- Inzerce -

DJ Rashad – I Don’t Give A Fuck

DJ Rashad – I Don’t Give A Fuck

Hyperdub (https://www.hyperdub.net)

 

Footwork. Juke. Zrychlená (cca 150-160 úderů za minutu), původně úzce regionálně (Chicago) omezená podoba house music, zvaná „juke“, není ani na starém kontinentu ničím novým pod sluncem. Od vydání kompilace Bangs & Works na londýnském labelu Planet Mu, kterou můžeme označit jako určitý mezník, kdy tato stylová variace vstoupila v širší povědomí, letos uplynou již tři roky. Houpavá basa, pomíchané hajtky a lehce ujetý kopák ohraničují housem vyměřené teritorium. Centrem Rashadovy tvorby je rytmicko-melodická práce s krátkými vokálními smyčkami. Pokud jste alergičtí na vokály v elektronické taneční hudbě, bude pro vás toto EP náročnou zkouškou trpělivosti. Možná ale dojde k určitému „povýšení“ a začnete vnímat extravagantní vokální smyčky zcela odtržené od původního kontextu, pouze jako nástroj s unikátní barvou. Rashad svými smyčkami a detailními rytmickými posuvy vytváří z vokálu jakoby další rytmický part. Také lze říci, že vokální motivy zvláštním způsobem drží tracky pohromadě.

Rashadovy tracky jsou syrové, v tom nejlepším slova smyslu upomínající na doby, kdy syžet elektronické hudby ještě nebyl zcela stabilizován. V tomto ohledu EP vyvolává podobné nálady a atmosféry, jako Where Were U in 92? producenta skrývajícího se pod jménem Zomby. Syrovost a určitá naivita vypůjčená z britského hardcoru raných devadesátých let nebo chicagského housu ale nepůsobí jako cesta do minulosti. Je to tím, že elektronická hudba se ke svým kořenům navrací tak nějak konstantně a vypůjčuje si kutilským způsobem kdeco. Rashad se také se svými tracky příliš nemaže. V jednom ze svých interview uvádí, že v průměru má track hotový za pár hodin. A je to slyšet. Strohá estetika je tak ve srovnání s některými vycizelovanými, překombinovanými podobami módní elektronické taneční hudby velice efektivní. Zároveň se Rashadovi daří držet působivé soulové zabarvení, tak typické i pro kolegy z Chicaga a Detroitu (např. Moodyman, Omar-S) a tak absentující v unylém minimalu, na který křepčí už i postavy v dadaistické rumunské telenovele Andílci, či dubstepu, jehož otravná woblující basa se na nás bezhlavě řítí už i z leckteré reklamy.

Ačkoli je Hyperdub jedním z labelů, jejichž obsah by měl naplňovat význam slova „dubstep“, nedá se říct, že by někdy produkoval desky typicky dubstepové. Přestože Hyperdub před lety vlastně utvářel dubstepový zvuk jako takový, nikdy nedošlo ke spánku na vavřínech, ani k bezmyšlenkovité repetici žánrových formulek. Šéf labelu Steve Goodman je při své silné inspiraci francouzskými mysliteli G. Deleuzem a F. Guattarim (Goodmanova studie Sonic Warfare nejen svou strukturou čerpá z jejich tlustospisu Tisíc plošin, který byl v roce 2010 konečně přeložen i do češtiny) zaměřen díkybohu spíše na šlechtění monstrózních rhizomů-oddenků, než na opakované zalévání žánrového stromu-kořene, zvaného „dubstep“. Po loňském svůdném synth-popovém albu Black Is Beautiful dvojice Dean Blunt & Inga Copeland (Hype Williams) je toto EP dalším sklíčkem do pestré mozaiky pokroucených beatů, subsonických basů a stále rostoucích a zrajících podivností.


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.