle mého názoru stojí za alespoň středně hlubokou úvahu nad současným vývojem chápání nosičů v rámci DIY scén, přičemž u ní nelze zcela vyloučit budoucí revizi. Podnět a inspiraci k tomuto pojednání jsem vlastně dostal díky memu na facebooku nejznámějšího zinu všech dob, hardcore-punkového Maximumrocknrollu, který v rámci boje proti komerční hegemonii streamování prohlásil, že nebude již dále recenzovat a promovat kapely, jež používají youtube, reverbnation, soundcloud a bandcamp. Meme byl ovšem zveřejněný 1. dubna a nemálo lidí ho pochopilo jako aprílový žert a nadsázku k věčnému hardcorovému vymezování se proti mainstreamu. Osobně si však dovedu představit, že to klidně mohlo být bráno vážně, Vzpomenu-li si na „boj proti CD“, jenž se na zmíněné scéně rozhořel v dobách etablování kompaktů na trhu, dovedu si představit, že by sdělen í mohlo být míněno vážně.
Tak či onak, názor, že streamováním se k pravým hodnotám nezávislé hudby nedostaneme a že je třeba jít dále k DIY materii, tedy k vhodnému formátu, alespoň dle MRR zůstává platný a kromě této do jisté míry stále aktivistické scény se s ním setkáme i u věčných indie konzumentů, známých jako hipsteři. Nabízí se další otázky, například zda se v době zdánlivě neomezených možností volby formátů jedná spíše o projevy konzervace starých vyzkoušených praktik, nesoucích se na vlně nostalgie, nebo jestli se stále ještě setkáme s legendami opředenou subkulturní brikoláží.
„S mírným zkreslením se dá říci, že 90 % nahrávek vycházejících v punk / hc scéně na kompaktech jsou sračky“
Památka na Flipa Fuchse (citát je z Hluboké Orby 18/1999) se dodnes nese i v diskurzu jeho poměrně striktní a vlastně již i legendární linie vymezování vůči mnohým nešvarům pronikajícím do DIY scény, včetně cédéček, jež podle něj představovala prodlouženou ruku mainstreamu. Anti-CD debatu a otázku šíření aktivistické hudby nově nastupující a převažující digitální cestou dle mého soudu vhodně shrnul Ken Sanderson z kultovních Prank Records pro Fuchse v Orbě 22/2001. Prohlásil, že firmy pomocí CD maximalizují zisky, že digitální edice starých klasik jsou prosté rejžování, zatímco vinylový svět se současně stává uzavřenou záležitostí pro sběratelské dědky. Nová nastupující generace se totiž k hudbě v době digitálních technologií stejně dostane přes MP3.
Kromě dnes již dobového kritického ostnu ovšem CD nese i logický a nesmazatelný prvek mainstreamové dominance, neboť z každého disku platíte autorský poplatek. Dotaženo do důsledku tak tuto dominanci podporujete, i kdybyste si na tom formátu doma pálili ten nejradikálnější DIY anarchopunk na světě. Na přetřes se samozřejmě dostávají i otázky kvality a celkových předností digitálního zvuku (pomineme-li rozdíl mezi doma pálenými CDR a profesionálně lisovanými CD), jež jsou sice prokazatelné, ale i tak se tento formát zdá být pro subkulturní maniaky materií druhé kategorie. Pokud půjdete ve squatech či v podobných autonomních centrech po freeshopech a volných distrech, jako jsem si to v různých zemích dopřál já, vsadím se, že byste narazili na bezpočet kompaktů v průhledných obalech, narvaných v krabicích za dobrovolný příspěvek. Kazet minimum.
Vinylové distinkce
Vinyl se na první pohled jeví být naprostým kvalitativním i ideovým protikladem. Nahlédnutí pod povrch nám nejspíš nejprve otřese obrazem vinylu coby nejkvalitnějšího formátu. Zajímavě například působí článek šéfredaktora webzinu Echoes Jirky D., který se v něm mimo jiné ohání značnou technickou neznalostí mnoha „analogmaniaků“. Nepřímo zmiňuje i faktor věku (na jedné straně dědci, na druhé hipsteři), především ale přesouvá jádro problému k otázkám vhodného masteringu té či oné nahrávky. Tím se dostáváme k významu vinylu na poli společenském, k jeho spjatosti s teorií subkulturních kapitálů.
Do jisté míry stále třídně podmíněné distinkce se v rámci subkultur nejvýrazněji – pomineme-li značně tekuté otázky oblékání a tetování – projevují právě v otázce materie a techniky formátů nosičů. Ke vzniku vinylu undergroundové kapely musíte mít v tomto bourdieuovském chápání (jež rozvedla především Sarah Thornton) kapitály nejlépe všechny. Konkrétně tedy kulturní, to když máte z rodinného prostředí či z okruhu starých přátel znalosti, jak se se zvukem na vinyly pracuje a jak se formát vyrábí, dále sociální kapitál, to pokud vám někdo ze známosti zmasteruje vaší nahrávku podle požadavků polyvinylchloridového kotouče, ale především ekonomický, protože toto médium se zpravidla lisuje ve vyšších počtech kusů a musíte skládat částky obvykle pětimístné (to v případě dlouhohrající desky čili dvanáctipalce).
Hardcore-punková solidarita sice do značné míry dokázala tento problém překlenout, neboť na scéně existuje řada labelů, jež přispívají menšími částkami, což samotným umělcům mnohé ulehčí, ti však přesto musí většinu nákladu obvykle pokrýt sami. Pod jejich postelemi pak nakonec může skončit slušná hromádka neprodaných kotoučů. Ta ovšem nebývá natolik skličující, aby nahrávka končívala ve freeshopech za dobrovolný příspěvek. Po vydání vinylu se vám ovšem subkulturní kapitál zvyšuje a jistě máte vyšší šance, že dostanete od dalšího labelu příspěvek na druhý, spíše než pokud by vám prvotina vyšla jen na levnější kazetě či na neoblíbeném CD. Vinyl má každopádně tento společenský význam i v otázce sběratelství, kdy se tvoří podobné distinkce, jež se ovšem daleko snáze prolínají s již klasickým hudebním byznysem. Takto se například ještě za bolševikem potlačovaných burz rodili první domácí hudební podnikatelé, jak v knize Kultura svépomocí (2016) trefně připomínají Adam Havlík a Ondřej Daniel.
Přesto se v podzemí našla odpověď na tuto na první pohled neúprosnou vinylovou společenskou logiku a ekonomiku. Tzv. lathe cut vinyl (speciálně řezaný vinyl z polykarbonátového základu nahrávaný kus po kusu) je méně známý, než by se mohlo zdát, třebaže se začal vyrábět již v 80. letech. Ptal jsem se na něj několika kolegů / sběratelů a příliš jich ve sbírce nemají, případně je chápou jako rarity a divnosti. To svým způsobem dokládá i zkušenost zde v HIS Voice, kde jsme recenzovali řezané kousky jako Porenut či Massola. Ne všechny gramofony dokáží tento formát přehrát, kvalitou navíc zní nejeden lathe cut dosti „lo-fi“, při poslechu nám neunikne šumění a dunění v pozadí, což může být příliš pro nejednoho analogového maniaka. Ten pak možná raději sáhne po nějaké vinylové reedici velké kapely a malé neznámé kousky na šumícím kotouči si kromě případného „povinného“ exempláře ve sbírce nechá nadále unikat.
Jeden z mála provozovatelů lathe cut rekordéru Adrik (Archipelag vinyl), mimo jiné archivář starých punkových zinů, vnímá své poslání takto: „Malé náklady sú vhodné pre kapely a jednotlivcov, ktorí nechcú mať doma naveky pod posteľou 500 platní (klasický počet pri lisovaní z ekonomickej stránky), ale chcú fyzickým nosičom potešiť svoje okolie. Ideálne na limitované edície, na turné, ako dar … mali by ste byť vlastníkom nahrávky, ale nepodporujem kapely združené v mafiánskych organizáciách typu SOZA, OSA, Slovgram a pod., tie nech sa hrajú na vlastnom piesočku.“ Zdá se tedy, že v tomto ohledu sama scéna dokázala vymyslet a zpropagovat nový způsob šíření nahrávek, navíc výhodný i pro méně známé počiny. Na širší pojednání o kulturně společenském významu lathe cut je však alespoň pro domácí prostředí nejspíš ještě příliš brzy.
„Do jaké míry je dnes kazeta módním artiklem, si netroufám říct.“
Kazetu označuje za svou mnoho subkulturních scén. Byla páteří alternativních skupin v bývalém východním bloku (v ČSSR provozovali kazetový label Mikoláš Chadima – Fist Records či Petr Cibulka – S.T.C.V.), na západních scénách noise a power electronics auru fetiše v podstatě nikdy neztratila, na rozdíl ovšem třeba od metalových kazet, kde se tento kult v současnosti daří křísit pouze částečně. Rozmnožování nahrávek pomocí pásky je již dnes nostalgická vzpomínka, ta ovšem po technické stránce není zcela zapovězena ani soudobým mladým generacím. Na rozdíl od vinylů kazety ale zažily drastické snížení výroby samotného média i nových přehrávačů. Nahrazovala je právě cédéčka, což byla pro DIY šíření hudby na první pohled krutá rána od nemilosrdného hudebního byznysu, abychom se k CD aféře vrátili ještě jednou.
Došlo každopádně ke značnému umrtvení produkce a z ní plynoucí pokles významu kazet, jež následná mladá generace při hledání a rozmnožování hudby prakticky nepoužívala. Jak v rozhovoru pro A2 připomíná pionýr oživování pásků v českém prostoru David Šmitmajer, „podstatným zlomem ve vývoji hudebních nosičů byl bezesporu konec devadesátých let, kdy došlo k zániku velkovýroby audiokazet a ke globálnímu přechodu na cédéčka. Tím se audiokazeta – jež byla už tehdy relativně otevřeným a vstřícným médiem, s jehož pomocí si od počátku šedesátých let mohl každý člověk snadno pořizovat a vzápětí okamžitě reprodukovat zvukové záznamy – do značné míry dekomercionalizovala.“
Nezřídka se doslechneme, že k renesaci média došlo až díky vlně indie popu a příbuzných stylů. V současnosti každopádně vydává na kazetách kdekdo včetně velkých popových hvězd, jak připomíná Ivana Boková na webu abradio. Tento znovuzrozený kult je paradoxně posilován i skutečností, že nabídka kazetových přehrávačů na trhu není zrovna vysoká, především chybí kvalitnější decky schopné domácí duplikace. Nadšenci do kazet tak musí walkmany či decky s propojením do analogových zesilovačů často lovit v bazarech. A tak se zdá, že i z hlediska konzumu kazeta jaksi sama navádí k etičtější, byť zrovna módní alternativě.
Snadná duplikace navíc svádí k nastartování vlastního malého labelu zcela dle klasické punkové výzvy „anyone can do it“. Třebaže i tady lze na věc pohlížet prizmatem subkulturního kapitálu, cenově se oproti vinylu jedná o výrazně lacinější záležitost, a to i v případě profi výroby s odpovídajícím masteringem. Jestli vám ale nevadí hodně snížená kvalita zvuku, na bazarech najdete Hurvínky či jiné pohádky skoro zadarmo, a pokud schrastíte i slušný kazeťák či deck, můžete znovuroztáčet DIY kult ostrým a jednoduchým nařvaným punkem či noisem. Jak se s tím popere trh, je podobně jako v případě lathe cutů zatím zašuměnou hudbou budoucnosti.
A proč ne rovnou disketa?!
U mainstreamového CD byznysu se kontrovalo vinyly, u experimentátorů, začátečníků či outsiderů lathe cuty a kazetami. Zbývá tu však ještě jeden formát, méně nápadný, jenž se ovšem zatím vymyká všem diskurzům o šíření hudební nahrávky – tříapůlpalcová disketa. Tento typ média přitom nesloužil primárně jako hudební formát. Tím se stal do značné míry díky revoltě a vynalézavosti umělců. Bez experimentování to u něj totiž vzhledem k nelítostné kapacitě 1,44 MB nejde. Jak ale dokázali třeba takoví Batch Totem, dá se na disketu dostat třeba i 70 minut „hudby“.
Na disketě se zkrátka jako ryba ve vodě bude cítit především primitivní electronics či noise core. Pro zvukově náročnější projekty se zdá být disketa využitelná nejspíš jen jako médium pro single nahrávky. Obvykle se tedy jedná o jeden speciální release, nezřídka provokující, ovšem zpravidla tak obskurní, že se k němu dostane jen malé procento posluchačů bez ohledu na to, zda jde o vášnivého sběratele, indie konzumenta / hipstera či digitálního nadšence. Najdeme každopádně nemálo labelů, jakkoli často skoupých na sebeprezentaci, jež mají diskety v nabídce. Některé se specializují pouze na ně a počet jejich titulů již dosáhl několika desítek. Ideologickou linii diskety drží například Floppy Noise Records (pravděpodobně Ukrajina), maďarský Floppy Kick, či Dirty Lolis (možná Japonsko). Na domácím poli pak vydaly několik disketových nahrávek Rauha Turva a Obsedante! / Compulsive Covenant Club.
Šíření tříapůlek pak potvrzuje punc revoltujícího formátu. Málokdo si totiž nahrávku na disketě skutečně pustí, třebaže alespoň teoreticky stojí mechanika s USB na bazarech okolo tří stovek a je tak ze všech DIY kultů nejlevnější. Recyklace toho, co už nejspíš nikdo aktivně nevyužívá, pak činí floppku ještě přitažlivější, byť se za poměrně nízkou cenu stále dají sehnat nové disky. Hozená rukavice tedy svým způsobem letí ke kumulátorům subkulturního kapitálu i k případným sběratelům módních kazet, kteří si už pro opravdu výstřední médium nepřijdou. Nicméně na významové rovině vychází disketa jako fetiš numero uno.
Závěrem lze říci, že klasické formátové vymezování v dnešní době již částečně vzalo za své. DIY scény mohou ovšem kvitovat neutuchající schopnosti brikoláže – ještě stále můžeme přijít s takovým formátem, který alespoň na symbolické rovině hodnověrně ukáže mainstreamu vztyčený prostředníček. Zároveň se však očividně zvýraznily distinkce v rámci hromadění subkulturního kapitálu, což stimuluje i indie konzum, jakkoli třeba etický. Notoricky burcující heslo „DIY or die“ má tak optikou hudebních formátů hned několik „ale“, ovšem nikoli jen v regresivním slova smyslu.