Zájem o fanziny v prostředí českých kulturních badatelů i nadšenců v poslední době slušně kvasí a zdálo se tak být jen otázkou času, kdy vznikne publikace jako Křičím: „To jsem já“, tedy kolektivní monografie s ambicí podat svědectví o české fanzinové tvorbě při důrazu na její komplexnější šíři. Nakladatelství Page Five, rovněž aktivní na domácích zinových veletrzích, poskytlo zázemí autorům mladší a střední generace výhradně ze žurnalistického, či přímo insiderského / aktivistického prostředí. Křičím má velkou výhodu ve dvojjazyčnosti, vždyť už díky anglické verzi je hodnota knihy v mnohých aspektech daná. Jaká je však její hodnota v domácím kontextu?
Jak již podtitul Příběhy českého fanzinu od 80. let po současnost napovídá, látka je často podána formou historek a i mnohé teoretičtější pasáže nám někteří autoři prezentují ve výrazně popularizačním stylu. Například předmluva od Karla Veselého s podtitulem Nebylo nic a teď je něco s obraty jako „spiklenecký kult“ v tomto ohledu dle mého soudu obzvláště tlačí na pilu, třebaže svou hloubku má. Veselý nastoluje celkové otázky jako význam papírového média v dobách digitální technologie a zinesterství interpretuje svým způsobem jako uzavřený kult, jehož význam si tvůrci mezi sebou nepotřebují vysvětlovat.
Stejné jazykové formy se drží i Miloš Hroch v úvodu, kdy metaforizuje vydávání fanzinů jako specifickou nemoc a rozšiřující se scény vydavatelů jako nákazu, přičemž odkazuje na zásadního badatele Stephena Duncomba. Pro české prostředí však nezapomíná vytknout ani dobu nesvobody a vliv undergroundu, s čím souvisí i nutnost být DIY z důvodů obecného nedostatku a zároveň vášně pro „západ.“ Teoretický background je v tomto ohledu vhodně založen na ruském badateli pozdního socialismu Alexeji Yurchakovi, jehož analýza tehdejší společnosti nám zařadí zinestera někam na pomezí kutila lidové tvořivosti a disidenta. Následně Hroch elegantně významově spojuje fanzin s tvorbou minulých disidentů, zakládajících si na samizdatech, a zároveň i se subkulturní scénou hardcore-punku, jež obsadila pozice undergroundu po roce 1989. K textu dostaneme přiloženou fotku s krvácející hardcorovou ikonou Banánem na koncertu noise-punkové kapely Hlinomaz, což je víc než vhodné, ostatně jako velká většina obrázkové přílohy, jež tvoří dobrou polovinu knihy.
Příspěvek Viktora Paláka Kronikář z Bažin o metalovém solitérovi Ladislavu Olivovi (zin Bažina, anketa Břitva) oproti výše uvedeným zjednodušeným, ale trefným podnětům, působí trochu jako špička ledovce. Oliva je sice bezesporu vlivná osobnost a svým způsobem vyhovuje typizaci svérázného zinestera, ovšem pro generalizaci v rámci metalové scény mi to přijde nedostatečné. Po listopadu 1989 rostly amatérské metalové plátky různé kvality jak houby po dešti, kromě vyjmenování těch nejznámějších je ovšem příspěvek v podstatě opomíjí. Několik podnětných momentů se sice najde (neonacismus v metalu), ovšem jinak jsem měl pocit, že čtu spíš hagiografii bez viditelnějšího přesahu.
Něco jiného je ovšem text o prostředí počítačových nadšenců od Jaroslava Švelcha (První kroky ve strojovém kódu), který mapuje „nepolitické“ kutily v nouzi z nedostatku, přičemž vychází opět z Yurchaka. Řada počítačových klubů (formálně pod Svazarmem) začala v osmdesátých letech vydávat tištěné zpravodaje, v nichž se daly nalézt i návody k málo dostupným PC hrám. Švelch následně podává příběh XM Magazínu Davida Hertla, časopisu založeného na komunitě, který se po roce 1989 legalizoval a provázal se s novou softwarovou firmou. DIY amatérské počiny, jež nadále v této oblasti vznikaly po listopadu, se měly nést spíše na vlně okouzlení starou technikou a retro slastí, uzavírá Švelch.
Feminismus v souvislosti s fanziny není tak prozkoumaná problematika, jak by se mohlo zdát, přece jen, „nezávislé prostředí muži vydávaných fanzinů nedokázalo odrazit vcucávající se mainstreamový sexismus.“ Jitka Kolářová pro svůj příspěvek Feminismus: Raubířky všech zemí světa, spojte se! vychází mimo jiné ze zkušeností, které nasbírala jako členka kolektivu riot grrrl počinu Bloody Mary. Na tento nejznámější domácí subkulturní feministický fanzin v podstatě nikdo v podobné intenzitě nenavázal. Dle Kolářové sice znamená Bloody Mary stále jistou inspiraci, přesto však „kontinuitu mezi kapitolami historie českých feministických zinů na první pohled nenachází, novější ziny reagují spíše na to, co se děje kolem nich tady a teď.“ K tomuto možná nejsilnějšímu příspěvku v knize nemám připomínek, akorát mi vrtají hlavou ty holčičí pózovací obrázky s „ranařkou“ a „ruce vzhůru.“ Je-li to ironie, nepochopil jsem ji, dle mého soudu to ale ilustraci problematiky neprospívá.
Počiny science fiction jako další spíše nepolitický okruh fanzinové kultury znamenaly opět prolínání s mládežnickými institucemi pozdně socialistického státu, připomíná v textu V šedé zóně sci-fi Ivan Adamovič. Nutno podotknout, že se nejedná o další z řady efektních metafor, autor se odkazuje na českého následovníka Yurchaka Michala Pullmanna. První sci-fi fanziny byly de facto sice samizdaty, režim ale prakticky neohrožovaly, třebaže upozorňovaly na nedostatky dostupnosti tohoto literárního žánru. Po listopadu nastolil dle Adamoviče vysokou laťku magazín Ikarie, vedle toho se stále ještě drželo prizma amatéra jakožto pravého milovníka. Druhou polovinu devadesátých let už ale přestál málokdo, v rámci sci-fi se ukazuje jako rozhodující i stárnutí fanoušků, uzavírá Adamovič.
Následné pojednání Miloše Hrocha Hardcore Punk: Těch několik ran obuškem působí po přečtení jinak rovněž výborného Adamovičova příspěvku jako vykopnutí na opačný pól fanzinového světa. Název se vztahuje k výročnímu reportu z tvrdě rozehnané blokády Velké Pardubické od Filipa Fuchse, na jehož příběhu je text postaven. Tentokrát se o špičce ledovce nedá mluvit, protože Fuchs působil jako skutečně klíčová persona české HC-punk scény, k jeho fanzinu Hluboká Orba se díky hustotě informací, přehledu i hloubce polemik vztahoval snad každý další punkový tvůrce. Každopádně „hardcore-punková scéna je ve vydávání nejvytrvalejší,“ cituje Hroch dále Fuchse, přičemž uvádí i jeho částečnou skepsi ohledně vývoje scény, jež ho ale nikdy od činnosti neodradila. Celkově by se možná dalo namítnout, že se Fuchs přece jen od většiny ostatních hardcore zinesterů dost lišil a reprezentoval pouze jednu hudební rovinu scény (novějším „neo“ a „post“ vlivům se vyhýbal). Insider tyto rozdíly cítí, ne každý čtenář si jich ale je plně vědom.
Antonín Tesař se následně v pojednání Komiks: Nikdy nebudeme normální! odráží od časopisů plných sprostých obrázků z šedesátých let, jež obsahovaly explicitní sex, násilí a radikální politiku, přičemž se jim dostalo nálepky obzvláště nízké kultury. Český komiks tuto politiku dle Tesaře ale vlastně nemá, a to ani přes fakt, že si průkopník Kája Saudek šel za socialismu sednout za šíření pornografie. Rané devadesátky jsou následně charakterizovány jako období sucha, dokud v roce 1997 nevznikl časopis Crew a pro komiks zásadní stejnojmenné nakladatelství. Komiksový „mainstream“ ale dle Tesaře funguje jinak, vydavatelství se zabývají v podstatě výhradně překlady a tak fanouškům nezbývá, než se o budování domácí scény a snahu zbavit komiks nálepky méněcenného umění zasadit sami. Pod touto škatulkou v současnosti najdeme jak „amatérské pubertální pokusy“, tak i precizní počiny, ovšem sortování nemá být na pořadu dne, uzavírá Tesař svůj tento ucelený, i když trochu do sebe uzavřený příběh s více aktéry.
„Čistě fotografické ziny jsou v českém prostředí velmi mladé médium, jejich soustavné tvorbě se věnuje nevelká skupina tvůrců,“ začínají závěrečný příspěvek Na útěku v žabkách a gentrifikace kancelářských potřeb Michal Nanoru a Pavel Turek. Problémy s kvalitou a dostupností materiálu pak akcentují nejvíce; pokud se už k pomoci nabídnou oficiální galerie, pak dle autorů silně unifikují výsledné projekty. Tyto a podobné obtíže Turek a Nanoru sice obšírně popisují a snaží se i o hlubší vyjádření pohnutek a motivací umělců (jako průkopník Petr Hlaváček), ovšem nejenže dostatečně nevysvětlí pojmy jako „profesionalita“ a jejich význam v tomto specifickém zaměření, ale nechají nedořešené i otázky jako vliv uměleckých škol, z nichž se alespoň dle mého pozorování rojí značná část artzinesterů. Fetiš malonákladového fotozinu s obsahem typu holky s monoklama (v příloze k textu) sice jako základní pojítko funguje, ale i tak jsem z posledního příspěvku docela zklamán.
„Fanziny jsou stále inkubátory nových uměleckých směrů i rozbuškami společenských revolucí,“ zní jedno ze souhrnných hesel knihy, pomocí nějž se romantizujícím populárně naučným jazykem načrtává jedna z analytických linií. Konkrétně tato však ne zcela konvenuje se značnou částí příspěvků, tedy s těmi založenými na prolínání se socialistickými institucemi, což mi naopak přijde z knihy asi nejzajímavější a je to i teoreticky nejlépe podloženo. Tekutý svět artzinů, jejich obojaký vztah k institucím a galeriím a v této souvislosti i význam DIY (pouze praktická tvorba, nebo i etika?) je pak ono kyselé jablko, do nějž ani jeden z přispěvatelů důsledněji nekousl. V této souvislosti chybí i v současných mediálních studiích diskutovaná problematika rozdílů fanzinu a zinu, což má souviset i s případnou dichotomií uzavřených komunit a oproti tomu flexibilních umělců-individualistů. Například text o „příběhu“ zine veletrhů by se v tomto ohledu výborně hodil, více pozornosti mohly dostat i DIY labely v kontrastu k výdělečným distribucím.
Kvůli výše uvedenému, dále pak kvůli skutečnosti, že se díky hustotě obrázků a stručnosti textů dá kniha přečíst za odpoledne, a konečně i na základě často příliš přepáleného popularizačního jazyka má člověk v hlavě lehkou pachuť vnucování se trendům a usilování o prodeje (a vyhnutí se případným třecím plochám) na úkor přece jen nutnosti zachovat jistou důstojnost sdělení. Ovšem především díky příspěvkům Švelcha, Kolářové a Adamoviče má kniha dostatečný standard, informační hodnotu a poskytuje mnoho podnětů k dalším diskuzím. Vlastně i pojednání o hardcoru a zdůraznění dědictví Filipa Fuchse je pro soudobou fanzinovou komunitu velmi důležité. Nakonec je pak třeba zopakovat již na začátku zdůrazněný význam dvojjazyčnosti, díky čemuž se křik českých zinesterů snáze dostane tam, kam by bylo třeba.
Miloš Hroch et al. Křičím: „To jsem já.“ Příběhy českého fanzinu od 80. let po současnost (Page Five, 2017)